Božena (93): Po smrti manžela jsem se přestěhovala k dětem, sama bych to v domě nezvládla
Ilustrační foto: Ingimage

Božena (93): Po smrti manžela jsem se přestěhovala k dětem, sama bych to v domě nezvládla

7. 2. 2023

Můj manžel Karel zemřel před patnácti lety. Žili jsme spolu více než padesát let a máme dnes šedesátiletého syna a pětapadesátiletou dceru. Bydleli jsme v malém městě na severu Čech.

Měli jsme pěkný vztah, i když nám osud nedopřál víc dětí, které jsme plánovali čtyři. To říkám trochu s nadsázkou, jsem samozřejmě šťastná, že mám dceru a syna a že jsme je s manželem dobře vychovali.

Výborně se o mě postarali, když muž zemřel. Vůbec nevím, co bych si bez nich počala. Žili jsme s manželem hodně pro sebe a spolu. Já pracovala jako úřednice, muž byl technolog ve velké továrně. Když byly děti malé, často jsme jezdili společně na výlety. Poté, co vyrostly a založily vlastní rodiny, jsme nepřestali - užívali jsme si znovu život jako za svobodna, dost jsme cestovali nebo chodili na dlouhé procházky. Já ráda cvičila v místní sokolovně a měla tu několik kamarádek, se kterými jsme se pravidelně scházely na kávu a zákusek.

Veškerou administrativu spojenou s domácností obstarával manžel. Byla na něj vedená elektřina, voda, pojistky… Já jsem, coby úřednice, měla na starosti, aby byly smlouvy a další dokumenty pečlivě uložené na jednom místě. Karel vždy všechno vyřídil a pak mi papíry předal, abych je založila a nic se neztratilo.

Můj manžel umřel náhle, před tím nebýval nemocný, jen bral léky na vysoký krevní tlak. Byl trochu nervák a mnoho věcí si bral, hlavně v zaměstnání, osobně. Sice v době, kdy zemřel, už nepracoval, ale stále do továrny občas docházel a působil jako externí poradce. Samozřejmě tím nechci říct, že by se na jeho zdravotním stavu podepsalo zaměstnání, měl ho velmi rád, ale spíš stres, který v sobě potlačoval. Postihl ho infarkt a nepodařilo se ho i přes veškerou snahu a rychlou pomoc zachránit.

Svět se pro mě na chvíli úplně zastavil. Měli jsme se rádi a byli na sobě docela závislí, možná já víc na něm, jak jsme zjistila. Mám na mysli hlavně praktické věci, které jsem musela začít řešit sama.

Nevím, jak bych to všechno zvládla, kdyby nebylo dětí. Byl to zkrátka šok, který mě na čas úplně paralyzoval. Děti mi pomohly vyřídit pohřeb, objednaly posezení v restauraci, kam manžel rád chodil. O poslední rozloučení jsem se tak nemusela takřka starat, dcera mi pomohla i vybrat a koupit černé šaty.

Syn zase výrazně pomohl ve chvíli, kdy jsem vyřizovala s úřady přepsání energie a vody a taky se mnou zašel do banky, kde měl manžel vedený účet.

Obě děti ale bydlí v Praze a musely kvůli každé věci buď dlouze telefonovat, nebo za mnou přijet. Dohodly jsme se proto se synem, že prodám rodinný dům, ve kterém jsme s manželem žili, a to, co náleží jako dědictví dětem, vyplatím a zároveň se přestěhuju k synovi. Ten ve svém rodinném domě pro mě z nevyužívaných prostor upravil malý byt. Po celém životě, který jsem prožila na severu Čech, ve městě zasazeném v přírodě Jizerských hor, jsem se stěhovala do Prahy. Sice na její okraj obklopený lesy, ale stejně to byla velká změna.

V první chvíli jsem opravdu chtěla z domu, ve kterém jsme s manželem bydleli, pryč. Vzpomínky byly příliš bolestné, všude jsem manžela viděla, jenže jak přecházel šok z jeho smrti, začala jsem mít úplně opačné myšlenky. Zůstat tu a chodit po místech, kde jsme prožívali hezké chvíle, to jsem chtěla. Navíc jsme měla na severu své kamarádky, které mi taky byly velkou oporou. Ale po dlouhé rozpravě s dětmi jsme se nakonec přeci jen rozhodla pro stěhování.

Zpočátku jsem se cítila v Praze docela osamělá. Starala jsem se o vnoučata, ale ta už chodila do školy a tolik mě nepotřebovala. Rozhodla jsem se, že nesložím ruce v klíně, ale najdu si nové známé. Začala jsem docházet do místního klubu seniorů a jezdit s nimi na výlety. Rychle jsme se spřátelili. Asi s tím nemám problém díky tomu, že jsem celý život chodila cvičit a byli jsme s manželem aktivní.

