Ukaž, jak vypadá. To je častá věta, která z nás vypadne, když mluvíme o někom, koho jsme dlouho neviděli. Sejdou se bývalé spolužačky, přijde řeč na některou, která se vytratila z našich životů, někdo zmíní, že ji potkal nebo si všiml jejího profilu na sociálních sítích. A zazní: „Ukaž, jak vypadá.“
A pak: „Hm, dobře. Jé, ta sešla. To je ona? Tak to bych ji nepoznala!“
Podtónem těchto vět jsou otázky: „Vypadá na svůj věk? Vypadám já na svůj věk? Vypadá lépe nebo hůře než já?“
Abychom byli spravedliví, je nutno podotknout, že stejné otázky si kladou jak ženy, tak muži. Ženy zkoumají, jestli jejich vrstevnice mají méně vrásek a méně kil, muži nenápadně kontrolují, jestli vrstevníkům také narostla stejná bříška, případně, jak je možné, že si uchovali nějaké ty svaly.
Žijeme v době srovnávání a to se nevyhýbá ani lidem středního a vyššího věku. Srovnáváme to, co je nesrovnatelné, co se nedá změřit, na co neexistují pravidla – to, jak člověk vypadá vzhledem ke svému věku.
Vypadat mladší, než jsme, se stalo jakýmsi celosvětovým sportem, který však nemá pravidla, nedá se v něm dosáhnout nejlepšího výsledku, protože neexistuje žádné měřítko toho, co to je „vypadat lépe než vypadat hůře než kolik nám je let“.
Z tohoto pohledu se našim předkům žilo výrazně lépe. Mnoho lidí se samozřejmě i v minulosti snažilo udržovat v kondici, cvičili, zdravě jedli. Dámy o sebe pečovaly a držely diety. To vše s jasným cílem – vypadat dobře a být zdravý. Přesto rodiče, natož prarodiče současných padesátníků a šedesátníků nepodléhali takovému tlaku na srovnávání se, jaký je běžný nyní. On totiž v takové velké míře neexistoval.
„Starší lidé se nyní cítí být déle mladí, než bývalo běžné v minulosti. Přesto si myslím, že rodiče dnešních padesátníků byli v jejich věku spokojenější. Nyní je život plný možností a tlaků, zrychlil se a stal se takovým mládím protaženým do nekonečna, což přináší spoustu stresu,“ říká psychologický poradce Petr Šusta.
V roce 1920 byla střední délka života českých žen okolo padesáti let. Znamená to, že šedesátnice byly v očích tehdejší společnosti považovány za velmi staré, v podstatě se na ně lidé dívali tak, jako se dnes dívají na devadesátileté stařenky.
Což je potvrzení toho, jak iluzorní je posuzovat někoho podle věku, natož se snažit určit, jaký by kdo v určitém věku měl být. Jak by měl vypadat, co by měl zvládat a podobně. Záleží totiž především na tom, v jakých společenských podmínkách žijeme a nakolik se jimi necháme ovlivnit.
„Pozoruhodné je, že lidé ve věku, kdy se dříve chystali do penze, nyní často mají pocit, že se ještě musí za něčím hnát. Už neumějí zpomalit. Mám klienty ve věku kolem padesátky, kteří všude byli, jsou úspěšní v práci, mají rodiny, ale cítí prázdnotu a ptají se, co mohou dělat dál, kam mají směřovat,“ uvedl Petr Šusta s tím, že to je dobrá fáze, protože v ní člověk často přemítá nad takzvaným smyslem života.
Zároveň to však naznačuje, že mnozí lidé se cítí být zmateni. Příkladem je jednašedesátiletý Jan z Ostravska, manažer velkého podniku, který vypráví: „Vždycky jsem rád sportoval a celý život jsem byl soutěživý. V poslední době se cítím unavený, vyčerpaný, tak jsem se vypravil k lékaři, který je můj kamarád. Řekl, že má spoustu podobně se cítících pacientů v našem věku. Vyšetřil mě, nechal mi odebrat krev a když přišly výsledky, řekl: Hele, chlape, a co kdybychom si už konečně přiznali, že jsme staří? Že už nás práce, jízda na kole, cestování a předstírání, že jsme o dvacet let mladší, unavuje? No a já uznal, že má pravdu.“
Organismus s věkem stárne a to přestože nyní známe spoustu způsobů, jak tento jev ovlivnit, zastavit se nedá. Dá se zbrzdit nebo zrychlit, ale zastavit ne. Lidé jsou však překvapeni už i tím, že ho nedovedou zbrzdit tak rychle a účinně, jak si představovali. Mnohdy totiž získali pocit, že stárnutí je cosi jako selhání. Něco, co by se mělo tajit, zakrývat. A hlavně o tom nemluvit. A když už na ně přijde řeč, tak reagovat ve smyslu: „Ne, to se mě netýká, já vše zvládám, já se cítím být mladá.“
„Organismus s věkem stárne. Dochází ke snížení výkonnosti i přestavbě těla. Nejen, že se snižuje bazální metabolismus, a tak při stejném příjmu energie žena zvyšuje svoji hmotnost, ale také dochází k redistribuci tuku z prsů a boků do oblasti břicha. Problém je v tom, že se od ženy přesto stále očekává, že bude dál výkonná jako dříve, nepočítá se s tím, že bude mít návaly či emoce,“ připomíná lékař Tomáš Fait, předseda České společnosti pro menopauzu a andropauzu. Ani od mužů se neočekává, že by snad stárnutím ztratili síly. „Musíš se přemoci, makat na sobě, jinak z tebe bude dědek,“ říká často jednašedesátiletá Eva svému manželovi Petrovi, který to komentuje slovy: „Já makal celý život. Sním o víkendu, kdy budu jen tak ležet, číst si a koukat na sportovní kanály. Jenže žena i dcery mě za to kritizují a říkají, že stárnu, že se ze mě stává páprda. No jo, ale vždyť to tak je. Není tedy normální, že se mi už nechce dělat to, co mě bavilo ve čtyřiceti?“
Nejvíce ho štve, když mu jeho dcery dávají takzvané příklady. Například: „Podívej, na pana Nováčka, hele, právě jede na kole. Koupil si nové kolo a jezdí každý večer za město.“
„Strejda byl včera na Lysé hoře, měl fotku na Facebooku.“
„Je hezky, tati, to tady zase míníš celé dopoledne koukat na televizi? Vždyť ještě nejsi tak starý.“
Za nejstrašnější větu, která v této domácnosti na jeho adresu zazněla, pan Petr označuje tuto: „Co ty vlastně v životě ještě chceš? Chceš ještě vůbec něco?“
Jeho odpověď zněla: „Chci pohodu.“
Pohoda je slovo, které se ovšem z našich životů vytrácí právě proto, že ho nahradilo srovnávání s druhými, touha po výkonu, snaha být lepší. Mnohdy je však v lepší kondici právě ten, kdo se s nikým nesrovnává a umí si pohodu vytvořit. Jenže to obvykle nikdo neví, protože to tito lidé nedávají na odiv. Nesrovnávají se s ostatními.