Nezvládám péči o staré rodiče. Tuto větu se lidé často bojí vyslovit
Ilustrační foto: Pexels

Nezvládám péči o staré rodiče. Tuto větu se lidé často bojí vyslovit

16. 8. 2022

Postarat se o staré nemocné rodiče by měla být přirozená věc. Jenže v dnešní době, kdy se lidé dožívají čím dál vyššího věku, je pro mnohé rodiny nerealizovatelná. Je to příčina sebeobviňování se, smutku a depresí.

Jsem nemožná. Nezvládám to. Selhala jsem. Maminka se o mě celý život starala a já jí to nejsem schopna vrátit. Přece ji nešoupnu do nějakého domova důchodců, kdo ví, jak to tam funguje…

Tyto věty zní čím dál častěji při debatách žen ve věku nad padesát let. Většina z nich pracuje, stará se o domácnost, snaží se pomáhat dětem s vnoučaty i rodičům, kteří zestárli a onemocněli. A když to všechno nefunguje, neklape, nejede jak po másle, jsou smutné a obviňují se, že nejsou dostatečně výkonné.

Je čas naučit se nebát říct, že jde o situaci, která je těžko zvládnutelná a pokud v ní někdo neobstojí, je to normální. Protože prostě není superhrdina, ale člověk.

„Moje devadesátiletá máma mi řekla, ať už se konečně přestanu honit a stresovat. Vyprávěla mi, že dříve sice bylo běžné, že se lidé starali o staré příbuzné a nedávali je do domovů seniorů, ale bylo to proto, že žili blízko sebe, takže to bylo snazší,“ vypráví pětašedesátiletá Iva. Její maminka je vážně nemocná a Iva za ní jezdí několikrát týdně z Ostravy do jedné vesnice dvacet kilometrů tam a dvacet zpátky. Každý den jí telefonuje, kromě ní tam dojíždí pomáhat rodinná příbuzná, které za to Iva platí. Iva pracuje jako účetní, péči o maminku zajišťuje odpoledne, večer a o víkendech. K tomu má rodinný domek a manžela, který má potíže s páteří, takže většina domácích prací je na ní. Syn žije v Praze, takže se do starosti o babičku nezapojuje. „Překvapilo mě, že mi moje máma začala vyprávět o tom, jak se žilo dříve. O tom, že když se o své rodiče starala ona, měla to jednodušší, protože bydleli na vesnici, o kousek dál, takže pro ni nebyl problém kdykoli tam zaběhnout. Řekla mi, že vůbec nechápe, jak to všechno zvládám a že si rozhodně nemám vyčítat, že bych něco nestíhala, že jsem skvělá. Rozbrečela jsem se. Mám nervy na pochodu. Nevěděla jsem, že to máma vidí takto, ale asi už na mě pozoruje, jak jsem na dně,“ říká Iva.

Čekají, až se pro starou paní uvolní místo v domově seniorů, ovšem trvají na tom, aby byl blízko Ivanina bydliště. „Chci za mámou co nejvíce chodit, nechci ji někam odložit,“ vysvětluje.

Její kamarádka jí nedávno řekla: „A nebudeš mít výčitky z toho, že mámu dáš do důchoďáku?“

Iva znovu znejistěla. „Nevím, jestli ji tam dám, až bude místo, jestli necouvnu. Je to moje selhání. Moje povinnost je se o mámu postarat, asi bych měla přebudovat vchod do domu, aby se tam dostala na vozíku a nastěhovat ji k nám. Asi jsem pro ni neudělala dost, asi bych měla zařídit převoz k nám, předělat trochu barák,“ přemítá.

Jenže současné podmínky k péči o staré a nemocné rodiče a prarodiče jsou skutečně odlišné od těch, jaké byly dříve. Jednou z největších komplikací jsou vzdálenosti, tedy to, že rodiny méně často než kdysi žijí pohromadě, blízko sebe.

