Příběhy naší rodiny: Koloběh roku - III. část
Všechny ilustrace: Z rodinného archivu Marie Ženatové

Příběhy naší rodiny: Koloběh roku - III. část

7. 9. 2022

Brzy ráno se Hanka jen požehná křížem a v duchu prosí hlavně o sílu k práci do celého dne - té potřebuje nejvíc.

Nejdříve vymísila chléb a než děti vstaly byl už v ošatkách. Dříve se peklo doma v peci, ale teď se otevřela místní pekárna i pro vesničany a ti si mohou každou sobotu dovézt svá natvarovaná těsta a péct hromadně. Mnozí toto přivítali a tak se po ránu hemží náves lidmi, kteří na vozíčku nebo někdo ještě i na saních veze svůj polotovar  do pekárny. Hanka vypravuje děti. Je to jen kousek, těsto převezou sami a na odnešení ošatek se jistě najde nějaká dobrá pomocná ruka.

"Copak vám mám dat vozék nebo saně?"

"Saně," prosí Janička.

"Sélnica je ož skoro holá."

"Me pojedeme v příkopě."

"Tak dobře," svoluje Hanka. Může si dovolit je nechat jet samotné, je to jen přes tři domy. Vytáhne sáně, naloží na ně dvě kulaté ošatky s chlebovým těstem a ještě jednu podélnou.

"Jeďte vopatrně a tam nekeho poposte, ať vám to vodnese do pekárne."

Janička táhne za provaz a Pepik vzadu přidržuje a pomáhá tlačit. Jde to těžko, protože sněhu je už málo, ale právě před pekárnou je ho ještě dost. Janička prudce zatočí se saněmi, ty se převrhnou a všechny ošatky leží na zemi převrácené dnem nahoru.

"Kdopak vás nechal jet samotny s chlebem?" volá pekařka, která právě vykoukla ze dveří. Rychle přibíhá a dovedně bere ošatky s těstem a pokládá je na sáně, kde je upravuje a znovu přežehnává.

"Dnes to budete mít asi s povidly," směje se vesele na děti.

"No jo, sourozenci Markovi, musím vám to trochu upravit a nemějte strach, doma nikdo nic nepozná," uklidňuje obě zaražené děti.

"Po poledni si přijeďte pro upečený chléb a uvidíte, že bude dobrý!"

Děti odvážejí sáně a zůstávají oblečené na dvoře, kde je i Hanka. Pomáhají jí nabírat seno do košů, pak řepu a nakonec brambory, které se vaří pro prasata každý den ve velkém kotli. Ještě nanosí dříví i k tomuto ohništi a zůstávají zase chvíli u špalíčků pod kolnou, kde si s nimi nejvíce vyhrají.

Tuto sobotu není práce v lese, tak Ondra štípá dříví a chce ještě udělat různé práce v hospodářství. Sekerka se v Ondrových rukách jen míchá a rozsekaná polínka odlétají prudce kolem. Najednou Pepik vykřikne. Jedno z polínek odletělo tak daleko, že ho zasáhlo do čela. Ondra hned nechá sekyru ležet a utíká k Pepikovi.

"Ukaž se mě!" pozorně se mu dívá do obličeje, kde se na čele dělá veliká boule. Ihned ji zatlačuje, bere malého za ruku a jde s ním na dvorek. Sklání se, nabírá hrst sněhu, kterou dává chlapci jako obklad na čelo. Jeho dlaň je jako lopata, sněhu nabral hodně a Pepik bez hnutí drží a ani slzičku neuroní - sníh ho na čele příjemně chladí.

"Děti, děti, tak jsem rád, že vás chvíli vidím kolem sebe a hned se stane neštěstí, mohlo to dopadnout ještě hůř. Když sekám dříví tak nemůžete být v kůlně, musíte jít jinam!"

"Tati, kdež já sem se na tebe díval, jak rechlo sekáš," důvěrně se otáčí k otci Pepik.

"Já vím Pepo, ale vidíš, co se hned stane." Znovu nabírá čerstvý sníh a přikládá nový obklad na čelo.

"Pepo je dobře?"

"Ale jo, ož mě to ani neboli."

"Tak vidíš, jsi správný kluk!" Bere ho s radostí do náruče, vyhazuje do výšky a v letu chytá. "Ještě, ještě!" prosí Pepa.

"Mě take!" ozývá se Janička. Ondra s radostí bere jednoho po druhém a vyhazuje co nejvýš. Hanka otevírá dveře a když vidí, do jaké výšky děti létají, volá rozpačitě: "Nemáš rozom, deť jim hobližiš..."

