Nic není náhoda, vše, co se děje v přítomnosti, až s odstupem času dostává smysl
FOTO: Jitka Caklová

Nic není náhoda, vše, co se děje v přítomnosti, až s odstupem času dostává smysl

23. 9. 2022

Rumen Sazdov: „Náhoda neexistuje, náhoda je křížový bod dvou nutností.“

Je podvečer 20. září 2022, tři dny před podzimní rovnodenností, před koncem vlády Panny, nástupem vlády Vah a pět dnů před novoluním ve Vahách.

Sedím na lavičce na břehu Jizery a po plavání při teplotě vody 12°C se choulím v teplé bundě a s rukama v klíně držícíma termosku s horkým čajem, tiše o samotě rozjímám o místě, kde jsem vyrůstala, i o tom, jak šel čas...

Vidím nový most, co pamatuji už třetí, nad mostem se tyčí kostel Nejsvětější trojice, ze kterého slyším hlas varhan, na které hrával tatínek, zpěv maminky stojící jemu po boku, sebe vidím stojící na stupátku, jak šlapu vzduch do varhanních měchů a bratry coby ministranty. Nad Jizerou na vysoké skále vidím stodolu, od které slyším hlas maminky „Děti, jedeme na pole!“, sotva jsme svá dětská těla smočily. Všude kam se kolem sebe podívám, vidím dávno změněná místa, kde jsem pásala krávy i zašlou slávu mohutných topolů, tyčících se do nebeských výšin.

A zatímco při pozorování páru ledňáčků rozjímám, Jizera tiše plyne a stejně jako žluté lístky spadlé se stromů, odnáší už jen hořkost z mých vzpomínek, které mi už bez hořkosti, navždy zůstanou. Jako v písni:  https://www.youtube.com/watch?v=JgGDY8JgCrw

Psal se rok 1948, všichni továrníci, velkostatkáři, statkáři, sedláci, drobní rolníci, až po drobné živnostníky, kteří své majetky 30 let budovali, byli zlikvidováni a zdravý selský rozum, po dobu dalších sedmdesáti let, byl tvrdě potlačován.

Byl nastolen režim „Občane, o nic se nestarej, stát se o tebe postará“ a pod heslem „Když budeš poslušný a hodný, budeš se mít dobře“, přesně, jako se to říká malým dětem. A tak se ze svobodného člověka, coby krásné lidské bytosti, stal nesvobodný občan.

Pamatuji doby, kdy rodiče školní potřeby pro své děti kupovali a o posunu učebnic a pomůcek trvalejší hodnoty mezi jednotlivými ročníky, se mezi sebou domlouvali.

Psal se rok 1960. Šla jsem do 6. třídy a na školní lavici měl každý žák, bez rozdílu, od učebnic, přes sešity, plnicí pera, tužky 1,2,3, dokonce i gumu na gumování chyb, prostě všechno, co ke svému vzdělávání potřeboval, ani se mi to nevešlo do školní brašny. Když jsem to všechno přinesla domů, tak tatínek, jako by věděl, co přijde za 30 let, jen utrousil: „To sem zvědavej, kde a jak dlouho na to ty komunisti budou brát, když už dnes škrábou dno.“

O výše zmíněných třicet let později, nám (rodině) bratr z USA napsal: „V Rusku (SSSR) to nedopadne dobře, tam se lidi ještě nenaučili pracovat, u nás (ČSSR) to dopadne daleko hůř, jestli se lidi pracovat odnaučí.“ Po dalších třiceti letech to vidíme, tedy jen ti, kteří to vidět chtějí. Kdyby u nás téměř ve všech různých profesích nepracovali zahraniční dělníci a nedováželi bychom nejen potraviny od všade možně, tak je snad každému jasné, kde bychom nyní byli.

Občanskou společnost jsem vnímala a stále vnímám jako les. Na okraji jsou stromy silné, neohebné, s hluboce zapuštěnými kořeny, aby odolávaly povětrnostním vlivům. Když jsou pokáceny, tak všechny ostatní stromy, dosud chráněny těmi odolnými, se při silnějším závanu větru lámou jak sirky a je po lese. Dobře to bylo vidět v Harrachově, když před blížícím se mistrovstvím světa dělali dřevorubci místo pro skokanské můstky. Vykáceli pro ně pruhy lesa a zbytek popadal sám. Kde že ty loňské sněhy i věhlasné harrachovské můstky dneska jsou.

A co se týká občanské společnosti, vnímám to stejně. Ne každý, kdo se ukrýval v davu, dokázal odolávat vlivům, nikoliv však povětrnostním a kdo nešel s proudem, ocitl se na okraji. Vím o tom své, neboť na okraji společnosti jsem žila celý život, aniž jsem tehdy tušila, jak mi to jednou půjde k duhu a posílí mého Ducha.

Už jako malá holka jsem věděla, že každý živý tvor, když se chce rozmnožit, nejprve postaví hnízdo. Když jsme (sourozenci) dospívali, tak rodiče rozhodli, že si s jejich pomocí, z „pastoušky“, ve které jsme vyrůstali, postavíme svépomocí, bez jakéhokoliv příspěvku od státu, 4 malometrážní bytové jednotky 2+1, abychom v dospělosti měli kde bydlet a kde se postavit na vlastní nohy. Všichni, tedy krom jednoho bratra, který studoval a žil v Brně, jsme postupně v těchto bytech zakládali své rodiny. Později jsme si postavili každý své vlastní domky, nejen pro rodinu, ale zároveň jako pojistku na stáří. Z vlastní zkušenosti nevím, tedy vlastně vím, proč dnes lidé „řvou“, že jim stát neposkytuje bydlení, mladým pro mladé a starým pro staré.

