Příběhy naší rodiny: O třebenické babičce
Všechny fotografie z rodinného archivu Jana Zelenky

Příběhy naší rodiny: O třebenické babičce

12. 8. 2022

Mít dědečka a babičku je docela normální. Na tom není nic divného. Dědečka i babičku měl, nebo ještě má každý. Dokonce ve dvojím vydání. Moji třebeničtí prarodiče byli bohužel jen v jednom vydání. Jako dítě jsem to vždycky cítil jako křivdu.

Osud mě vlastně o tu druhou babičku a druhého dědečka okradl. Když jsem byl o něco větší, dozvěděl jsem se, že tohoto dědečka neznala pořádně ani moje matka, protože jeho život zhasl kdesi na haličské frontě první světové války.  V každé válce se za něco, nebo za někoho bojuje a umírá. A většinou zcela zbytečně. A dědeček bojoval a umřel za císaře pána. Měl jsem už jako dítě na stařičkého mocnáře Franze Josefa vztek, protože mě připravil o dědečka. Dodnes ho nemám rád, i když je tomu už celých sto let, co tenhle můj dědeček odešel na věčnost.

To třebenickou babičku, tedy babičku ze strany otcovy, jsem si užil do sytosti. Byla to krásná a moc stará babička.  Měla prošedivělé vlasy hladce sčesané dozadu, pruhovanou šatovou zástěru a květovanou jupku. Sedávala s  dědečkem na zahrádce na lavici pod meruňkou a usmívala se. Tedy alespoň, pokud jsme u babičky a u dědy byli na návštěvě. Jestli se usmívala i potom, to už nevím. Ale asi ano, protože to byla moc hodná babička. A podobala se paní Terezii Brzkové, která byla snad nejkrásnější filmovou babičkou, kterou jsem kdy viděl.

 

 

 Třebenická babička pekla na tálkách starého kuchyňského sporáku vynikající vdolky a mazala je svojí meruňkovou zavařeninou, kterou dělala z meruněk sklízených každoročně dědečkem na zahradě za domem. A chalupa byla přitom celá rozvoněně meruňková a já jsem jedl vdolky ještě horké.

Třebenice.

Dům, ve kterém žil můj otec s rodiči /tehdy vypadal trochu jinak/

foto: Věra Ježková

 

Děda býval ve městě váženou osobou. Jako jeden z  mála znal všechny tajné receptury všech možných likérových specialit, které jako znalec míchal v  proslavené třebenické likérce Ferdinanda Kraupnera a které byly ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století známé po celých Čechách. Když se z Kraupnerovy továrny stala po válce Fruta, bylo po slávě. Ale tak už tomu bohužel v té době bylo.

    Děda Václav Zelenka

 

„Pojedeme domů.“ Tohle říkal můj otec pokaždé, když jsme se chystali vyrazit za dědečkem a babičkou a strýcem Horou, známým malířem, do Třebenic. Matku to pokaždé rozzlobilo a říkala otci, doma jsi přece tady. Ale otec jí odpovídal, že doma bude vždycky tam, kde žije jeho matka. A kde on sám vyrůstal. Tenkrát jsem otcova slova ještě nepochopil.

Ubíhala léta a dědeček, který vášnivě rád luštil křížovky, při jednom takovém luštění usnul a už se neprobudil.  A uběhlo zase pár let a to zase usnula babička a mně se pak moc stýskalo po jejím pěkném úsměvu a po vdolkách s meruňkovou zavařeninou. A taky po jejich voňavém starém domku s malou zahradou, kde rostly meruňky a zlaté renety a odkud jsme mohli koukat na vysoký kužel Košťálova se zříceninou hradu nahoře.

Nevím, jestli dnes ještě někde existují staré babičky v pruhovaných šatových zástěrách a v květovaných jupkách, které se pořád usmívají a jsou moc hodné. A které umí taky dělat dobré vdolky. Nevím, ale pochybuji o tom. Pokud bych nějakou takovou babičku ještě někde potkal, docela rád by ji adoptoval. Taková babička mi moc chybí.

 

Děda s babičkou před třebenickým domem

 

Otcova kresba

 

 

 

 

Příběhy naší rodiny
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5 b. / 36 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Naděžda Špásová
Tak já například měla sice dvě babičky, z toho otcovu jsem viděla jednou v životě a druhá babička byla volyňská Češka. Dědečka jsem neměla ani jednoho. Ten otcův se prý upil k smrti a ten druhý byl zabit na Volyni. Na rozdíl od jiných skoro žádné hezké vzpomínky na prarodiče nemám.
Jan Zelenka
Přátelé, moc vám děkuji za ohlasy. Já jsem si užil jen prarodiče se strany otcovy. A byly to vždy moc příjemné návštěvy, spojené s vycházkami do kouzelné krajiny Středohoří s otcem, který byl velkým patriotem.
Zdenka Soukupová
Zažila jsem oba dědečky i babičky. Babičky byly ale obě nevlastní. Ty vlastní zemřely velmi mladé, když máma a táta byli ještě malí. Jedna babička bydlela daleko, takže jsem ji vídala opravdu málo. A s druhou jsme bydleli v jednom domku a to byla babka. Vlastní děti neměla (tátu vyvdala) a k nám vnoučatům se nechovala moc hezky. Neměla jsem ji ráda. Takový je život.
Eva Mužíková
Takové fotografie a vyprávění mne vždy moc potěší. Děkuji.
Alena Tollarová
Mít babičku a dědečka zase tak normální není. Mého narození se nedožil ani jeden z nich. Z tatínkovy strany o nich nevím vůbec nic. Z maminčiny mi babičky nahrazovaly bába lukavská a bába lovosická - prosím bez jakéhokoliv hanlivého přídechu - babiččiny sestry. Ráda na ně vzpomínám.
Jana Jurečková
I já já jsem měla svoje babičky, obě byly vlídné, milé, laskavé. Jak jsem se těšila na buchty, koláče, na prázdniny. Nelze si nevzpomenout! Vlasy dozadu učesané a šátek. Tehdy se to tak nosilo.
Anna Potůčková
Hezké vzpomínky na babičku.
Alena Švancarová
Já jsem poznala 2 babičky,ale ani jednoho dědečka.Oba už nežili,když jsem já spatřila světlo světa.Vzpomínáte na vdolky a vůni marmelády z meruněk.Já zase na to,že mě babička naučila háčkovat a plést.A druhá babička mi říkala Macku.Tenkrát,v době hlubokého dětství,jsem si neuvědomovala,že tady jednou ani jedna nebude a pak teprve bude člověk vzpomínat a říkat si ,jak by jim řekl,že je má rád.
Krejcar Stanislav
Nu ,ano vzpomínání na dobu našeho mládí a jablek nezralých. Dětství a doba bezstarostného mládí bez politického podtextu dneška, kdy starosti přebírali rodiče a prarodiče za nás. To byla i doba třešní Karšovek, Holovouského Malináče nebo i Pourova zelí ke krouhání, My jsmezažily jen dobu Tondy Zápotockého, Honzikovu cestu nebo Kuřata na cestách , či Hledáme písničky pro děti ještě v černobílé televizi. a Štěpánku Haničincovou a Pavlínku Filipovskou. To bylo naše mládí.
Eva Kopecká
Zlaté renety a nonety měl děda taky...nejlepší jablka, která jsem kdy jedla.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.