Když má žena muže, tři děti, velký dům a ještě pracuje na směny jako zdravotní sestra, jinak to nejde. Jenže časem se mi moje snaha o dokonalé fungování rodiny poněkud vymstila.
Až zpětně jsem se dozvěděla, že jsem plánováním manželovi i dětem lezla na nervy. Občas na toto téma měli nějaké poznámky, ale já je nebrala vážně. Kdybych neměla chod rodiny pevně v rukách, byl by v ní chaos. Osvědčily se mi rozpisy služeb a činností. Podobné plány, jaké jsme měli v nemocnici jsem zavedla i doma. Každý z nás měl v kuchyni viset na stěně papír se svým jménem a v něm povinnosti, úkoly. Bylo to prospěšné, protože děti tak nejenže věděly, na koho je ten den služba doma, ale i jaké mají kroužky, kdy se kam chystáme o víkendu, takže si podle toho mohly plánovat své akce s kamarády. Manžel taktéž. Nebylo to tak, že bych byla semetrika, která jen rozdává úkoly. Naopak, díky přesně naplánovaným dnům má přece člověk více času sám pro sebe, pro své osobní zájmy.
Časem se k mým povinnostem ještě přiřadila péče o starou nemocnou tchyni. Naštěstí bydlela ve stejné obci, nedaleko, takže nebyl problém pomáhat jí v jejím domě co nejdéle, až do její smrti. Nemusela poslední dny trávit v nemocnici nebo v nějakém zařízení pro seniory. Tehdy jsem už cítila, že mě dny rozplánované na minuty trochu zmáhají. Kamarádka mi říkala, že mám zvolnit a dělat si čas na sebe. Ale to já dělala, měla jsem samozřejmě v rozpisu i pravidelnou údržbu, to znamená kadeřnictví, pedikuru. To ale bylo tak všechno. Neměla jsem čas na nějaké cvičení či wellnesy, jaké se dostaly do módy později. Nic takového v době mého mládí u nás v obci nebylo. Hodně času mi taky zabraly cesty do práce v nemocnici, která byla v okresním městě.
Měla jsem i naplánováno, jak budu žít, až půjdu do penze. Něco jsem naspořila, založila jsem zeleninovou zahradu, skleník. S nejstarším synem jsem byla dohodnutá, že až založí rodinu, bude bydlet v patře našeho domu a my se s manželem přesuneme do přízemí. Dalšímu synovi a dceři jsme předali nějaké naspořené peníze, aby měli příspěvek na pořízení bydlení.
Jenže syn zůstal v Praze, našel si tam ženu, žije tam. Mladší se odstěhoval do Německa, dělá tam kuchaře. Dcera o zakládání rodiny vůbec nechce slyšet, já si myslím, že má přítelkyni, ne přítele, ale na toto téma nemluvíme, jezdí k nám čím dál méně.
Řekla mi, že si ode mě nenechá organizovat život. To mě zaskočilo, ale pak jsem si vzpomněla, že podobnou větu mi řekl i jeden syn. Zeptala jsem se manžela, zda se mu zdá, že mám snahu lidem říkat, co mají a nemají dělat a on se rozesmál. Řekl, že celý život nedělám nic jiného a že by celá rodina měla dostat metály, že to vydrželi.
Bral to jako legraci, ale já pak nad jeho slovy dlouho přemýšlela.
Co jsme s mužem odešli do penze, dost se hádáme. S ním se nedá nic domluvit. Já bych ráda něco naplánovala, ale on na všechno říká, že je času dost, že uvidíme. Ptám se ho, kdy pojedeme navštívit syna v Praze a on na to, že neví. Když volám synovi, kdy máme přijet, on na to, že se ozve. Neozve se. Mám dojem, že bez plánů čas zbytečně utíká, že ho marníme. Je hezký víkend a my sedíme doma, zatímco jsme mohli mít naplánovaný hezký výlet.
Takže sedíme s manželem doma, já dloubu na zahradě, on si čte nebo dělá něco ve skleníku. Mám pocit, že jsme na to ještě mladí, že jsme právě ve věku, kdy by lidé měli cestovat, poznávat něco nového. Jenže když něco navrhnu, manžel říká, ať pořád netlačím, ale užiju si pohody v penzi. Pro mě ale takhle marně plynoucí čas není pohoda, naopak, je to pro mě spíše stres. Stále mám pocit, že mi něco v životě utíká. Asi nejsem typ, kterému je dobře v penzi. Možná bych si měla najít nějakou práci nebo jinou aktivitu. Nebo si zvyknu? Nevím.
Jasné mi ale je, moji blízcí mé názory nesdílejí. Nechtějí se přizpůsobovat, žijí si po svém. Vědí, že by mi udělali radost, kdyby oznámili, kdy přijedou nebo kdy mám přijet já. Ale neudělají to. Nevím, co je na tom tak těžkého, ale pochopila jsem, že moje sny o tom, že rodina díky mě žije pěkný život, byly poněkud naivní. Asi jsem mým nejbližším celý život lezla na nervy.
Znám kolem sebe více žen, které zasvětily život plánování, péči o své blízké, touze, aby vše perfektně klapalo. Ale čím jsem starší, tím jsem si méně jistá, že je to správná cesta.
(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
