Přijímací pohovor v pátek 13.
Ilustrační foto: Pixabay

Přijímací pohovor v pátek 13.

10. 11. 2022

Když jsem chtěl odejít z televize do pojišťovny, tak abych se seznámil s prostředím a byl při nástupu pak jistější, tak jsem se šel inkognito s bráchou podívat v předstihu na tu budovu - tedy na dvě - čtyři budovy vzájemně propojené ve Spálené ulici v Praze. Jarda tam pracoval už dva roky ve výpočetním dtředisku a z dálky mi na obědě dokonce ukázal mého budoucího vedoucího. Ve III. patře byla hovorna, kde jsme se rozloučili a já měl jen sjet pak dolů výtahem a jít na Florenc, kde jsem měl spicha s mou budoucí manželkou a pelášit domů. 

Zapomněl jsem říct, že jsem si nesl nově zakoupené stereo rádio z Tuzexu - tedy krabici o rozměru asi 70x60x40cm. U výtahu stála paní ve středním věku, výtah hned přijel, my nastoupili a jen jsme ujeli asi dva metry, tak se výtah zastavil a zhasnul a já viděl, že zhaslo i světlo na chodbách. Využil jsem toho k seznámení a z legrace jsem té paní řekl: "Nechcete si sednout, možná tady spolu strávíme víkend?" A ukázal jsem na tu bednu s tím rádiem. Ona se pokusila jen o kyselý úsměv, tak jsem zmlknul a sedl si na tu krabici sám a aby neměla nejmenší podezření, že ji budu dále otravovat, tak jsem dokonce zavřel oči, opřel se o stěnu výtahu a čekal.

Po chvíli jsem oči otevřel, protože jsem už opravdu usínal. Dneska by každý vytáhl mobil a serfoval po internetu nebo hrál nějaké hry, tehdá jsem si jen vyhrnul rukáv a  čuměl na hodinky - tedy už svítící a digitální a sledoval jak ten čas běží. To ticho, které jsem si plnými doušky v té potemělé kabince užíval bylo tím pověstným tichem před bouří.

Z ničeho nic se ta paní začala ošívat a přešlapovat na místě, což kabinkou mlátilo sem a tam. To jsme tam nebyli déle, než deset minut. Tak jí povídám: "Nechce si opravdu sednout na tu krabici, já si sednu na zem?" Ona jen sykla jako bych šlápl jedovaté hadici na ocas a otočila se zády. Říkám si pro sebe a hned taky k ní: "Paní, možná se vám chce čůrat, já se otočím a vy se klidně vyčůrejte, nic se neděje, je to lidské a uleví se vám." V tu chvíli jsem byl rád, že já jsem se před chvíli vyčůral. Ona se ale rozjela a začala ječet a volat o pomoc, řvala: "Pomoc, ten chlap tu má bombu, pomoc - pomoc!"!!! To několirát opakovala - pak i s pláčem.Těch výtahů je v tom komplexu budov  asi osm a tím jsme se rázem dostali v důležitosti na první pořadí a po chvíli se v malé skulině mezi patry objevila hlava vrátného, který na nás svítil baterkou a chraplavým hlasem nám sdělil lakonicky: "Pomoc je už zavolána, nic se neděje, klídek"!

V tom sebou výtah trhnul o půl metru a my ztratili kontak s tou mluvící hlavou. Já jsem se tomu zasmál a povídám si jen tak pro sebe: "To už ten autobus v pětku nestihnu"! Na to žena na mne začala řvát: "To jste nějakej chlap, vy nás z toho nevytáhnete, když se na nás všichni vysrali a nechají nás tady chcípnout? Po chvíli pokračovala: "Víte, co jste - jste úpně neschopnej a línej chlap - co tu jen dřepí." Nevím ani dnes, jak bych se měl chovat k hysterické ženské ve výtahu. Tehdy jsem jen řekl, že bych mohl odklopit okénko ve stropě kabinky a vyšplaht se sám po lanoví do nejbližšího patra, nohou vykopnout pojistku na dveřích a přeskočit do patra, že jsem podobnou situaci viděl v jednom francouzském filmu, ale že jsem solidární a navíc ne zas tak silný, abych jí unesl na zádech a že tam s ní tedy zůstanu - že se tedy zachovám jako chlap - že jí neopustím. Na to jen odsekla: "Sprosťáku - mám jen 60 kilo!" Určitě si 10 ubrala - ale potěžkávat by se asi nenechala - tak jsem jí to odkejval. "Jo - jo - máte pravdu, tady v tom výtahu se všechno zkresluje". Dál pokračuji, jakobych tu urážku přeslechl - hlavně aby zase neřvala: "A že jsem slušný chlap, tak si s vámi zahraju třeba slovní kopanou - a máte  "výkop". Když jsem si všiml, že má v tašce nějaké letáčky, tak se jí snažím zabavit a zavtipkuji: "Nemáte tam náhodou nějaké pojištění, které by se hodilo pro naši situaci?". "A co myslíte, jaké by to mělo být pojištění?" - konečně se uklidnila. "No třeba proti nežádoucímu početí" - povídám úplně šeptem a očekávám další výbuch. Usmála se.

