Naše vycházky, jak všichni víte, jsou kolem Benešova nebo alespoň v našem, tedy benešovském okrese. Většinou. A ta poslední byla zahraniční. Byla za hranicí okresu Benešov. Jiná krajina, řeka, skály, no prostě zahraniční.
Milada, jedna z naší turistické party, studovala v Berouně a tak jako studentka to tady má prochozené a vzala si tu dnešní vycházku na starost. Řekli byste: „Jak si to může pamatovat? Vždyť je to šedesát let, když tady běhala po kopcích?“ No a vidíte, pamatuje si to. Já to beru podle sebe a nevím, kam bych vás po těch letech zavedl. Určitě bych si to nepamatoval. A teď k naší vycházce.
Vlakem do Prahy, přestoupit a dál do Srbska. Srbskóóó!!! Vystupujééém!!! a šup na most, přes Berounku a na cyklostezku, která se jmenuje Po stopách českých králů.
Koleje jsme nechali na druhé straně řeky a před námi se rozvinula krásná, klidná, široká řeka, ohraničená po obou stranách domky s pozvolným travnatým břehem. V dálce před námi v porostech keřů probleskovaly částečně odhalené skalní útvary. Pomalu jsme se k nim přibližovali a skály se víc a víc odhalovaly. Na břehu řeky rostly obrovské vrby ve tvaru polokoule, které se odrážely ve vodě. Obrazy ve vodě, to je další výraz malířské tvorby, kterou příroda umí bez jakékoliv školy a vzdělání. Jen jí do toho nesmí člověk moc zasahovat. To je příroda. Je potřeba se jenom dívat a očima hladit tu krásu.
Tak jsme se pomalu a nenápadně ocitli přímo mezi skalními masivy a podle mapy jsem zjistil jejich názvy. Musím se o ně s vámi podělit, jsou to opravdu unikátní názvy.
Asi uprostřed těch pojmenovaných masivů je lom Alkazar, hned vedle je skalní masiv Homole (Malý Matterhorn), další se jmenuje Colaloca, dál je Hladká plotna, Černý dům a první masiv je Vanový kout. A teď na druhou stranu, dál od lomu je to Jettiho hrana, pak TaJemné podzemí – Tajemný lom Alkazar, další se jmenuje Márka, Fifounova plotna a ještě spousta dalších, ale nejznámější je skalní masiv Matterhorn. Hezké? Krásné názvy. Ještě abych nezapomněl k těm skalám, tak na vrcholcích, kde byl jen malý chodníček, malá hrana, tak tam se pohybovaly a pásly kozy. Snad byly křížené s kamzíkem. Kozy patří do chlívku a né na skály. Neuvěřitelné, jak jsou šikovný.
Pokračovali jsme dál, v našem putování a na druhé straně řeky, na kopečku byl vidět kostel sv. Jana Nepomuckého. Za kostelem se rozkládá obec Tetín, ale tu my od řeky neviděli.
Krajina, kde teče řeka, je nádherná, a tam, kde jsou k tomu ještě skály, no to už je něco. To jsou zážitky povýšené na druhou. Všechny ty scenérie doplňovalo slunce, ptáci ve stromech, spíš jejich zpěv a my spokojení a šťastní, že jsme mohli dnešní výlet absolvovat. Bylo nás patnáct a nikdo ani na vteřinku nezalitoval, že dnešní den jsme strávili společně. A tak je to po každé na naší vycházce. Ať svítí slunce nebo je sníh, déšť a nepříjemný vítr, vždycky jsme šťastní, že jsme to dokázali. Jeden člověk, který vycházku připraví, tak dokáže udělat radost mnoha lidem a mnoha lidem zvedne náladu a všichni poznávají, co je to štěstí. Zdraví, to si člověk představit dovede, ale štěstí? Každý hledá štěstí a hledá v tom bůh ví co, a neví, že stačí taková maličkost, jako byla dnešní procházka krajinou a hle, štěstí máte před očima. Ten kdo hledá něco velkého, neobvyklého, ten asi hledá marně. Proto se štěstí málokomu podaří najít. Vidíte, a nám se to daří.
Přicházeli jsme k Berounu, kde končila naše vycházka. V nohách jsme měli skoro osm kilometrů a těšili se na pivo. Berounské náměstí bylo zaplněno trhovci, ale jelikož jsme přišli kolem poledního, trhovci svoje krámky balili.
Ještě, kdo měl zájem, se prošel po tržišti a ostatní hledali restauraci, zahrádku, kde by si dali zasloužené pivo a něco k jídlu. V rohu náměstí jsme se usadili a pozorovali lidi, kteří tam chodili. Vychlazené pivo udělalo definitivní tečku za dnešním výletem.
No a mně nezbývá než znovu poděkovat Miladě, myslím poděkovat za všechny spokojené účastníky, jakou nenáročnou a hezkou trasu vybrala. Milado díky.
Tak příště, už se těším na další vycházku.
Ahoj Zdeněk