Jitka (66 let): Nesnáším, když mi cizí děti říkají „babičko“. Taky vám to vadí?

Taky nevím, jaké oslovení od vyženěných dětí by paní očekávala. Vždyť "babičko" je moc hezké od každého dítěte, které patří do rodiny, i když z té delší strany provazu. Mám čtyři vnuky a dvě pravnoučata. Všichni jsou teda naši, ale když jsem včera viděla malého 3 a půl měsíčního pravnoučka, jak se na mě upřímně směje, hned jsem si řekla, že bych ještě ráda slyšela jeho "babičko".

Rozlišovala bych dvě věci. Podle mě není moudré nutit dítě říkat cizímu muži, se kterým žije jeho matka, táto. Tátu má dítě opravdu jednoho. Ale u toho druhého problému, tak mi nevadí, když mi synové partnera mojí dcery říkají babičko. Po odchodu manžela mojí dcery za jinou ženou si dcera našla partnera, který má také 2 kluky, takže máme 4 kluky, dokonce dva se stejným jménem. Ale když ke mě přijedou, tak je mám všechny ráda a nijak je nerozlišuji. "Cizí" kluci mi začali hned říkat babičko, dcera se mě ptala, jestli mi to nevadí, ale mě to nevadí. Jak chcete 4 letému klukovi vysvětlovat, že mi nemá říkat babičko, když ti druzí dva mi tak říkají? Taky se mi stalo, že mi někde cizí děti řekly teto, a to mi taky nevadí. Vždyť jsou to děti a měli bychom je mít rádi všechny. Ale jsem velmi tolerantní osoba, takže myslím, že je to na každém, jak si to zvolí.

No,přece na mě nebudou volat příjmením? Tím, že syn vyženil partnerčinu dcerku, patří do naší rodiny a je prostě naše. Dnes je moderní oslovovat se navzájem jménem, ale občas to je dost zvláštní. Ale jak to kdo má v hlavě.

Já se přidám k pisatelce. Nechtěla bych aby mi cizí děti říkaly babi. Jsem už dvojnásobná babička, jsem jí velmi ráda, nejde o to, že by mi oslovení babi vadilo ale cizí děti nejsou moje vnoučata a já nejsem jejich babička. Doufám, že mě tato situace nepotká, protože se přiznám, že s cizími dětmi bych měla problém. Když vidím svoje kamarádky, které když třeba hlídají vlastní vnoučata, musí přibrat i cizí. A vadí jim to všem, nejen oslovení babi.

To je milé oslovení v rodinách. Nechce se mi věřit, že se někomu nelíbí důvěrné oslovení. Je to součást života našich dětí a tudíž i našeho. Ale to je věc každého.

Je to velice citlivá záležitost, kterou by si v rodině měli vyřešit. Já mám také vnučku, která se nenarodila mému synovi a říká mi bábinko a mého manžela oslovovala dědulíne. Je to milé, je to známka důvěry.

Mě by spíš trápilo, kdybych pro moji vyženěnou vnučku zůstala cizí paní. Jsem ráda její babičkou a nedělám rozdíly v ničem. Už jsem přetrpěla i její pubertu, myslím, že u kluků není tak vidět. A pro spoustu dětí z vesnice jsem teta a mě ta důvěra těší. Neochuzujte se o lásku dětí.

Paní trvá na zachování tradičních modelů, ale její synové evidentně nikoliv, takže se nabízí otázka kde je chyba zda v paní či v synech.

A jak byste asi chtěla, aby vám říkaly? To by mě moc zajímalo.

Ještě dodám, mám také vyvdané dvě děti a když ty děti své nevlastní prarodiče přijmou a začnou jim říkat babi a dědo, tak je to důkaz důvěry. Nic hezčího není.