„Když jsem měla mámu u nás doma, péče o ni nebyl problém. Máme velký dům, tak jsme se prostřídali a babička se u nás měla skvěle. Zemřela a to samé teď zažívám s tchánem. Jenže on se odmítá k nám nastěhovat. Tak za ním s manželem jezdíme, bydlí v jiném městě. Stojí to spoustu času, benzínu, přitom mu stejně nejsme k dispozici jak by potřeboval. Uklidíme mu, pomůžeme s hygienou, navaříme. Odjedeme a volá jeho soused, že tchán upadl, že máme přijet, že nechce do nemocnice. Je to nepřetržitý stres a cestování z místa na místo. Já bych si ho klidně do baráku vzala, on odmítá,“ vypráví pětašedesátiletá Marcela.

Zatímco v roce 2015 žily v České republice dva miliony lidí ve věku šedesát pět let a více, v roce 2050 jich budou tři miliony. A teď pozor, nejrychlejší nárůst zaznamená skupina ve věku osmdesát pět a více let. Znamená to, že bude přibývat lidí ve věku nad šedesát, jejichž rodiče budou ještě stále žít a většina z nich už ale bude více či méně odkázána na pomoc druhých. Jinými slovy, čím dál více lidí bude v situaci, kdy se bude starat o své staré rodiče, přestože sami budou stárnout a jejich zdravotní stav, celková kondice a výkonnost se bude snižovat.

A právě vzdálenosti a to, že lidé nejsou se svými starými příbuznými v denním kontaktu, bude situaci komplikovat.

„Když je člověk se seniorem v denním kontaktu, vidí, jak na tom dotyčný je. Jak se pohybuje, jak je schopen se obsloužit, jak zvládá péči o sebe i domácnosti. To nepozná, když jen jednou týdně přijede k babičce na kávu,“ uvedla Kateřina Bohatá, která vede telefonní Linku seniorů.

Připomněla, že péče o starého nemocného seniora obnáší například i to, aby měla jeho rodina přehled, zda má v pořádku všechny smlouvy týkající se bydlení, energií, zda správně bere léky, být v kontaktu s jeho lékaři. A to vše zabírá čas a energii.

V jedné rodině nedávno zjistili, že dědeček, který žije sám, přestal platit nájemné. Vždy s ním chodíval na poštu, odmítal zřízení účtu v bance. Prostě, když mu pošťák přinesl důchod, šel pak na poštu zaplatit nájem. Rodina byla v šoku, když je majitel domu kontaktoval a sdělil, že děda neplatí. „Pak nám došlo, že dědečka už prostě cesty na poštu vyčerpávaly, tak to vzdal. Nic nám neřekl. Naše chyba, měli jsme tyhle technické věci už dávno vzít do svých rukou. Nenapadlo nám, že už je na tom tak, že některé běžné věci prostě hází za hlavu,“ vypráví paní Jana, jejíž tatínek má dvaadevadesát let, žije sám a odmítá možnost, že by si zažádal o domov seniorů.

„Péče o nemocného je vždy velmi náročná, ať už jde o pacienta v jakémkoli věku. Je proto dobré si to připustit a nemyslet si, že vše musíme zvládnout. Naopak, je třeba si vše promyslet a říct si o pomoc. To není selhání, naopak,“ uvedla gerontoložka Iva Holmerová.

„Nejhorší je, když se péče o seniora týká jen jednoho člověka. Není v ničím silách to dlouhodobě zvládat,“ upozorňuje Kateřina Bohatá.

Všichni, kteří se pohybují v oblasti péče o staré a nemocné lidi, čím dál častěji mluví o tom, že by se pečujícím měla věnovat větší péče. Nevytvářet ve společnosti dojem, že pokud někdo v této oblasti selhává, je to sobec či slaboch. Naopak, je lepší mluvit o tom, že péče o staré a nemocné příbuzné je vyčerpávající, obdivuhodná, náročná a současný styl života ji dělá ještě náročnější než bývala dříve.

Nezvládám to. Jsem unavená a brzy se zhroutím. Potřebuju nutně pomoct. Musíme se zapojit celá rodina nebo vymyslet, jak se společně finančně podílet na tom, abychom sehnali profesionální pomoc. To jsou věty, které by měly znít častěji, než zní nyní a nikdo by za ně neměl být odsuzován.

