Alena (66 let): Naplánovaný život nefunguje. Zjistila jsem to ale pozdě
Ilustrační foto: Ingimage

Alena (66 let): Naplánovaný život nefunguje. Zjistila jsem to ale pozdě

4. 5. 2023

Vždy jsem patřila mezi takzvané plánovače a organizátory. Přesně jsem několik měsíců dopředu věděla, co budeme dělat o víkendu, co budu celý týden vařit a podobně.

Když má žena muže, tři děti, velký dům a ještě pracuje na směny jako zdravotní sestra, jinak to nejde. Jenže časem se mi moje snaha o dokonalé fungování rodiny poněkud vymstila.

Až zpětně jsem se dozvěděla, že jsem plánováním manželovi i dětem lezla na nervy. Občas na toto téma měli nějaké poznámky, ale já je nebrala vážně. Kdybych neměla chod rodiny pevně v rukách, byl by v ní chaos. Osvědčily se mi rozpisy služeb a činností. Podobné plány, jaké jsme měli v nemocnici jsem zavedla i doma. Každý z nás měl v kuchyni viset na stěně papír se svým jménem a v něm povinnosti, úkoly. Bylo to prospěšné, protože děti tak nejenže věděly, na koho je ten den služba doma, ale i jaké mají kroužky, kdy se kam chystáme o víkendu, takže si podle toho mohly plánovat své akce s kamarády. Manžel taktéž. Nebylo to tak, že bych byla semetrika, která jen rozdává úkoly. Naopak, díky přesně naplánovaným dnům má přece člověk více času sám pro sebe, pro své osobní zájmy.

Časem se k mým povinnostem ještě přiřadila péče o starou nemocnou tchyni. Naštěstí bydlela ve stejné obci, nedaleko, takže nebyl problém pomáhat jí v jejím domě co nejdéle, až do její smrti. Nemusela poslední dny trávit v nemocnici nebo v nějakém zařízení pro seniory. Tehdy jsem už cítila, že mě dny rozplánované na minuty trochu zmáhají. Kamarádka mi říkala, že mám zvolnit a dělat si čas na sebe. Ale to já dělala, měla jsem samozřejmě v rozpisu i pravidelnou údržbu, to znamená kadeřnictví, pedikuru. To ale bylo tak všechno. Neměla jsem čas na nějaké cvičení či wellnesy, jaké se dostaly do módy později. Nic takového v době mého mládí u nás v obci nebylo. Hodně času mi taky zabraly cesty do práce v nemocnici, která byla v okresním městě.

Měla jsem i naplánováno, jak budu žít, až půjdu do penze. Něco jsem naspořila, založila jsem zeleninovou zahradu, skleník. S nejstarším synem jsem byla dohodnutá, že až založí rodinu, bude bydlet v patře našeho domu a my se s manželem přesuneme do přízemí. Dalšímu synovi a dceři jsme předali nějaké naspořené peníze, aby měli příspěvek na pořízení bydlení.

Jenže syn zůstal v Praze, našel si tam ženu, žije tam. Mladší se odstěhoval do Německa, dělá tam kuchaře. Dcera o zakládání rodiny vůbec nechce slyšet, já si myslím, že má přítelkyni, ne přítele, ale na toto téma nemluvíme, jezdí k nám čím dál méně.

Řekla mi, že si ode mě nenechá organizovat život. To mě zaskočilo, ale pak jsem si vzpomněla, že podobnou větu mi řekl i jeden syn. Zeptala jsem se manžela, zda se mu zdá, že mám snahu lidem říkat, co mají a nemají dělat a on se rozesmál. Řekl, že celý život nedělám nic jiného a že by celá rodina měla dostat metály, že to vydrželi.

Bral to jako legraci, ale já pak nad jeho slovy dlouho přemýšlela.

Co jsme s mužem odešli do penze, dost se hádáme. S ním se nedá nic domluvit. Já bych ráda něco naplánovala, ale on na všechno říká, že je času dost, že uvidíme. Ptám se ho, kdy pojedeme navštívit syna v Praze a on na to, že neví. Když volám synovi, kdy máme přijet, on na to, že se ozve. Neozve se. Mám dojem, že bez plánů čas zbytečně utíká, že ho marníme. Je hezký víkend a my sedíme doma, zatímco jsme mohli mít naplánovaný hezký výlet.

Takže sedíme s manželem doma, já dloubu na zahradě, on si čte nebo dělá něco ve skleníku. Mám pocit, že jsme na to ještě mladí, že jsme právě ve věku, kdy by lidé měli cestovat, poznávat něco nového. Jenže když něco navrhnu, manžel říká, ať pořád netlačím, ale užiju si pohody v penzi. Pro mě ale takhle marně plynoucí čas není pohoda, naopak, je to pro mě spíše stres. Stále mám pocit, že mi něco v životě utíká. Asi nejsem typ, kterému je dobře v penzi. Možná bych si měla najít nějakou práci nebo jinou aktivitu. Nebo si zvyknu? Nevím.

Jasné mi ale je, moji blízcí mé názory nesdílejí. Nechtějí se přizpůsobovat, žijí si po svém. Vědí, že by mi udělali radost, kdyby oznámili, kdy přijedou nebo kdy mám přijet já. Ale neudělají to. Nevím, co je na tom tak těžkého, ale pochopila jsem, že moje sny o tom, že rodina díky mě žije pěkný život, byly poněkud naivní. Asi jsem mým nejbližším celý život lezla na nervy.