"Teď už ne!" vesele volá hospodář a šibalsky se na Pepíka usmívá. A děti rozdováděné a rozveselené berou sáně a na dvorku si z trochy sněhu dělají dráhu, po které jezdí. Ale Hanka je dlouho venku nenechala.

"Děti pojďte, bodo tlóct máslo, pomužete mě!"

"Tak jděte!" říká Ondra, "já budu alespoň bez obav štípat."

V kuchyni je nachystána máselnice, do které Hanka vylila smetanu. Tlučení másla je u Markových přímo obřad. Mají odstředivku, na které se nejdříve mléko roztřídí a děti se na tento starý přístroj mohou jen dívat. Ale tlouct máslo je Hanka nechá také, tam nemohou nic pokazit. "Janičko, pojď mě vestřidat!" obrací se na dcerku. Ta bere do malé ručky dřevěně držadlo a komíhavým pohybem tluče do uzavřené nádoby. Její ruka to dlouho nevydrží - Pepik chce také, ovšem ten se skutečně pohyb jen pokouší udělat. Tak Hanka bere obratně držadlo a stejnosměrným tlakem pohybuje smetanou.

"Mami, dnes se bodeme mět, čerstvé chleba a máslo!"

"Jani, viš přece, že máslo prodávám. Dnes si pro ně přejede jedna paní z města. Má take tře maly děti."

"A me sme take maly a máslo nemáme, jenom je prodáváme..."

"Ale ve máte aspoň dobry mliko, podmásli, ve městě je teď po válce větši bida. A ta pani má jedno děvčátko moc nemocny," na to Hanka.

Hrouda másla je už na stole. Hanka ji lehce upravuje a vidličkou dělá ozdoby. Hotové máslo se vynese na síň, aby bylo v chladnu a hospodyńka už v duchu myslí na dobrý výdělek. Večer je maškarní ples - jsou ostatky - ale kdepak ona by teď myslela na takové věci - manželství ji nutí stát se i hokynářkou. Ale masopustní veselí měla vždy ráda. V sobotu se vydovádí hlavně mladí, v neděli je babský bál a v úterý se ještě drží "ostatky". To už odpoledne budou chodit vesnicí maškary zvát na veselé zakončení masopustu. Hanka o tom dětem vyprávěla a ty čím jsou větší se na to víc těší - všechno hlouběji vnímají a prožívají. Plesová sezóna byla letos dlouhá, velikonoce budou až v dubnu.

Přiblížilo se úterní odpoledne. Vesnicí se rozléhá veselá hudba. Janička přímo vyletí: "Mami. ož chodijó maškarádi..." Hanka vyhlédne z okna a tu vidí, jak velký průvod jde kolem jejich stavení. Dveře se rázně otevřou a hospodyńka je hlasitým pokřikováním vyvolávána ven.

Hanka jde s oběma dětmi ke dveřím. Zde je mnoho maškar, některé mají na tváři i škrabošku, jiné jsou pomalovány, všemu ovšem vévodí veliký medvěd. Není skutečný, v chlupatém kožichu je navlečen velký taškář, který dokáže ostatní rozveselit. Jede zde i vozík - je to čistička obilí, z které je všechno vytaženo. Z  jejího vnitřku se ozývá ukrytý harmonikář se svým nástrojem. Jedna z maškar točí naprázdno kolečkem a harmonika hraje i zpívá. Kolem dokola je hodně zvědavců, nejvíce děti.

"Hospodeně, deme vás a hospodáře pozvat na Vostatke!" zvučným hlasem pronáší vůdce průvodu.

"Děkojeme za pozvání, nevim jestle přendem, však vite, máme maliho v kolibce..."

"Ale take babičko a ta vám drobotino pohlidá."

Hanka bere láhev s domácí slivovicí a nalévá do skleničky všem na zahřátí. A ti rádi připíjejí na zdraví, neboť chození v tom mrazu a sněhu mají za sebou hodně.

"Večir se bodeme těšet, že vás hovidime!" loučí se maškary a některé z nich objímají štědrou hospodyńku. Děti stojí jak u vytržení, dívají se okouzleně na všechny ty postavy, které jim jdou kolem očí a Janička nejvíce obdivuje vysokou smrt s kosou. Dál jde bába s dítětem, cikánky, žebráci - také král i měšťan, dědek s čarodějnicí i poslední tulák. Bohatá směs škrbošek a pomalovaných obličejů se jim míhá kolem stavení a děti stojí stále ve dveřích než jim v dálce zmizí.

Večer se Hanka ozvala: "Ondro věřiš, že bech měla choť se na Vostatke podivat. Maminka nám děti pohlidá. Aspoň na chvilo bech šla nekam ráda. Deť bode konec plesu a me sme nikde nebele..."

