Co by, kdyby…?
Fotografie: archiv autorů

Co by, kdyby…?

28. 6. 2023

Říkáte si někdy, co by bylo, stalo se, kdybyste něco byli bývali udělali jinak? Já moc ne, vlastně skoro vůbec. Vždy jsem dělala to, co jsem v dané chvíli považovala za nejlepší, co jsem mohla, čeho jsem byla schopna – a dělala jsem to, jak nejlépe jsem to uměla. Tak proč to zpochybňovat?

Podobně lze klást otázky i do budoucna. Takové, kdy člověk zvažuje varianty. To je běžné, ba nezbytné. A pak jsou ty na úrovni spíše nesplnitelných přání, nebo pouhé fantazírování – například jaké by to bylo, kdybyste třeba cestovali někam daleko, kdybyste vyhráli milion … Tak těmi se nezabývám (když něco nemůžu mít, proč o tom přemýšlet).

Jedno velké CO BY, KDYBY, ale ve svém životě mám. Není ovšem výsledkem mého rozhodnutí. Po ukončení studia na gymnáziu jsem chtěla jít studovat jazyky na filozofickou fakultu. Maminka mi ale zdůrazňovala, že tam bych se nedostala, ať se přihlásím na pedagogickou. Přestože věděla, že nechci učit. Poslechla jsem ji. Následovaly čtyři hezké roky. Po absolvování fakulty mi bylo nabídnuto místo v jejím výzkumném ústavu. Po několika letech jsem se na fakultě seznámila se svým současným přítelem. Z čehož plyne, že na filozofické fakultě bych ho nepotkala.

Když mi maminka někdy ukazovala fotky mladých mužů, kteří o ni měli zájem, říkala jsem si: „Kdyby si vzala tohohle, a ne tátu, byla bych já?“ Ale to je nad rámec mého chápání.

Moje kamarádka, matka dcery a syna, občas přemítá, jaké by to bylo, kdyby děti neměla. Srovnává naše životy; někdy se jí zdá, že jsem na tom líp, když děti nemám. Pokouším se jí to vymluvit. Děti jsou hezké, úspěšné, od dcery má dvě vnučky.

Jako děti jsme říkali hloupoučké „Kdyby nebylo kdyby, nebyly by v rybníku ryby“.

Říká se, že historie nezná kdyby. Naprosto souhlasím. Proto příliš nevyhledávám sci-fi filmy a nečtu sci-fi literaturu. Ovšem jsou výjimky potvrzující pravidlo. Například film s báječným Petrem Kostkou Zítra vstanu a opařím se čajem. Nebo třídílný film o strašidlech ze Spessartu, který miluju.

Věra Ježková

 

 

 

 

Tak onu sentenci, kterou uvádí Věrka, jsme znávali jako děti v poněkud ostřejší podobě. Začínala: „Kdyby byly …“ a tak dále. Nehodí se ale ji zde uvést celou. Nebyla příliš slušná.

Já se sice rád občas ve svých knihách dívám zpátky do minulosti, ale nikoli proto, abych lamentoval slovy – co by, kdyby …? I kdybych si to přece jen říkal, nebylo by mi to dnes už nic platné. Všemožných ohlédnutí do blízké i dávné minulosti mám ve svých třech knihách glos celou řadu. Ale co by, kdyby, tam většinou nenajdete.

Pochopitelně, člověk ve svém životním vývoji udělá celou řadu chyb. Důležité je ovšem, udělat onu chybu jen jednou. Poučit se. Abychom po letech nemuseli říkat – co kdyby! Ostatně, tato sentence je velmi ošidná. Jak můžeme vůbec prognózovat, jak by náš život probíhal, kdyby …? Kdyby se to naše „kdyby“ uskutečnilo.

Jenže to ošidné – kdyby – člověka občas podvědomě pronásleduje. Jsou okamžiky, kdy se tento pojem usídlí v našem vědomí a nějaký čas trvá, než se toho pocitu zbavíme. Jen malý příklad. Mám velice rád Středomoří. Moře, příjemné klima, rozvolněný životní styl, siesty při víně nebo kapučínu i prastaré, křivolaké uličky, vonící historií a spoustou květin. Kolikrát jsem si při posezení v přímořské kavárně položil otázku, kdyby tak náš bájný praotec Čech po svém výstupu na Říp se zase sbalil a pokračoval se svou družinou dál na jih. Až k moři. Co by mu to udělalo! Vždyť je to přibližně jen 800 kilometrů. Jo, kdyby. Zkouším si to představit.  Ale nebudu toto téma dále raději rozvádět. Ostatně, psal jsem o tom již v jedné své glose a daleko podrobněji.