Znám kolem sebe více žen, které zasvětily život plánování, péči o své blízké, touze, aby vše perfektně klapalo. Ale čím jsem starší, tím jsem si méně jistá, že je to správná cesta.

 

 (Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

 

 

Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.7 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
... že jsme se chovali/y, ... Jak napsal Rumen Sazdov: "Náhoda neexistuje, co vnímáme jako náhodu, je pouze křížový bod dvou nutností."
Jitka Caklová
Napíši to asi takhle: Nevidíme si do hlav, natož do Duší a nedělejme si iluze o tom, proč Duše našich drahých i "drahých" od nás odešly a odcházejí. Kdybychom se to na krásnu dozvěděli/y, mnohým z nás by "spadla brada" a možná bychom i zalitovali/y, že jsme chovali/y tak, jak jsme se chovali/y. ♥
Jiří Dostal
:-) :-) Velmi pěkně napsané, i fabulace ztrácí nástupem pochyb a rezignace dech... :-) :-)
Marie Faldynová
Jsem celoživotní zmatkař, něco naplánovat a dodržet je nad moje schopnosti - a do teď jsem si vyčítala, že jsem špatně děti vychovala. Teď už si to nebudu tak brát. Manžel mne už dávno naučil jít se bavit i bez něj, jeho televizní životospráva by mě zahubila. Jsem ráda, že mé děti se s partnery na společně tráveném čase dohodnou. Ale doma to neodkoukaly :-)
Helena Záchová
Mám taky velkou rodinu. Když chceme něco podniknout společně, tak to samozřejmě musíme naplánovat. Sobě si taky naplánuju co chci a kdy chci. Ale abych ostatním říkala, co kdy mají udělat, to by mě nikdy nenapadlo.
Jitka Caklová
Každý to máme nějak. Já jsem, nedá se říct odešla od rodičů, protože jsem jim i po svatbě chodila pomáhat. Byla jsem v jednom kole, nikomu jsem život neorganizovala, neboť manžel neměl žádné zájmy, ke spokojenosti mu stačilo mít dobré jídlo a jednostranné plnění manželských povinností. Dnes děti mají své své životy, do kterých jim zásadně nemluvím a ani ony mi nemluví do života mého. A jak jsem níže napsala, žena po takovémto celoživotním kolotoči těžko hledá sebeuvědomění, sebelásku, sebehodnotu. Kdybych byla na místě paní Aleny, tak bych s takovýmto manželem nic nevybalancovávala a šla bych svojí cestou, neboť dospělého člověka, zvyklého na určitý stereotyp, předělat k obrazu svému je iluze.
Martin Vrba
Vyrůstal jsem v šestičlenné rodině. Nikdy jsme nic neplánovali, všechno vycházelo z plánů společnosti, ve které jsme žili. Někdy jsme s ní pluli, někdy jsme jen rukama mávali a plavbu předstírali, někdy jsme ani rukama nemávali a nechali se unášet událostmi, nemocemi, smrtí v rodině a to, co jsme museli udělat, bych vůbec nenazýval plánováním. S plánováním, které se skoro vždy naplnilo - uskutečnilo, jsem se setkal při natáčení v televizi. S plánováním, které se dodrželo jen málokdy a většinou se jednalo jen o papírování a nesplnění se okecalo objektivními problémy, jsem se setkal, když jsem krátce zastupoval onemocnivší plánovačkou v pojišťovně. I když už mám na stáří rád, pro jiné doslova život nudný, do ničeho se nehrnu, tak přesto umím zareagovat na nečekané události stejně jako za mlada (kdo ví, jak to dlouho bude) tak na rozdíl od nich, pro které je platí pohyb = život. Ale například vím, že čas jinak běží, když se pohybujeme (čím rychleji - tak o to méně stárneme) a dokonce že čas běží jinak dole při zemi a jinak u stropu místnosti a znám i jiné blbosti, že dokonce ani čas neexistuje, a o kterých se krásně přemýšlí na terase pod višní a už se nikomu nepodaří mne bodnout do slabin, abych se z přepracování zbláznil - už nikdy nebudu workoholikem. Tedy mám to alespoň v plánu, se jím už nikdy nestat. :) :) :)
Daniela Řeřichová
Organizovat život v produktivním věku s dětmi, s profesí, zájmy atd. je nezbytné. Ale žádat po druhých, aby se v dospělosti přizpůsobovali mým plánům, považuji za nepatřičné. Mají přece právo na svůj život se vším všudy. Odešla jsem od rodičů ve dvaceti a žila jsem podle sebe a totéž udělaly mé děti. Důchod jsem neplánovala. V seniorském věku jsme žili s manželem stejně jako předtím – mnoho aktivit spolu, některé aktivity sólově. Přeji paní Aleně, aby vybalancovala své představy s představami manžela. Možností, jak smysluplně vyplnit čas v důchodu, je nepřeberně.
Jitka Caklová
..... a až chlapečkové dorostou, tak ať si pro život vyberou takového "vola", jako byla jejich máma.
Jitka Caklová
.... robota, který jim uvaří, umyje nádobí, uklidí, vypere, vyžehlí a dojde vyvenčit psa, aby mámě zbylo trochu času na sebe. V otrokárně se sebeúctě a sebelásce těžko žena naučí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.