Zuzana (64 let): Snaha ušetřit mě připravila o celoživotní kamarádky
Ilustrační foto: Ingimage

Zuzana (64 let): Snaha ušetřit mě připravila o celoživotní kamarádky

25. 5. 2022

V minulých letech jsme často mluvily o tom, jak si poslední fázi života užijeme. My tři kamarádky, které se známe už od střední školy a víme jedna o druhé prakticky všechno. Já, Hana a Zlatka.

Na vysoké jsme se trochu odcizily, protože jsme každá studovaly jiný obor, ale pak nás znovu sblížila skutečnost, že všechny naše děti chodily na stejnou základní školu. Staly se z nás mámy, které držely pohromadě, svěřovaly se jedna druhé.

Zlatka ovdověla, já se rozvedla, Hanka se nikdy nevdala a vychovala dceru jako svobodná matka. Bilance? Na prahu šedesátky jsme všechny žily single. Děti už měly dávno své životy a my se scházely u vína, vyrážely na výlety, dvakrát jsme si dopřály společnou cestu k moři. Byla to jízda, opravdu jsme se dobře bavily. Ale čím dál častěji jsme si povídaly o tom, co s námi bude dál. Hanka léta pracovala v domově seniorů, líčila nám smutné příběhy, se kterými se tam setkávala. Stáří nás trochu začínalo děsit, přesněji, jeho podoba, že budeme někde osamělé, nemocné, bezmocné. A tak jsme si často říkaly, že máme před sebou poslední fázi hezkého života, čas mezi šedesátkou a sedmdesátkou, kdy snad ještě budeme zdravé, budeme pracovat a zároveň budeme mít čas si život užívat. Občas jsme vedly debaty o tom, co si pod slovem „užívat“ vlastně představit. Ten výraz je teď moderní, pořád se o něm píše. Ale nakonec jsme měly jasno: cestovat, chodit za kulturou, na výlety, dát si občas vínečko, nemuset přemýšlet, zda si můžeme dovolit koupit si kvalitnější jídlo a podobně.

A tak jsem vymyslela geniální plán. Tedy mně geniální připadal a holkám taky. Pronajala jsem svůj dvoupokojový byt. Hanka pronajala svůj. A obě jsme se nastěhovaly ke Zlatce, která obývá malou vilku v okrajové části Ostravy. Byla v ní sama už několik let, od doby, co její manžel zahynul při dopravní nehodě. Její syn žije v Praze, vůbec nic nenamítal, naopak byl rád, že máma nebude v domě osamělá.

Plán byl opravdu skvělý. Každá si zařídíme svůj pokoj, kuchyně bude společná, z peněz, které máme z pronájmů bytů, budeme přispívat Zlatce na náklady na bydlení, takže nám všem zbyde dost na pěkný život. No nepřipadá vám to skvělé? My jsme opravdu věřily, že to je výborný nápad.

Jenže je něco jiného vidět se jednou týdně nebo jet na dovolenou a žít pod jednou střechou. Zpočátku bylo vše zalité slunce, asi jako když se sestěhují dva zamilovaní lidé. Po roce začaly neshody. Zlatce vadilo, když jsme některá udělaly v domě něco jinak, než bylo zvykem. Když jsme posekaly trávu, nebylo to ve vhodný čas. Když jsme ji neposekaly, jen si tak mezi dveřmi vzdychla, že je zvyklá, že všechna práce leží jen na ní. Hanka řekla, že se chová jako starý zpruzený chlap, Zlatka to uslyšela. Začaly malicherné hádky, neshody, mlčení, dusno.

Onemocněla jsem. Revma mi znemožnilo chodit do práce. Holky zřejmě očekávaly, že se automaticky začnu starat o domácnost, když jsem doma. Jenže mě bylo fakt nedobře, šíleně mě bolely klouby, měla jsem problém cokoli udržet. Navíc jsem přispívala na domácnost z peněz z pronájmu bytu stejně jako Hanka, tak nevím, proč bych měla mít více povinností než ona. Navíc má Hanka dost hlučná vnoučata. Když ti tři malí kluci občas přijeli, zahrada se změnila v bojiště, což se majitelce Zlatce samozřejmě moc nelíbila. Ona je naopak zvyklá na klid, pracuje ještě stále jako účetní a často si brala práci domů, takže se potřebovala soustředit.

I když jsme každá měly svůj pokoj a finančně jsme na tom byly velmi dobře, spokojenost se jaksi vytratila. Měla jsem pocit, že nemám soukromí.

Sousedé nám říkali, že takový model soužití je skvělý nápad. Dcera jedné známé o nás dokonce chtěla natočit dokument pro televizi, prý jako skvělou ukázku, jak se o sebe lidé mají postarat na stáří. Jenže my si už spolu po večerech nepovídaly, společně jsme nevařily, nikam jsme společně nejezdily. Zlatka nám oznámila, že jede k moři sama a skutečně si sama vyrazila do Řecka.

Po návratu nám oznámila, že dům je ekonomicky velmi neúsporný, v zimě hodně protopíme a bude třeba vyměnit okna. A že máme přispět. Já se rozčílila. Proč bych měla přispívat na něco, co mi nepatří, co zůstane jejímu synovi? Navíc můj nájemník v té době chtěl vědět, jestli mu smlouvu prodloužím na další rok. A já si řekla: co když se my holky rozhádáme tak, že nás Zlatka vyhodí a já nebudu mít kam jít? Tak jsem se rozhodla, že experiment ukončím. Smlouvu jsem nájemníkovi neprodloužila a nastěhovala jsem se zpět do svého paneláčku.