 

 

 

domácí péče stárnutí zdraví
Hodnocení:
(5.1 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Já to znám obráceně, na pitomou (nekonkrétní) otázku nelze dát rozumnou odpověď :-) Znám lidi, kteří dávají "pitomé" otázky, aniž by se jich samých dané téma týkalo. "Kdo se moc ptá, moc se dozví." Hlavně o sobě :-)
Olga Škopánová
Pane Dostále kdosi kdysi řekl nejsou pitomé otázky jsou jen pitomé odpovědi.
Jiří Dostal
:-) Z pitomých otázek odnikud-nikam se zvládne vykroutit i pitomec předstírající žádost o radu... :-)
Jitka Caklová
16.8.2022 09:14 Pokud jsem schopná postarat se a ochotná uskromnit se, pak bych si rodiče vzala k sobě domů. 16.8.2022 14:39 Pokud "profesionální pomoc" kohokoliv jiného odmítají, buď vědí proč, nebo ji nepotřebují. Těžko posoudit, nebo poradit něco, co nemám prožité.
Olga Škopánová
Pane Dostále vy považujete za nepatřičné, když se někdo někoho zeptá na radu? Nebo jste takový superman který si vždy ví se vším rady?
Eva Kopecká
Každá rodina, každá péče, je v něčem rozdílná. Pokud to má takzvaně na krku jeden člověk, který je ještě zaměstnaný a má svoji domácnost, pak to problém je. Známá byla několik let doma, vybrala si to sama, v práci to měla nesnadné a nechtěla tam chodit. Součinnost ale byla v celé rodině, protože se svou maminkou bydlela od svatby a zrovna tak s nimi bydlela i její dcera. Takže měl kdo nakoupit atd a navíc brala obědy, takže nevařila. Pokud ale zaměstnaná žena musí za rodičem denně jet v lepším případě přes celé město, pak tedy má co dělat. Do jiného města 20,50 a víc kilometrů, lze jet na víkend a to je otázka, jak dlouho to takhle člověk vydrží. Když nastala v naší rodině situace, že bylo potřeba pomoct, bývalý muž mi sám řekl, abych se zapojila. Velkoryse jsem pominula fakt, že moji mladší sourozenci podnikají a svoji práci ní dobu si určují sami a že jejich partnerky nemají doma dvě děti jako já. Když jsem se zeptala, jak si to představuje, zjistila jsem, že zhruba tak, abych ke své práci zvládla obě domácnosti. Tak to ne, povídám, pokud chceš, abych naším pomáhala, budu tam tedy chodit rovnou z práce a budu od nich tedy do práce zase odcházet. A bylo po ušlechtilých návrzích. Představoval si to tak, že budu doma dělat všechno jako dosud a jako celé manželství a jako druhou směnu si vezmu naše. Naštěstí se matka docela zaběhla a o tátu byla schopná starat se sama. Pouze potřebovala, aby tam nebyl sám, když jde nakupovat a to jsme si čas vždycky domluvily. Při bydlení v jednom městě to šlo dobře. Chodila jsem ,, hlídat dědu "....
Jana Šenbergerová
Dobře se pozuzuje a odsuzuje, dokud takovou situaci nezažijeme. Je dobře, že dnes jsou mnohem lepší podmínky pro pomoc pečujícím o potřebné, přesto to zdaleka nestačí a není dostupné všem. Vím, co taková péče obnáší. Kdyby to bylo nutné, nebránila bych se být v nějakém ústavu.
Jiří Dostal
:-) Předpokládám tematicky inspirativní záměr článku a příklady jako ilustrační. Dotazy paní Škopánové mají jednoduchou odpověď : Pokud jde o vaše případy, jde zejména o váš problém, pokud ne, nestarejte se, pokud je v celé šíři nemůžete posoudit. Rozprostřená poťouchlost? :-)
Olga Škopánová
JIstě profesionální pomoc je fajn, ale co v případě když ji senior odmítá?
Soňa Prachfeldová
Je to moc těžké období, potomci už mají sami své zdravotní potíže a staří nemohoucí rodiče, bydlící daleko. Někdy to zřejmě jinak nejde, než umístit maminku, či tatínka do Domova. Vozila jsem svoji maminku do Červeného kříže, tehdy to tak fungovalo, jak dítě do školky. Také jsem s těžkým srdcem přemýšlela jak dál, když Červený kříž skončil, maminka mezitím zemřela. Bohužel.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.