Po bližším pohledu do své duše přece jen jedno veliké kdyby objevím. Je neodbytné a bude mne asi pronásledovat až do konce mého žití. Jak by život vlastně pokračoval, kdyby náš syn Honzík nezemřel v sedmnácti letech, na samém prahu dospělosti, na naší dovolené v Itálii. Právě v těchto dnech je to už 29 let. Je to trpké ohlédnutí a ono – kdyby – pochopitelně dnes už nic nevyřeší.

Jedno čerstvě aktuální „kdyby“ musím však ještě zmínit. Kdyby totiž Věrka nedostala nápad na článek s tímto tématem, neměl bych možnost alespoň na chvíli oživit svou, občas se ztrácející, tvůrčí inspiraci. Tak, Věrko, díky!

Jan Zelenka

 

 

  Honzík, 18. 6. 1994, Benátky

glosa Můj příběh životní postoj
Hodnocení:
(5.1 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martina Růžičková
Se zájmem jsem si přečetla váš další společný článek. Těší mě, že vás chuť psát neopustila, a připravujete nám stále nová témata k zamyšlení. :-)
Irena Mertová
Další hezký článek na čtení i zamyšlení. "Kdyby" v minulosti používat ani nechci, protože mne to zneklidňuje - dost mi dalo práce srovnat se někdy se skutečností a být dobré mysli :-).
Anna Potůčková
Opět moc hezky napsaný článek. Budu jen reagovat tím že: "kdyby, vždycky chybí" Představy můžou být různé, ale realita je mnohdy zcela jiná. Ve svém životě těch "kdyby" v mé hlavě bylo několik. Kdybych byla zdravotní sestřičkou, kdybych chodila do krasobruslení, baletu či nějakého souboru, nebot tanec mě hodně bavil. Nebo také kdybych byla hubená tak bych mohla na sebe dát cokoliv apod. Těch "kdyby " bylo opravdu hodně.
Miloslava Richterová
Děkuji za pěkné čtení a sdílení. Asi každý má nějaké kdyby, jak už to tak život přináší a nelze jinak, než se s tím smířit. Přeji vám hodně dalších nápadů.
Vladislava Dejmková
Můj muž mi často dává otázky, které obsahují “kdyby”. Já na ně strašně nerada odpovídám, nechce se mi plýtvat časem a přemýslet o nějakém “kdyby”.
Jaroslava Handlová
Podobná kdyby se častěji objevují v negativních událostech z minulosti. S tím nic nenaděláme, prostě se určitě věci staly a my už nemáme šanci je změnit. V mozku to však leží. Abychom z toho nepřišli o rozum, je možná dobré si vše otočit naruby. Tím myslím podívat se přes slůvko „kdyby" aspoň do nejbližších budoucích radostných představ a proměnit je v radostné zážitky pro sebe i pro druhé. To se vám oběma tímto článkem již povedlo.
Jitka Hrůšová
Děkuji za moc hezký a inspirativní článek. Mám také jedno kdyby... Kdybych ve čtrnácti letech neonemocněla těžkou duševní nemocí, byla bych mohla studovat a můj život by byl zcela určitě jiný a mnohem kvalitnější. Nemoc je dědičná, proto jsem ráda, že nemám děti a toto prokletí nepředám dál.
Věra Ježková
Děkuji vám za hezké a zajímavé komentáře. :-) Jsem ráda, že s Jendou zase píšeme. Problém není napsat, ale někdy absence nápadu. Ale ještě něco máme v zásobě. :-) Jano V, myslím, že si nejsme úplně cizí osoby. Pokud mě paměť neklame, viděly jsme se kdysi na bowlingu, kde jsme si potykaly.
Jitka Hašková
Hezky sepsáno. Časem jsem poznala, že přemítat "Co by, kdyby" nemám význam. Je lepší přijmout věci tak jak jsou. Také nečtu sci-fi, nepřemítám o budoucnosti.
Jan Zelenka
Ta naše občasná - kdyby – vyjadřují naše, v minulosti nesplněná přání, i když jsme většinou srozuměni se stávající stavem věcí a to naše - kdyby - je už v nenávratnu. Nespokojenost se stávající stavem věcí nemusí být vždy negativní. Může to být pro nás i poučení. Jít dál a výš. A proto se občas některá svá, ještě splnitelná kdyby, pokoušíme přetvořit v realitu. Pokud nejsou už nenávratně ztracená. Milé dámy, díky za vaše ohlasy.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.