Hanka taky, ale je na mě od té doby naštvaná, protože žije v ošklivém činžáku a v domě se zahradou jí bylo lépe. Naštvaná je i Zlatka, protože jí chybí peníze, které jsme jí dávaly a nemá teď na zábavu a cestování.

Chtěla jsem to všechno nějak urovnat, tak jsem holkám volala, že bychom si mohly někdy společně vyrazit na dva dny do Beskyd. Že bych zarezervovala nějaký penzion, pochodíme po horách, posedíme. Obě odmítly. Dozvěděla jsem se, že se pak prý rozhádaly i mezi sebou, protože Zlatka Hanku nařkla, že jí prý v myčce zničila nějaký vzácný porcelán.

Mnoho let jsme byly opravdu dobré kamarádky. Jenže ten experiment to zničil. Nejhorší je, že si to kladu za vinu. Já jsem to vymyslela. Četla jsem, že takové komunitní bydlení pro seniory je v některých zemích běžné a připadalo mi to jako skvělý nápad, jak ušetřit peníze a moc si užívat život. Teď stejně většinu toho, co vydělám, dávám na náklady spojené s bydlením a na radosti mi moc peněz nezbývá. A navíc jsem ztratila kamarádky. Ale stejně pořád doufám, že si jednou všechno vyříkáme a zase se začneme vídat. Nebo se možná stejně všechny sejdeme v domově seniorů, který máme nedaleko a zase budeme žít vedle sebe.

 

Pozn. redakce: jméno pisatelky bylo na její přání změněno, fotografie je ilustrační.

 

 

 

Můj příběh přátelství psychika
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.8 b. / 29 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Novotná
Moc zajímavý článek. Ještě že jste ty své byty neprodaly. Takhle se snad časem zase sblížíte:)
Jana Šenbergerová
Nechtěla bych bydlet nejen s kamarádkami, ale ani s rodinou. Na to jsem příliš tolerantní a velkorysá. :-)
Eva Kopecká
Čím je člověk starší, tím víc si cení soukromí a pohodlí. Platí to ve stávající rodině, novém partnerství i starých kamarádstvích. A že každý luxus něco stojí? Stojí no. Kolikrát člověk zjistí, že nebylo nad to se jenom vídat a raději oželí nějakou tu sumu na přilepšenou. Bohužel, jsme jenom lidi. Všichni.
Jiří Dostal
:-) U pravého přátelství se prý vždycky doplácí, ale nikdy se neprodělá; snaha ušetřit zradila hned dvakrát - při soužití, ale i při rozchodu. Velkorysost je drahá... :-)
Hana Rarasch
Rodina, přátelé, nejlepší kamarádky, skvělí sousedé, milí spolupracovníci... To všechno je krásné, příjemné a povzbuzující do doby, kdy se vynoří jakýkoliv osobní problém. Nakonec zjistíte, že když je opravdový malér, netoužíte po soucitu kohokoliv, ale stejně vám pomůže jen nejbližší rodina. Manžel, dobře vychované děti. Ono UŽÍVÁNÍ si má pejorativní význam už v mládí, kdy často pro vidinu strachu ze zodpovědnosti se zaujímají různé životní nepřirozené pózy, které sice mohou někomu vyhovovat, ale většina lidí se v nich postupem věku ztrácí. A zralý věk? Ten je lidsky o pocitech sounáležitosti zejména s rodinou, výlet, káva , koncert apod. s kamarádkou je prima zpestřením, ale při zdravotních, majetkových a osobních problémech může být nápomocná zase jenom rodina, která zná podhoubí . Paní píše o sdíleném bydlení v zahraničí. Ano, to funguje dočasně u studentů, v seniorských penzionech, ale masové sestěhování cizích lidí asi opravdu ne nebo jen výjimečně.
Hana Řezáčová
Autorka byt pronajímala, takže je její, tak nerozumím povzdechnutí ke konci článku, že většinu toho co vydělá dá na náklady spojené s bydlením a na radosti jí nezbývá ... Pokud ještě pracuje, navíc může brát i důchod, tak na občasnou radost jistě nějaké korunky vybydou ... Experiment se sestěhováním nemohl dopadnout jinak ... Já jsem pracovala celý život v ženském kolektivu, holky byly super - ale bydlet bych s nimi nechtěla ...
Dana Divišová
Velice zajímavý článek. Bydlet pod jednou střechou není jednoduché . Ani s rodinou vlastního dítěte, kde se předpokládá tolerance. Bydlíme tak přes 20 let. Natož naprosto cizí lidé, i když kamarádi, kteří mají své příbuzné či známé, se kterými se chtějí setkávat. Taky jsem měla jako Dušan pod sebou 7 žen, tak vím, jaké to je. Nemístná poznámka se neodpouští..nakonec, nejsme přece stejní. Platí - každý za své a ve svém.
Dušan Brabec
Ženské společenství je zásadně jiné než mužské. Zasetý nesvár v něm většinou zůstává nadlouho až napořád. Vím to z doby zaměstnání, kdy jsem měl pod sebou cca 10 žen. Ještě, že jedenáctý byl mužský, takže se daly zvládnou jejich rozmíšky, které nám oběma připadaly opravdu jako prkotiny. Takže ten nápad se sestěhováním už na počátku nebyl dobrý, spíše to bylo jakési nadšení, vidina lepších časů. Jenže skutek, utek'.
Olga Škopánová
Velmi zajímavý článek o tom jak se dobrý úmysl může zvrtnout a že ne všechno o čem se píše v praxi funguje.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.