Renata (69): O manžela jsem se starala řadu let ve dne, v noci
Ilustrační foto: Ingimage

Renata (69): O manžela jsem se starala řadu let ve dne, v noci

18. 8. 2022

Manžel umřel před šesti dny. Trápil ho Parkinson, stařecká demence, diabetická retinopatie, téměř neviděl. Jeho stav se, bohužel, stále zhoršoval, starala jsem se o něho několik roků.

V posledních dvou letech sotva chodil, nedal dohromady souvislou větu, říkal nesmysly. Jeho komunikace byla aaa...., tak mě volal, jen někdy to bylo "Reni". Stále mě volal ve dne v noci. Během dne se nedokázal sám postavit, ale v noci se v posteli posadil a někdy i postavil - držel se postýlky, kterou jsem tam kvůli tomu nechala. Musela jsem mu dvakrát za noc vyměnit plenu. Nepamatuji se, kdy jsem se vyspala celou noc. Také večer u televize měl stále potřebu vstát. Musela jsem mu pomoci, udělal podél nábytku tři kroky a šel zpět - opěk jsem mu pomohla posadit se a za tři minuty opět nanovo. Tak to šlo celý večer.

Takhle v kostce napsané to zní hrozně, ale byly pěkné chvíle.

Každý den měl také řád. Ráno v sedm hodin prášky, zapít, zajíst. Pak moje hygiena, pak jeho hygiena, odvézt na vozíku do kuchyně, snídaně a bylo deset hodin. Následovala káva, kdy jsem mu přečetla celé noviny, nějaké ovoce ke svačině. Dopoledne jsem si mohla chvíli dělat něco svého, pak následoval oběd. Máme velký stůl - dala jsem ho doprostřed kuchyně, on kolem něho chodil a já chystala oběd. Po obědě jsem ho zavezla do obývacího pokoje a vyběhla na chvíli ven. Ale jen tak na půl hodiny, protože hrozilo, že touha vstát a chodit způsobí jeho pád, což se i párkrát stalo. Pak káva, zákusek a chůze s vozíkem po bytě. On ho vezl a já couvala a pomáhala mu, jinak by neuděl ani krok.

Tak to šlo roky. Pak jsem musela podstoupit operaci karpálního tunelu a umístíla jsem ho do pečovatelského domu. Tam pouze seděl a spal. Chtěla jsem ho proto vzít hned po operaci domů, jenže dostal zánět močového měchýře a k tomu se přidaly plíce.

Denně jsem tam volala. A najednou přes noc se to prudce zhoršilo, ráno opět volám a řekli mi, ať hned přijedu. Už byl mimo, hladila jsem ho, objímala a převedla ho na druhý břeh.

Jsem z toho zoufalá, pláču a neumím se zastavit, možná vypsat se z toho mi pomůže. Odmítla jsem návštěvu syna, potřebovala jsem se vyplakat.

Každý se divil, proč jsem ho dávno nedala do ústavu. Sama se divím, jak jsem to zvládala. Od rána do rána stále v pohybu, hlídat prášky, pečovat, být ve střehu... A já jsem se cítila na dvace let, bystrá mysl, hbitá. Nikdy jsem nebyla ospalá, nikdy jsem nebyla unavená, otrávená, protivná. Jistě, že jsem ho někdy, když nechtěl v klidu sedět, okřikla. Ale večer jsem se přitiskla k tomu teplému tělu, on mě objal a bylo to moc pěkné.

Je mi 80 let, jsem štíhlá, mám krásnou pleť, vypadám na 60 a cítím se na 30. Nevím, jak je to možné. Nyní tu sedím, vymýšlím, jak zaplnit den a to je hrůza. Připravuji pohřeb, jsem na všechno sama. Ale nic mi nedělá problém, roky zařizuji všechno sama, řídím auto, mám internet v mobilu, ovládám platby na internetu. Musím se pochválit - nikdo to za mne neudělá. Co bude dál, uvidím.

