Když se les stane pastí
Všechny fotografie: Elena Valeriánová

Když se les stane pastí

10. 9. 2022

Konečně rostou! Po vydatných deštích minulého týdne začaly u nás růst houby. Je sice s podivem, že pod lesem stojí jen jedno jediné auto s polskou poznávací značkou, ale o to radostněji se nám šlape do prudkého kopce.

Les máme, dá se říci, přímo za humny. Chodíme do něj sbírat houby bezmála padesát let. Člověk by řekl, že tam známe každou skálu, každý větší kámen, cestu, potok. A tak se v lese pohybujeme s jistotou a nemusíme přemýšlet, jestli se dát vpravo nebo vlevo a kam tou nebo jinou cestou dojdeme.

Ale skutečnost je jiná, překvapující.

V tom našem lese se pořád ještě mohutně těží a to nejen smutné smrky, napadené tím malým prevítem kůrovcem, ale také krásně vzrostlé buky a to ve velkém. Na jednom místě hned u cesty jich stálo asi osm, obdivovala jsem jejich rozložité koruny, ve kterých jsem vždy ráno slyšela rozzlobené skřeky vyrušených sojek,  přelétávajících  z větve na větev. Nechápu, čím byly napadeny ty buky, že by touhou po zisku? Prachy, mocné zaklínadlo. Přitom do hrobu si je nikdo nevezme.

Ale dost nářků, je krásné zářijové ráno, po chladné noci přírodu ozdobily stovky pavoučků svými pavučinkami. A kousek výš, v našem oblíbeném koutku ještě stojící smrčiny na nás čeká určitě několik pěkných úlovků. Procházíme lesem a já si brblám jen tak pod nos, je to bída, je to bída. Sem tam nějaký suchohřib, spousta růžovek a jinak nic … počkat, první! Praváček se na mě směje a mé houbařské srdce pookřeje. A nezůstane jen u toho jednoho. Odkládám manžela i našeho pejska, který les moc nemusí a sama se vrhnu na sběr. Košík se mi nádherně plní, nemám ve zvyku po lese  běhat jako srnka, spíše se jen tak loudám a nakukuji pod malé smrčky i vzrostlé buky. Vychutnávám si tyto nádherné chvilky ticha a samoty, když v tom se mi do uší zařízne řev motorového křovinořezu. Děs. Ale chápu, ožínat se musí. A tak ustupujeme dále do lesa, abychom tomu nepříjemnému hluku utekli. Po necelých dvou hodinách mám košík už plný a tak se začínáme ubírat k domovu.

A v tu chvíli se náš přívětivý les změní, jako mávnutím kouzelného proutku, v past.

Vycházíme z lesa na širokou polní cestu, vím, že když se dáme vpravo, přijdeme na kraj naší vesnice. Kdybychom se dali opačným směrem, cestu bychom si zbytečně prodloužili. Jdeme vpravo, podél cesty vede oplocená pastvina. Cesta je široká a pohodlná a najednou končí, sice směrem do lesa se stáčí štěrkem vysypaná lesní cesta, ale i ta se po nějakých čtyři sta metrech ztrácí. Před námi stojí pár osamělých smrků a za nimi se rozkládá vykácená paseka, na jejímž protějším okraji nějaká lesní mašina hravě požírá zbylé stromy. Přes paseku nelze projít, obrovské pařezy a spousta větví z vytěžených stromů je zarostlých vysokou trávou, člověk neví, kam šlape.

Vracíme se zpět k oplocené pastvině, vím, že ve směru naší chůze je stará dřevěná chata, říkali jsme jí myslivecká. Ale kde je? Jsme docela bezradní. Známe směr, kterým se máme držet, ale les nám připravil nejedno nečekané překvapení. Nepatrnou pěšinou kráčíme tvrdohlavě vpřed, až narazíme z ničeho nic na oplocenku. Pamatuji si velmi dobře, jak les křižovaly udržované lesní cesty. A nyní - nic. Každý náznak cesty nebo pěšiny končí v mlází nebo u ohrazené oplocenky.

Co teď? Zase se musíme kus vrátit, protože před námi je najednou obrovská zmola, strž nebo jak tomu mám říkat, kterou vyhloubily vydatné lijáky posledních let. Tak to nedáme. Dochází nám voda, poslední vodu vypije náš pes z mé dlaně. Vstupujeme na pastvinu a konečně vidíme, i když docela v dálce zdevastovanou mysliveckou chatu, ke které však nevede žádná cesta. Stojí na jakémsi ostrůvku uprostřed té strže. Je horko, tráva na pastvině je nám po kolena. Rozhlížím se, jestli se někde v dohledu nepase stádo dobytka. Přicházíme k domu na samotě s bytelným plotem, dřevěný plot jistí ještě plot drátěný. Nikde nikdo. Jen dole na vedlejší pastvině se pase stádo černých krav. Na mysl mi vpluje vzpomínka na nějaké nedávné neštěstí právě v souvislosti se stádem. Jsem bezradná a taky už mám strach o manžela, bojím se, aby mu nedošly síly. Je statečný a ujišťuje mě, že je v pořádku. V dálce uvidím nějaké muže s autem, jak opravují ohradu. Vydám se přes louku k nim. Jsou tři, ptám se na cestu. Ten, s kterým mluvím - řidič – je nepříjemný, ale nakonec mě přece jen nasměruje. Pod mysliveckou chatou by měl být průchod na starou cestu, která je sice vodou zničená, ale projít se tam dá. Vracíme se přes vysokou trávu zpět k lesu. Konečně jsme našli únikovou cestu. Je tam sice bahno, kamení, prostě marast, ale jdeme. Už zase vím, kde jsme a taky to, že už to zvládneme. A konečně potok a v něm čistá proudící voda pro našeho Rexe. Hltavě pije a mně je hned líp. Po chodníku si vyšlapujeme v zablácených botaskách a nohavicích mokrých po kolena, ale s plným košíkem. V hlavě nám vibruje nepříjemná zkušenost a v nohách bezmála jedenáct kilometrů.