„O nikom nemám lepší, ani horší mínění, než sama o sobě, neboť každý má právo být svůj.“ Otázkou zůstává, kdo to dnes umí, či kdo je toho schopný.   

Když čtu ve vývěsce pohřební služby parte, tak většina začíná slovy: „Po životě naplněném prací a láskou pro své milované, od nás na vždy odešel/odešla...“, a proto jsem nesmírně šťastná za to, že po životě naplněném prací, mnohdy hodně těžkou, a láskou pro své milované, ještě neodcházím a mohu žít plnohodnotný život, ve kterém mi nikdo nemusí dirigovat, co mám, nebo nemám dělat, jak se mám, nebo nemám bavit, kam jít, či nejít a na základě dobrovolnosti si mohu, jako ten "hovnivál, koulet dál svou kuličku".

Čas ve vzpomínkách plynul stejně tiše jako Jizera, ani jsem nevnímala, že se pomalu setmělo. Až hlas věžních hodin mě upozornil, že je čas jet domů.

 Tento  článek velmi úzce souvisí s tímto vyznáním, neboť svůj rodný kraj nikdy nepřestanu milovat ♥♥♥. ( https://www.i60.cz/emag-articles/show/21266)

 

 

 

Můj příběh vzpomínky životní postoj
Hodnocení:
(4.9 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Toť otázka. Vzhledem k názvu článku je pro mě důležitější duchapřítomnost, ale nemám nic proti tomu, když druhý preferuje plnost :-)
VANDA Blaškovič
Spíš bych řekla, že než duchapřítomnosti, tak duchaplnosti se meze nekladou....:)
Jitka Caklová
A jinak, pro mě slast není rána, nýbrž vnitřní pocit štěstí a radosti.
Jitka Caklová
Oprava:... o utrpení...
Jitka Caklová
Pane Dostale, z Vašeho pohledu určitě, jinak byste se utrpení nezmínil. Konec konců, já Vám svým článkem, ani příspěvkem nic nevnucuji, tak není zač děkovat. Ale klidně si poslužte, v psaní článků i v následující diskuzi se duchapřítomnosti meze nekladou :-)
Jiří Dostal
:-) Diskutovat o vyznání je jako sahat do ran slasti i utrpení... :-) Děkuji, nechci... :-)
Jitka Caklová
Dnešní společnost se skládá z jednotlivců. Pro mě nejsou špatné vzpomínky, když jsem se zbavila hořkosti v nich obsažených. Největším vykořeňovatelem pro mě byla škola od čtvrté třídy výše, známkování, hodnocení a soutěživost, která přešla v řevnivost. Od první do třetí třídy jsem chodila do jednotřídky, do budovy s nápisem na bílém oválu OBECNÁ ŠKOLA. Pan řídící nás učil psát, číst, počítat, namísto tělocviku s námi chodil do přírody a učil nás poznávat flóru i faunu. Každý žák si z domova přinesl lahvičku od francovky a v nice na schodišti byly vystaveny kytičky s nápisy. To byla idylka. Do čtvrté třídy přišla soudružka učitelka a ta se na mě podepsala se soudružskou dokonalostí nejvíc. Na druhém stupni to vygradovalo do naprosté absurdity. A čím ambicióznější rodiče, tím hůře. Jeden spolužák, protože měl špatné vysvědčení a strach z bití svým otcem, tak cestou ze školy spáchal sebevraždu a jiný žák, když dostal horší známku než trojku, tak dlouho brečel, že bude doma bit, až se nad ním soudruh učitel smiloval. Nakonec „s odřenýma ušima“ udělal SVVŠku a „vypracoval“ se na vedoucí místo vlivného úředníka. Další spolužák, kterému matikář říkal: "Pepiku, ty seš tak blbej, že z tebe nic nebude.", je do dnes velice žádaným pokrývačem. Nikdo nikoho nevykořenil, každý se vykořenil sám tím, že dobrovolně povinně předal vládu do špatných rukou a posílil tak vykořeněnou společnost. Co se děje v posledních dvou a půl letech je výsledkem 75 let trvajícího vykořeňování mocnými. Jsem ráda, že to konečně přišlo, aby se lidé probudili, dokud je ještě čas.
Anna Potůčková
Jitko Tvůj článek se mě také moc líbí a jak píše přede mnou Jana Š. tak souhlasím že je každý svého štěstí strůjcem. Někdy ovšem tomu našemu štěstí musí pomoci někdo z přátel, někdo ze společnosti atd. Mnohdy sami nic nezvládneme. Jako příklad můžu uvést mé první setkání s manželem. Nebýt kamarádky, která jej pozvala na taneční zábavu asi bych jej do dnešního dne neznala. Takže za mé štěstí může další osoba.
ivana kosťunová
Jitko, rozumím tomu a přemýšlím, zda ještě někdo dnes tak silně pociťuje, kde má své kořeny. Dnešní společnost je spíše vykořeněná.
Rostislav Mraček
Moc pěkné vzpomínání i vyznání. A přeji vám, ať vám ta kondice vydrží!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.