Monika (58 let): Manžel mě opustil, teď je starý a chce se vrátit
Ilustrační foto: Ingimage

Monika (58 let): Manžel mě opustil, teď je starý a chce se vrátit

27. 10. 2022

Můj muž před deseti lety odešel k jiné ženě. Nebyla to jeho první nevěra, ale tehdy mi oznámil, že se zamiloval. Dlouho jsem se s tím vyrovnávala. V poslední době mě kontaktuje. Říká, že udělal chybu a chce se ke mně vrátit. Nevím, co mám dělat.

Naše manželství bylo takové normální, obyčejné. Manžel byl o deset let starší a mně imponovalo, jak je zkušený, veselý, zábavný. Byla jsem jeho druhá žena, už byl rozvedený. Narodily se nám dvě děti, oba jsme pracovali ve stejné továrně. Petr byl vždycky hezký chlap a já jsem věděla, že s ním ženy koketují. Bylo to tak v práci, bylo to tak pokaždé, když jsme jeli na dovolenou. Dlouho mi trvalo, než jsem si připustila, že z jeho strany nejde jen o zábavu, neškodné flirtování. Donášely se ke mně od kolegyň různé drby, ale já se vždy tvářila, že naše manželství je kvalitní, že Petrovi věřím a hlavně, že je pod mou úroveň zabývat se různými pomluvami a takzvanými pavlačovými řečmi.

Jednou jsem ale jistě věděla, že má známost, to prostě žena pozná. Řekla jsem si, že to vydržím, že to přejde. Děti ještě chodily na střední školu a pamatuji si, že jsem si vždy říkala, že jestli se někdy rozvedu, tak až děti budou samostatné, vydělávající, dospělé. Jenže děti odešly z domova a já dál žila s manželem, kterému jsem čím dál více přestávala věřit. Jednoho dne mi řekl, že se zamiloval. Že chce s tou ženou strávit zbytek života, prožít ho jinak, plněji. Nevím, co si pod tím představit, ale prostě mi oznámil, že mě opouští. V jeho prospěch svědčí, že odešel jen se svými věcmi, vzal si jen auto. Mně nechal byt i něco málo společných úspor, bylo to jen pár desítek tisíc. Rozvedli jsme se, třípokojový byt jsem vyměnila za dvoupokojový, začala jsem nový život. O žádném jiném muži jsem nechtěla ani slyšet. Bylo mi strašně smutno, připadala jsem si ponížená. Řešila jsem to po večerech lahvemi vína a hromadami jídla. Přibrala jsem, začala jsem mít velké zdravotní potíže. Dcera mi řekla, že už se na mě nemůže dívat a to mě motivovalo začít se sebou něco dělat. Shodila jsem, začala jsem chodit cvičit, dokonce jsem si s kamarádkami dvakrát vyrazila k moři. Život se mi zase začal líbit. Plynul tak nějak poklidně, já si už začala více spořit na penzi, myslela jsem si, že mě už nic nemůže překvapit. Dokonce jsem našla odvahu a odepsala na inzerát. I když schůzka nebyla nic moc, dodalo mi to sebevědomí a říkala jsem si, že kdybych potkala nějakého zajímavého muže, vůbec bych se vztahu nebránila.

Do tohoto poklidného období mi zatelefonoval můj bývalý muž. Ptal se jak se mám, co dělám. Bylo mi to divné. Pak volal znovu, že bychom si mohli zajít na kafe. Řekla jsem, že někdy, že se mi to teď nehodí. Po měsíci přijela dcera s tím, že táta je nemocný, že jí volal, že měl nějaké celkové selhání organismu. Mezi námi, vždycky pil, kouřil, byl spíše kavárenský a hospodský typ, který rád bavil u skleničky společnost. Pak volal syn s tím, že bychom se o tátu měli postarat, že nemůže žít sám. Prý už tu paní dávno nemá. Prý žije v nějaké malé pronajaté garsonce bez výtahu a téměř nemůže sejít se schodů. Dcera a syn mě v podstatě začali naznačovat, že bych se o něj měla starat já.