"Když chceš, tak se vypravíme."

Hanka otvírá skříń a přehlíží své šaty a sukně. Má možná i trochu obavy, zda vůbec co obleče. Vždyť vlastně od narození Jarečka si ještě nikam do společnosti nezašla mimo nedělní bohoslužbu v kostelíku. Rozhodla se pro hezké šaty cihlové barvy - ví, že tato barva i způsob ušití jí velice sluší. Bere si je i s ramínkem a přibližuje ke své postavě. Ano, toto bude to nejvhodnější oblečení.

V kuchyni je ohřátá voda a ona si v přichystaném škopíku umývá nejprve horní polovinu těla, pak dolní. Plechová vana se nosí do kuchyně jen na sobotní velké koupání.

Hanka už je s mytím hotova. "Ondro," volá na muže, "mužeš se ož take vopláchnót, voda je ještě teplá, já ož se do voblikat..."

Jde rovnou do ložnice, kde si vytáhla šaty ze skříně a rychle se obléká. A vida, jde to, zip se krásně a lehce dopne. Jaká je vlastně její kosmetika? Téměř žádná. Voda, mýdlo, kterým se také šetří a hřeben. V nočním stolku má rtěnku, je sytě červená. Použije ji, ale při pohledu do zrcadla se zděsí. Rty má úplně rudé. Bere kousek vaty a červeň si zase neodborně stírá. Něco tam zbylo a ona si připadá nějak jinak. Nezvykle svátečně -  vždyť celá ta léta co je vdaná, jsou přes zimu její uniformou tepláky s tričkem a mužova starší košile. Práce v hospodářství je těžká, člověk se při ní lehce ušpiní a tak ona si do chléva bere na sebe ještě starý plášť.

"Ondro, podivé se na mě, mužo tak jit?" ptá se Hanka. Ten se právě doumýval a začíná se oblékat. Zvedne k ní oči a ty se ihned rozzáří obdivem.

"Hanko, Haničko, ty jsi jak obrázek," ihned se k ní s úsměvem blíží.

"Vždyť já jsem tě v těchto šatech neviděl celou věčnost..."

"Ale teď se mě ož dotykat nesmiš, deť so hočesaná a dokonce sem si namalovala rte..."

"To mi přece nevadi," Ondra na to s úsměvem a lehce ji tiskne k sobě a líbá právě do těch vlasů.

"Prosim tě, bodo se moset zas znova česat," tiše mu šeptá Hanka. Ve skutečnosti je ráda, že se Ondrovi líbí, ale přece jen se dnes těší do větší společnosti.

Je hodně pozdě, když přicházejí do přeplněného vesnického sálu. Ostatky tak jako všechny plesy jsou vždy v místnostech Sokolovny. Je to veliká budova, která za války vyhořela a byla obnovena zásluhou všech obyvatel vesnice.

"Markovi přece přešle," s úsměvem je vítá strýc Kovář, který je jedním z pořadatelů.

"Jestlipak si budeme mít ještě kam sednout?" ptá se ho se širokým úsměvem Ondra a dodává. "Dnes jich přišlo hodně, sál je plný na to, že je obyčejný všední den..."

"Ale nejaká stolečka se nande ve véčepo, já vám je přeneso do sálo ke stolo. Kam se chcete posadit?"

"Raděj dozado, vpředo je moc slešet mozeka!" rozhoduje Hanka.

Vesnická kapela se činí. Nenechá tanečníky moc zahálet. Ondra by raději poseděl, ale Hanku popadla přímo taneční vášeň. Ne, Ondra ji nežádá o tanec, Hanka pod stolem se dotýká špičkou nohy jeho a oči i rty říkaji: "Pojď do kola!" Ondra tančí. Hanka mu při tanci šeptá.: "Já se přímo vznášim. Prosim tě, ať tě nemosim sama řikat, ale sme zde jednó, bodeme tancovat každé kósek. Sténě vo pulnoce se pochová basa a bode konec."

Sedlák se nedá dvakrát pobízet. Také jim to s Hankou v kole sluší, je to nádherný, svižný pár. Sotva se muzikanti dotknou svých nástrojů, již na sebe mrknou a jdou do kole. Kdepak, Hanka dnes nevypadá na to, že má tři děti. Vypadá svěže, mladě a ona se ve víru tance cítí jako svobodná. Je jím přímo posedlá. Ostatní kolem nich tančí také svižně a vesele dovádějí. Je přece zakončení masopustu. I maškarády jsou zde, ty všechny, co chodily zvát na večer. Motá se tu i nemotorný medvěd, ale skutečně jen motá. Jeho oblečení bylo vhodné pro studený den, ale zde v místnosti se v tom asi nedá dýchat. Není daleko do půlnoci...

