Příběhy starých fotografií: Prarodiče navždy v mých vzpomínkách
Všechny fotografie: Z rodinného archivu Soni Prachfeldové

Příběhy starých fotografií: Prarodiče navždy v mých vzpomínkách

8. 2. 2023

Můj start do života a další můj vývoj byl nerozlučně spjat s mými prarodiči, dědečkem a babičkou. Přesněji řečeno, babička byla pro mě Oma. Byli to rodiče mojí maminky, která pocházela ze smíšeného manželství. Děda Čech a babička Němka.

Domek se zahradou si prarodiče koupili v roce 1918 a vychovali v něm syna a dceru.  Mého strýce a moji maminku. Narodila jsem se mamince jako svobodné matce a tehdy to opravdu neměla lehké. Bydlely jsme v domku u dědy a babičky. Měli velikou zahradu, v ní kozičku a já byla odchovaná na kozím mléku. 

Přišel rok 1950 a rozhodnutím Fondu národní obnovy v Praze byl zabaven dům mým prarodičům a museli jsme odejít se zavazadlem 40 kilogramů. Víc jsme si vzít nemohli. Byli jsme nespolehlivá rodina. Babička Němka, strýc utekl do západního Německa, to vše se s námi táhlo až do 90.let minulého století. Naštěstí nás vyhoštěnce, nepřátele státu, přijali přátelští lidé do svého domu, a tak jsme unikli vyhnanství ze Sudet.

I když v novém bydlišti  nastala též dramatická situace. Majitelé domu a naši zachránci byli malí živnostníci, kterým zavřela vládnoucí třída  konzum, zabrali auto a do velkého domu tehdejší MNV nastěhoval nájemníky. Takže na tyto hodné lidi čekala velká bída, ale nějak jsme to všichni přežili.

A život šel dál. Bydleli jsme společně s mým milovaným dědou a Omou v domě s ostatními nájemníky, maminka si později vzala majitele tohoto domu. A já byla s mými milovanými, dědouškem a babičkou. Byli nesmírně laskaví a nikdy mi nemátli hlavu tehdejší odpornou politikou, zřízením, které je okradlo o vše. Žili jsme skromně, ale měli jsme k sobě takovou lásku, takovou provázanost, že to bylo nad všechny poklady světa.

S dědou jsem chodila na pampelišky králíkům, babičce jsem pomáhala, když ji později postihla mrtvice. Nikdy jsem nejedla lepší upečené maso ve starých železných kamnech a další dobroty, které uměla jen babička. A jaké jsme měli výborné hrušky koprčky, které byly až do Vánoc uloženy ve sklepě. Mám před očima ten kulatý zdobný podnos, na který je Oma parádně naskládala. Byla hodně věřící, my s dědou jsme ji doprovázeli na mši, i když bychom raději spolu jezdili na kolech, nebo bychom šli na trávu králíkům. Vždy jsem si nějakého králíčka ochočila a těžce jsem nesla, když pak byli v pekáči. Nejím králíky, nemohu.

Děda vozil mého prvorozeného syna a také spokojeně vše snědl, co jsem uvařila, či upekla, i když jako novomanželce se mi často něco nepovedlo. Co mě bolí dodnes, že již nikdy nespatřili svého syna, mého strýce, který k nám nesměl. Prvně jsem dostala výjezdní doložku v roce 1987, a to jsme si dali setkání v Rakousku. Můj strýc, bohužel, krátce na to odešel za svými rodiči.

Nikdy jsem neslyšela  babičku s dědou stěžovat si, nebo nadávat. Neměli lehký život, ale brali ten svůj osud s pokorou a veškerou lásku a cit věnovali mamince a mně. Dali mi do života mnoho - naději, pokoru a hodně lásky. Mohla bych toho tolik o nich napsat, bylo by to na celou knihu. Dali mi do života to nejlepší, co mohli. Jsou v mém srdci navždy!

 

 

Příběhy starých fotografií vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 43 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Soukupová
Soňo, měla jsi štěstí na milující prarodiče. To "nehmotné" je mnohokrát víc než velké majetky.
Miloslava Richterová
Krásné vyznání, dojemné, děkuji za sdílení. Šťastný je každý člověk, který může takto vzpomínat na babičku a dědu.
Marie Měchurová
Soni, moc hezké vzpomínání. S láskou se překonají všechny překážky, které nám život při chystá. A vzpomínky zůstávají navždy v našich srdcích...
Květuše Pinkasová
Soničko, to bylo moc krásné vzpomínání ♥
Alena Velková
Silný příběh a zajímavé je, že i když byl ten život tehdy o mnoho těžší, lidi si nestěžovali ani moji prarodiče ne, drželi jsme pospolu...dnes si všichni stěžují permanentně na všechno...krásně jsi to napsala :-)
Alena Tollarová
Soni, životy našich předků si pořádně neumíme představit ani my, natož pak naše děti a vnoučata. Co všechno muselu unést a překousnout, a přece je to nezlomilo. Nesli svůj úděl a ještě dokázali rozdávat lásku a snad i naději. Ty jsi vlastnosti Tvé rodiny podědila a šíříš dobrou náladu dál :)
Jindra Hubačová
Soni, Tvůj příběh je silný a připomněl mi tři knihy s touto tématikou, a to knihy spisovatele Štépána Křečka Chaloupky, Dům v Sudetech a Nebe nad Perninkem. Četla jsem je jedním dechem, nemohla jsem se odtrhnout. Děkuji a zdravím. J.
Anna Potůčková
Soni moc hezky napsaný článek. Daniela to napsala za mnohé z nás. Byla to těžká doba ale se spoustou lásky ve většině rodin a zejména těch, které na růžích neměly ustláno a prošly si mnohými těžkostmi. Díky za sdílení
Yvona Moravcová
Ano, generace našich prarodičů měla v sobě pokoru k životu a brali to tak jak život šel… bohužel dnes má přednost sobectví. Moc hezky jste to napsala. Díky
Naděžda Špásová
Soni, napsala jsi to moc hezky, lásku k lidem jsi podědila po prarodičích a to je moc dobře. Takové štěstí jsem neměla.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.