Tak to tedy ne, řekla jsem. Když, tak se starejte vy, navrhla jsem. To je vyděsilo, že prý mají práci, rodiny. Já mám taky práci. Dcera řekla, že bychom si mohli vyřídit příspěvek na péči, že už se informovala jak na to. Tak mi došlo, že Petr se už domlouval s dětmi předem, jak mě přesvědčit, ať se o něj starám.

Zase volal. Ptala jsem se ho, jak si to představuje. On na to, že vždy miloval jen mě, že jsem žena jeho života, že udělal osudovou chybu a těžce za ni zaplatil. Bylo mi ho líto, už jsem se málem za ním vypravila, ale kamarádky mi řekly, že nemám dělat hlouposti, ať si ho v žádném případě neberu domů. A já to ani neudělám. Vůbec nechápu, kde bere tu drzost mi naznačovat, že bych ho teď, když je v háji, měla přijmout zpět.

Syn mi řekl, že by si lidé měli pomáhat. Dcera řekla, že si myslela, že by rodina měla v krizi držet pohromadě. Jenže když jsem v krizi byla já, ani si toho nevšimli. Nikdo za mnou nechodil v těch večerech, které jsem doma probrečela, kdy jsem jedla prášky na uklidnění a stala se ze mě oteklá, nervózní ženská. Teď, když jsem se ze všeho dostala, nemíním si znovu do života pouštět starosti. Jen mě trápí, že děti ve mně vyvolávají pocit, že jsem zlá a sobecká. Možná jsem, nevím. Ale mně ten nátlak dětí a bývalého muže připadá tak nemístný, že se zase dostávám do podobně špatného stavu, v jakém jsem byla těsně po rozvodu.

 

(Pozn.: Autorka si nepřála zveřejnit celé jméno, redakce jeho totožnost zná. Fotografie je ilustrační.)

 

 

 

 