Tento náš zážitek píši hlavně proto, abychom si všichni uvědomili, jak může být les nebezpečný. Nevím, co bych si počala, kdyby si některý z nás třeba zlomil nohu a nebo se někomu udělalo nevolno. Mám sice v mobilu aplikaci ZÁCHRANKA, ale fakt nevím, jak by se ti záchranáři k nám dostali. 

Přeji nám všem, abychom každou cestu zvládli bez úhony a byli na cestách opatrní.

 

Můj příběh příroda
Hodnocení:
(5 b. / 29 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Anna Potůčková
Já sama jsem zatím v lese nezabloudila, poněvadž se většinou držím cesty po které jsem přišla. A protože Chvalčov je v údolí, tak vím, že pokud vyjdu na kopec, musím sejít dolů abych našla svou obec. A směrem k Hostýnu dojdu k silnici, která les rozděluje a tudy zabloudit opravdu nemůžu. Horší už je les k Tesáku
Jana Šenbergerová
Eleno, úplně se dovedu vžít do situace, ve které jste se ocitli. To jsme zažili u nás po prvních vlnách kácení. dva roky jsem se neodvážila do lesa, abych z té spouště nedostala další infarkt. Teď už to zase začínáme zkoušet a hledám, co je tam hezké, aby to přehlušilo smutek z toho, co už nikdy nebude. Fotky jsou parádní, asi se nakonec také na houby vypravíme, ale dál a hlouběji do ještě lesa.
Zuzana Pivcová
Zdejší týnské lesy se od dob, kdy jsme se sem přistěhovaly , velice změnily. Tehdy jsme chodily na houby navyklými cestami a měly jsme svá místa, kde se tu a tam něco našlo. Dnes se v tom samém lese vůbec nevyznám a záchranou pro mě je, že je jen malý, takže vždy nakonec najdu nějaký východ ven. Díky za moc pěkný článek.
Dana Puchalská
Elen, děkuju za moc hezký článek. A fotky jsou jako vždy na jedničku s ****.
Soňa Prachfeldová
Také si říkám, děvče udržuj směr, jenže tolik lákavých zákrut a už je tu hledání cesty. Dobré je, když se jde do kopce, tak vím, že směrem dolů dorazím k silnici. Jo houby, člověk je šťastný a pak aby hledal cestu k domovu.
Naděžda Špásová
Eli, hezky jsi se rozepsala, ano, les může být záludný, tohle se nám s Petrem stalo kdysi na Vysočině, tady okolo to známe, ale tam to bylo docela zajímavý. Hlavně, že jste našli nakonec cestu k domovu, ty houby tiše závidím. Byli jsme se ve čtvrtek podívat v lese a kromě toho, že to tam vypadalo jak po nájezdu lesáků tam nebylo po houbách ani vidu. Snad začnou růst i tady. Přeji nám houbařům zdraví a úspěch v lese.
Alena Švancarová
Prima článek.,prima fotky houbiček.Zítra jdeme také.Na Lány.A tam jsem se jednou ztratila.Nevěděla jsem najednou,kterým směrem se dát.Šla jsem napravo pak jsem se zase vrátila a šla doleva.Až jsem nevěděla kterým směrem se vlastně dát.Měla jsem štěstí.V lese se vynořilo auto a v něm lesní dělníci.Naložili mě a dovezli k silnici a odtud jsem už trefila k autu,kde mě vyhlížel kamarád.I takové věci se stávají,hlavně,že vše dobře dopadne.A v košíku není houby.
Květuše Pinkasová
Elen, také čím dál častěji nepoznáváme tu krásnou přírodu na naší pěší turistice ♥ Mizí i malé stříšky, krásné výhledy jsou za betonovými vysokými zdmi, všude zákazy vstupu, zrušené nebo prodané ,,Útulničky". Nově vzniklé výhledy vznikají u resortů často, jen pro své hosty". Příjezdovky už nás snad vítají všude. Při příchodu i odchodu z trasy se nám už protiví zvuk pily, pohled na nádherně na zemi srovnaný bývalý les, nádherné tahače, nádraží s plně naloženými nebo projíždějícími vlaky odevšad a pryč. A není to palivové ani prožrané dřevo kůrovcem. Je to nějak čím dál víc jen ,,na houby". Akci na úklid lesa a sázení stromečků v Beskydech s důchodci jsme se účastnili Hezký článek Elen, nejen k zamyšlení, i když zatím aspoň chodíme po značkách ♥
Daniela Řeřichová
Eleno, fotky nádherné jako vždy, ale zážitek děsuplný. Musely to být nervy, uf.
Marie Ženatová
Milá Elen, díky moc za zajímavý článek a obdivuhodné fotografie. Všechny zachycené záběry, ale hlavně houby jsou překrásné - ovšem praváci vítězí. Také jsem to tak měla včera, že jsem měla dobré štěstí i na ně. Ovšem nešla jsem tolik kilometrů - také jsem narazila na nové oplocení a nepoznávala vykácený les. Hlavně, že se vám nic nestalo a dobře jste došli - byl to skutečně obdivuhodný výkon. Já jsem s sebou foťáček neměla, svůj úlovek jsem nafotila až doma a přeposlala rodince.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.