Pak zabliklo světlo ve výtahu a já zkusil stisknout tlačítko přízemí a za pět vteřin jsme byli v přízemí. Tam čekala policie, dva požárníci a dva saniťáci. Hned se vysvětlilo, že žádnou bombu nemám, že ta paní chtěla jen na nás upozornit, abychom se dostali ven. Přiznala se, že má problémy v těsných a uzavřených místnostech a dokonce mne pochválila, že jsem byl správný kliďas a nedovolil jí, aby se u ní rozvinul klaustrofobický záchvat. Dostala ale stejně nějakou injekci. No - a byl tam taky ten vedoucí hospodářské správy a investic - můj budoucí šéf. Tak jsem se mu představil a on na to řekl: "Martine, vašeho bráchu znám, jsem rád, že jsem poznal i vás a sám vidíte, že vás tu už potřebujeme - přijímací pohovor jste zvládnul s tou paní na jedničku, tak vás vítám do kolektivu a pro štěstí hoďte tady do té kašny pětikačku úhoři Pepíkovi. Štěstí jsem tam měl jak na dobrého vedoucího, tak i na práci, která mne bavila, a tak jsem nikdy té pětikačky nelitoval. https://www.milujuprahu.cz/uhor-pepik-zije-v-kasne-pojistovny-ve-spalene-ulici-uz-od-roku-1914-vzpominal-na-nej-i-jan-werich/

 

Můj příběh
Autor: Martin Vrba
Hodnocení:
(5.1 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martin Vrba
Jsem rád, že se Vám můj příběh líbil a tak ještě přidám zážitek s výtahem, ve kterém uvízla kompletní naše rodina. Tedy já, manželka a dvě děti 7 a 8 let. Stalo se to také v pátek, ale bylo to horší, bylo to v našem paneláku jen s 8 byty. A to o prázdninách, kdy už několik partají bylo u moře na dovolených a ti lidé z jednoho posledního obydleného bytu v přízemí jsme viděli z okna, jak si naložili věci do auta odjeli pár minut před námi na dovolenou i s obytným přívěsem. A tak nepomohlo žádné zvonění na poplach - nikdo nereagoval a tehdy ještě mobilní telefon čekal, až bude vynalezen. Tehdy nás zachránilo jen to, že si ti lidé něco doma zapomněli a vrátili se a přibouchli dveře výtahu. Jejich závada byla v tom, že se často stalo, že nedoléhali a tím, jak se výtah pohnul a konstrukce se otřásla, tak tím se přerušil obvod a výtah se zastavil. To bylo způsobeno tím, že děti si tak často hrály a měly radost, když někoho v tom výtahu zablokovaly tím, že dveře násilím jen malinko přiotevřely, když ve výtahu někdo jel. Tehdy se také řešil spor mezi nájemníky o tom, že ti lidé, kteří výtah nepoužíval (ti v přízemí)i, se nechtěli podílet finančně na údržbě výtahu, my - kteří jsme bydleli zase v posledním - 4. patře, tak jsme měli zase vyšší náklady na topení, protože střecha nebyla dobře odizolována a navíc v některých místech do ní zatékalo a argumentovali jsme tím, že v baráku nenašlapeme, když jedeme tím výtahem. No "normální" lidské vztahy. A tak nelze vyloučit, že přímým pachatelem byl někdo z přízemí, který nás tam zablokoval úmyslně a pak na zvonění nereagoval - všechno bylo možné. Není nad to, mít vlastní domek. Od té doby jsme do výtahu nikdy nevstupovali všichni - vždy šel někdo pěšky. Já jsem výtah nepoužíval vůbec - to pro kondici.:)
Jana Jurečková
Bezvadný příběh. Nechtěla bych uvíznout ve výtahu, ani si to neumím představit. Hlavně, že všechno dobře dopadlo. A navíc jste vše vzal s humorem, tak to má být.
Soňa Prachfeldová
Oni ti ukecaní chlapi dovedou rozesmát.
Jindra Hubačová
Martine, moc hezký a veselý příběh. Děkuji.
Marcela Pivcová
... a pak mnozí věří, že v pátek třináctého musí být nutně den plný smůly! :-)
Alena Velková
Dobrá historka, jako vždy:-))
Jana Tulejová
Martine, musí být radost prochechtat se životem po vašem boku, zdravím vaši paní.
Zdenka Soukupová
Martine, tak tohle byl fakt originální přijímací pohovor. A ještě ke všemu zábavný. No, uznávám, že pro tu paní to zas tak zábavné nebylo...
Zuzana Pivcová
Když se mnou samotnou stál výtah asi 25 minut, rád bych u sebe měla takového optimistického muže.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.