Doprostřed sálu se staví pohřební máry. Maškarní průvod jde za hraní smutečního pochodu pro velikou basu. Halí ji do fialového plátna a mládenci ji nesou k márám. Zde se vedle mládenců staví i děvčata a do kapesníků si utírají slzy. Nejsou jen falešné, mnohá je i opravdová. Basa bude skutečně dlouho schována a až do velikonoc si nikdo nezatančí. Pohřební průvod obchází celý sál, nakonec se staví doprostřed a nastává opravdové poslední rozloučení. Ještě závěrečná smuteční píseň a basa je pochována.

A už přichází svižný strýc Kovář s pometlem a začíná vymetat sál. Ano, brzy odbije půlnoc, ale rozjařeným hostům se vůbec nechce odcházet. Strýc má v ruce koště a jde od galerie a každého koho udeří do zad bere za sebou do řetězu. A tak všechna rozjásaná mládež sestupuje po schodech do sálu. Zde jim nejvíce potíží dělají právě maškary, i když jsou už bez škrabošek. Těm nevadí, že bude půlnoc, chtějí stále tančit i bez hudby. Ale strýc je přísný, jeho dotyk cítí každý pořádně. Došlo i na medvěda, který si nosí huńatou hlavu v ruce. A  znovu se metlička dotýká přítomných a to i muzikantů, kteří mezitím své nástroje složili.

Hanka se usmívá na Ondru: "Belo to zde nádherny, věčná škoda, že ož je konec." Ondrovi se to také líbilo, ale už myslí na zítřek ráno, kdy je zapotřebí zase brzy vstát. Je sice Popeleční středa, která se vyznačuje přísným půstem od masa i půstem újmy - ale pracovat se musí jak jiný den.

"Tak pojď, Hani, půjdeme už domů..."

Odcházejí jako jedni z posledních. Cestu nemají dalekou, využívají ji k pomalé procházce. Je krásná, mrazivá noc, plná hvězd. Hanka zvedá oči k nebi a šeptá: "Já si dnes přepadám jako svobodná, aji ten měsic a hvězde vic svití, já so úplně vopojená blahem z tanca a teď zas tó nádhernó nocó..."

"Haničko, ty jsi dnes úplná romantička. Ale to je dobře, člověk se musí také umět odpoutat od práce a trochu se vznést do oblak," říká mírně Ondra a bere Hanku kolem pasu. A tak v objetí přicházejí k domku - ztichlou návsí k nim ještě doléhají hlasy opozdilců...

 

 

 

 

Příběhy naší rodiny
Hodnocení:
(5.1 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helena Přibilová
Paní Maruško, děkuji za další laskavé vyprávění. Hanácko-horáckým nářečím mluvily moje spolužačky z oděvní školy, které dojížděly do Prostějova z okolních obcí.
Zuzana Pivcová
Maruško, obdivuji, jak vaše rodina byla skromná, pracovitá a bez potřeby si na něco stěžovat.
Soňa Prachfeldová
Maruško to nářečí mě vždy okouzlí. Krásný návrat do mladých let, vyplněných těžkou prací a hlavně láskou. Doba se změnila moc a ta soudržnost a skromnost je ta tam. Někdy je mi trochu teskní za starými časy, kdy nebylo vše jen konzumní záležitostí a honbou za penězi. Jo časy se mění.
Marie Ženatová
Děkuji vám všem ze srdce za vaše milá slova*
Blanka Lazarová
Paní Marie, smekám před vámi. Už dlouho jsem nic tak pěkného, co by přímo pohladilo, nečetla. Těším se na další pokračování. Děkuji :-)
Alena Vávrová
Maruško, moc ráda Tě čtu a líbí se mi to nářečí! A také musím napsat, že jsi od raného dětství stále sobě podobná, ač jsem tě osobně potkala asi jenom 2x ;-)) .
Rostislav Mraček
Paní Ženatová, skláním se před vaším vyprávěčským uměním.
Hana Šimková
Krásné vyprávění.
Martina Růžičková
Kouzelné vyprávění o životě plném práce, ale hlavně vzájemné úcty a lásky. Moc se mi líbí líčení masopustních zvyků, úcty k chlebu jako božímu daru a milé dialogy v místním nářečí. Děkuji.
Zdenka Soukupová
Určitě tehdy nebyl na vsi jednoduchý život. Ale z toho vyprávění je cítit taková pohoda, pokora, krásné vztahy v rodině... Moc se mi to líbí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.