Můj příběh vztahy a sex
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5.1 b. / 33 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Růžena Břendová
Odešel o své vůli a myslí si, že se může jen tak z ničehož nic zase vrátit? Paní Monika se musí rozhodnout sama, ale já bych ho zpět nevzala. Rozbitou vázu můžete slepit, ale už to nikdy nebude ono. Ani paní Monika nemládne a postupně ubývají síly a starat se o chlapa, který mnou pohrdl? Opravdu ne. A pokud si její děti myslí, nebo budou myslet, že je paní Monika zlá a sobecká, tak ať. Sobci jsou oni, je to jejich otec a Monika je jen jeho bývalá manželka.
Eva Kopecká
To, že manžel od ženy odejde, není peklo. To vypadá úplně jinak.
Marie Faldynová
Nevím, jestli bych riskovala, že se znovu zklamu v tom samém muži. Dát se dohromady po rozvodu není jen tak a po takových zkušenostech bych byla opatrná.
Marie Doušová
Buďte silná a žijte si svůj život a nenechte se ovlivňovat. Prožila jste si peklo ,které Vám připravil bývalý manžel a taď se nestydí Vám zase zasahovat do života. Vím má se odpouštět ,ale v tomto případě Vám doporučuji neničit si život někým ,kdo za to nestojí. Ať si opatří ošetřovatelku.
Blanka Lazarová
Je bezva, že tu máte spoustu názorů a vesměs dost podobných. Ve finále to je ale na vás. Váš budoucí život, vaše rozhodnutí a vnitřní smíření, možná i odpuštění. Držím palce.
Eva Kopecká
O ten příspěvek na péči ať dcera určitě požádá. Bude chodit bývalému muži k důchodu něco přes čtyři tisíce. Ten, kdo to podepíše, s ním nemusí bydlet ve společné domácnosti ani nebude prokazovat, kolikrát v týdnu se u něho zastaví. Příspěvek lze využít na zkvalitnění života. Třeba na dovážení obědů, na pečovatelku, na vymalování a úklid nějakou firmou. Důležitá povinnosti ale je, kdyby šel na delší dobu do nemocnice, musí se to nahlásit, protože na dobu v ústavní péči se příspěvek pozastavuje. S kamarádkami bych se neradila, zavání to alibismem, rozhodnout si to musíte sama. Vůbec nemluvím o nastěhování si pana do bytu. Mluvím o tom, aby se dětičky zapojily a ne se na vás domluvily, že vám ho hodí na krk. Jakmile si ho nastěhujete, je to napořád a děti, ty vám s ničím nepomůžou. Jednou týdně se tam stavit neudělá nic jim ani vám a budete mít čisté svědomí, že jste pomohli.
Jana Vargová
Odešel? Bylo to jeho rozhodnutí. Vzít zpět? Myslím, že nebrat! Odsoudila byste se do role laciné ošetřovatelky. Ve stáří by se o své rodiče měly postarat jejich děti. Má je? Má. Tak veslo patří jim. Položte si otázku: co kdybych péči potřebovala já? Kde bych našla pomocnou ruku? Myslím, že obrátit se na bývalého manžela, by vás asi nenapadlo. Držím palce, abyste dala přednost současnému stylu života a staronový element do něj nepustila.
Marie Pudichová
Tady je každá rada drahá. Když vezmete svého manžela na "milost" a budete o něho pečovat budete se trápit s jeho problémy a strádat . Když odmítnete, budou vás po celý život trápit výčitky svědomí a možná i vašich dětí. Když se rozhodnete pro tu těžší variantu a zvládnete ji, pak pro vás bude velkým zadostiučiněním pocit, který vám nikdo nevezme... Kdo ví, zda slova, že miloval pouze vás nejsou pravdivá, ale přišel na to až když je na dně.
Hana Rarasch
" V dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci až do smrti. " Tuším, že to je věta, která zaznívá při svatbě. Pomoc člověku je jistě nutná, ale jestli se nemýlím, ten bývalý manžel nehledá ŽENU, ale PEČOVATELKU. A ty se opravdu dají běžně sehnat přes Charitu, to opravdu mohou zařídit děti.
Eva Kopecká
Jsou otcové, kteří opustí malé děti, neplatí na ně, nestarají se, jak s matkou žijí a jak to matka zvládá úplně sama, kteří se na rodinu prostě vykašlali. Jsou manželé, s nimiž má žena doma peklo různého druhu. Žárlivé scény, absolutní nezájem o domácnost, domov s nimi nemá atmosféru pohody a bezpečí. Muž paní Moniky na rovinu řekl, co a jak a při rozvodu byl díky svému provinění na ženě dá se říct celkem velkorysý. To, že se pohledný člověk opačnému pohlaví líbí, že jeho partner má pochybnosti, s tím se nedá nic dělat, jako pohledného si ho paní Monika vzala, těžko mohla předpokládat, že by se nelíbil jiným. Tím ho neomlouvám, že zašel dál, ale prostě si tedy měla vzít člověka ošklivého, aby eliminovala možnost, že o něj bude zájem. Je dobře, že se paní Monika dala dohromady, protože rozvod není konec světa, ale šance na jiný, lepší začátek. Když už nic jiného, pak samostatného plnohodnotného života. Svět nestojí na tom, zda doma na člověka někdo čeká. Pro některé lidi, žijící v páru, by to i možná bylo lepší. Jenže ne každý ten krok prostě udělá. Ohledně současné situace, ve které paní Monika je, ten člověk, který se s ní rozvedl, se o rodinu roky staral. Udělal pak chybu. Dalo se čekat, že nová partnerka ho pro nemoc a stáří opustí. Samozřejmě bych se od dětí, které mají tátu rády i tak, nenechala dotlačit k tomu, abych si ho nastěhovala a plně o něj pečovala. Řekla bych, ano děti,jsme rodina, byť rozbitá. Pomůžeme rovným dílem. Jsme tři, týden má sedm dní. Teď si rozdělíme dny tak, jak nám vyhovuje, aby se tam obden jeden z nás zastavil. Rozdělíme si taky, co kdo pomůže. Od syna bych nečekala upečení bábovky či umytí oken, ale nákup, drobné opravy, pokec a dovezení k lékaři. Od dcery bych nečekala vymalování, ale vyprání a vyžehlení, pokec a zakoupení zákusků. Paní Monika naopak by s mužem pokec neprovozovala, ale zeptala by se, zda je potřeba zajistit léky, upekla by s tím, že si to pan zaplatí, vyjednala by mu dovoz teplých obědů, umyla podlahu a okna, utřela prach. Jednou týdně rodina udělá dobrý skutek a podělí se o něj. To je můj názor.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.