Teď, když bydlím v bytě sama, ale zároveň v rodinném domě se synem, jsme se naučila mnoho věcí zařizovat sama. Ale je pravda, že mám v synovi i dceři jistotu, že kdybych něco nezvládala, pomůžou mně. Zatím musím zaklepat, jsem docela zdravá a stále schopná docházet do seniorského klubu a účastnit se například akcí v místní knihovně.

 

Božena, úřednice (příběh psala ve svých 93 letech pro neziskový portál vdovyvdovam.cz)

 

 

Můj příběh ovdovění
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Kopecká
Kéž by každý měl v důchodu takovou pomoc v dětech a takovou odvahu a rozhodnost nesložit ruce do klína. A žít v nových podmínkách, najít si na nich pozitiva i nové známé. Ne každý to dokáže. A potom žije osamoceně ve vzpomínkách a v domě, jehož provoz finančně ani fyzicky nezvládá. A vyčítá nezájem dětem, které žijí daleko, chodí do práce a jsou už ve středním věku rádi, že jsou rádi. Jsou z toho pak všichni rozmrzelí. Nakonec se jejich děti ještě dohadují, kdo se stará míň a kdo víc, kdo by měl za rodičem jet příští víkend, atd. Podmínky v zaměstnání jsou náročné, důchod v nedohlednu a 55 letý člověk nemá moc síly starat se o vzdálenou domácnost svého osmdesáti a více letého ovdovělého rodiče. To je pak každá rada drahá, co s tím. A ne každé děti spolubydlení nabídnou a ne každý ovdovělý rodič je nově domácnosti vítaným přínosem. Když tráví čas denně pouze čekáním, kdo přijde už konečně domů a bude mu dělat zábavu až do večera. A nenechá ho ani v klidu vydechnout. Tahle paní to vzala i s dětmi za správný konec. Takovým lidem člověk fandí.
Jiří Dostal
:-) Naše pálavská babička byla generál hospodářství, co si ji do požehnaného věku 96 let pamatuji, odlehčovala vervu a nasazení hláškou "stejně šecko jednó čert zebere". Naposledy odchytila s pochopením ironii "a co děti? mají si kde hrát?" , kterou mě občas vítala. :-)
Hana Rarasch
Úctyhodný věk a obdivuhodná paní. Jen mě trochu zarazila slova o starání se o vnoučata 60 letého syna, která chodí do školy. Zřejmě VŠ ?
Jana Jurečková
Hezký příběh. Mám 91letou matku, bydlí sama v bytě 80km daleko ode mne. Navrhla jsem jí už dávno, že se může nastěhovat k nám. Odmítla. Řekla doslova: " Vy byste chtěli, abych na Vás musela dělat." Doslova mě to urazilo. Prostě lidé jsou různí...Nutí mě, ať za ní jezdím, ale já mám svou rodinu, auto nemáme a tak je vše nad mé síly.
Vladislava Dejmková
Článek se mi moc líbí, žádné naříkání, rozumné přizpůsobení se. Je dobŕe, když to tak je.
Marie Faldynová
Také se mi líbí ochota přijmout péči dětí v situaci, kdy síly ubývají. Moje maminka s námi bydlela deset let a já jsem ráda, že děti měly babičku doma a já maminku mohla nechat pomáhat s tím, na co jí stačily síly.
Anna Potůčková
Moc hezký článek. My s manželem jsme zatím stále soběstační, ale když dcera před více jak 8 lety navrhla, že můžeme s nimi do rodinného dvougeneračního domu tak jsme to uvítali. Pocházíme oba z vesnice, na rodinný dům jsme byli oba zvyklí. A žije se nám spolu dobře, navzájem si pomáháme jak finančně, tak fyzicky. A až nebudeme moci, tak snad se o nás dcera postará zejména ve fyzické oblasti.
Věra Halátová
Konečně jedna z žen, které nežehrají na osud, nefňukají. Samozřejmě, že ve svém věku, i když podle písemného projevu jste hodně zdatná, nemůžete být sama. Žijete se svými dětmi. Jste příkladem pro mnohé, které si ztěžují a neví si rady samy se sebou. Přeji Vám hodně zdraví a spokojenosti.
Helena Záchová
Paní, jste skvělá. Hlavně tím, jak se umíte přizpůsobit novým situacím. Spousta osamělých lidí už to sama nezvládá, ale nic nechce měnit. Pak si jenom stěžují a nadávají.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 18. týden

Tento týden budou otázky v kvízu na téma "Psi". Protože je mezi vámi, čtenáři, mnoho pejskařů, jistě si s otázkami snadno poradíte...