 

Renata, psáno pro neziskový portál vdovyvdovam.cz

 

 

 

Můj příběh ovdovění
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.7 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Kočandrlová
Je to moc smutné čtení,nechtěla bych něco takového prožít. Co měl ten pán ze života poslední roky? a co paní? Myslím,že až paní Renata se se vším srovná,bude se jí žít lépe a radostněji. I mně se zdá,že je mi uvnitř tak 30 -40 let,ale navenek už 67...Je to takové nespravedlivé,že člověk nemůže být do 99 let mladistvý,zdravý a silný.Měl by pak rok na rozloučení se s rodinou a přáteli a na 100.narozeniny by zemřel.To by se mi líbilo...
Jitka Caklová
Poslední odstavec, jako bych psala já, pouze s rozdílem, že je mi o 7 let méně a že vím, proč je to možné :-) Myslím, že paní Renata to také ví, pouze si tím zatím není úplně jistá. Zázraky se dějí :-)
Jitka Caklová
Překlepy se dějí, "stává se to i v lepších rodinách" :-) Pochopila jsem to tak, že paní Renata od 69 let věku 11 let pečovala o nemocného manžela, dnes je jí 80 a cítí se na 30. Já ji to věřím a má můj obdiv. U jiného článku jsem napsala: "Nejhorší je "hra na hrdinu", když si člověk myslí jak je silný, jak všechno zvládá, jak všem vyhoví, pak přijde ťafka a zjistí, že to byla pouhá iluze. Píši o vlastní zkušenosti, která nebyla vůbec jednoduchá, ale nesmírně mě posílila a navedla na správnou cestu. Na této "cestě", už bez iluzí, zvládám víc, než jsem zvládala před zmíněnou "ťafkou". Když člověk chce, vždy se dá nalézt něco, pro co stojí zato žít ♥♥♥" Můj manžel žije a já jsem za to nesmírně ráda, přestože bez moji celodenní pomoci by byl bezmocný. Naštěstí mi jeho nemoci nebrání jet si do Jizery uplavat svých 600m, nebo si udělat krátký výlet na koloběžce. Sama zvládám péči o dům, zahradu, domácnost. Z vlastních životních zkušeností vím, že jedno, druhé, třetí, ani další, bych bez životních zkoušek v 30ti letech nezvládla.
Krejcar Stanislav
OS - zkuste se zeptat prof.VK. Je to smutný příběh stáří který nás může potkat každého. Nikdo si nemůže vybrat jaké zdravotní problémy ho ve sklonku života potkají. Alzhaimer , ruzné zlomeniny , nepohyblivost i to je závěr života.Musíme být vděčni za soužití partnera případně potomku, nebudou to mít s námi nijak jednoduché. Osobně říkám, postihne to většinou jednoho z partnerů který je tím ošetřovaným a tím kdo je ošetřovatelem. Není pravidlem to, že to musí být muž nebo žena. My máme zatím štěstí, že nás se zatím zdravíčko drží, a hlavně máme i koření života v podobě potomků a vnoučat . Nedovedu si představit stáří gayů nebo lesbiček právě bez možnosti potomků a vnoučat. Osobně mám z budoucna obavu, nikoli o sebe ale o babičku, pokud by zde zůstala sama. Jistě bude dožívat u potomků a vnoučat. Já věřím, že to doklepu zde sám a budu vzpomínat na ty krásné roky společně prožité sdobou školáků potomků a rodičovských schůzek vnoučat. Život je krásný v každé době. A každé režimu.
Zuzana Pivcová
V názvu článku je uvedeno Renata (69) a v závěrečném odstavci, že je paní 80, takže někde je omyl nebo nesrovnalost. Ať tak či tak, pečovat řadu let nebo několik let, jak bylo řečeno, vyžaduje nejen láskyplný lidský vztah, ale především také osobní životní energii. Pokud paní pomáhala manželovi od rána do rána při všech jeho neduzích, musela mít ve svém věku neskutečně mnoho sil. Možná, že taková výjimka existuje, ale bohužel to není pravidlem.
Olga Škopánová
Já bych prosila o ten recept jak se v 80 cítit na 30, mě by stačilo na 50.
Karel Kilián
Dnešní autoři povídek nejsou to co to bývalo (přispěvatelé do červené knihovny) , nepamatují si co si vymysleli na začátku ,kolik je dětí a pod. Jestli ta paní existuje , věnuji ji pomník pro manžela podle vlastního výběru.
Margita Melegova
Smutne, ale takovy je zivot.
Hana Rarasch
Já asi už neumím číst, ale kde je těch 69 let? Jinak, kdyby to bylo pravdivé, a takových osudů jsou tisíce, klobouk dolů pře manželkou. Věrohodnost mi ovšem úplně rozbil ten poslední "sebestředný " odstavec. 80,60,30. Takže prosím, milá redakce, chce to alespoň editora !
Hana Šimková
Ano, je to opravdu divné. Ty nesrovnalosti jsou jasné.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 18. týden

Tento týden budou otázky v kvízu na téma "Psi". Protože je mezi vámi, čtenáři, mnoho pejskařů, jistě si s otázkami snadno poradíte...