Moje seniorské radosti
FOTO: Eva Haltufová

Moje seniorské radosti

3. 9. 2023

Chtěla jsem se s vámi podělit o mé seniorské radosti. Začala jsem je sepisovat asi desetkrát, ale vždy jsem od rozdělané práce musela odskočit k jiné a tak ne a ne to dopsat. Tak snad teď už to dokončím, mám na to slabou půlhodinku.

O tom, že půjdu do řádného starobního důchodu, jsem se rozhodla sama a zcela dobrovolně. Chvíli jsem přesluhovala, ale už jsem se cítila unavená a mírně vyhořelá. Vyhodnotila jsem to tak, že prostě nastal čas.

První důchodové dny mě zaplavila jakási eufórie. Nic nemusím. Žádné vstávání, žádné nahánění autobusu, žádné pracovní povinnosti, žádné služební cesty, svoboda, volnost a spousta času. Prostě si budu dělat, co budu chtít. A konečně uklidím sklep, byt, přečtu všechny nedočtené knihy a budu se věnovat rodině, přátelům, koníčkům a všemu, na co mi nezbýval čas. Budu jezdit na výlety, zahradu budu mít jak ze žurnálu.

Ale myšlenky na dnes již bývalé kolegy a kolegyně přetrvávaly, každodenní pracovní rituály a stereotypy se mi vryly pod kůži a najednou mi začaly jaksi chybět. Zkraje jsem ještě měla hodně telefonátů, které se týkaly mé práce a já měla chvíli pocit, že jsem nepostradatelná, ale brzy jsem přišla na to, že tomu tak není.

Manžel odcházel každý den do práce a já jsem najednou měla pocit, že mojí životní náplní bude jen to, aby měl navařeno, nakoupeno a naklizeno. Jenže on nic takového až tak moc nevyžadoval. Na všechna předsevzetí jsem zapomněla, vůbec do ničeho se mi nechtělo, najednou mi všechno připadalo zbytečné. „Tak to asi budu na tom světě úplně marná,“ přemítala jsem. Někde uvnitř mě se ale rozběhl jakýsi hnací motor, který mě nutil neustále něco dělat, plnit úkoly, které si dám třeba i já sama, jako bych neuměla odpočívat. A když jsem se oddala sladkému nicnedělání, stejně jsem to nevydržela dlouho a měla jsem pocit promarněného času. To je ve mně vryto asi z dob dávno minulých.

„To nemůžu nechat jen tak,“ řekla jsem si. Konečně jsem se dala jsem se  do úklidu. Při vyklízení skříně na mě z jejích útrob vypadly háčky po babičce. Vzpomněla jsem si, jak mě učila háčkovat a jaké krásné věci sama vytvářela. Pořídila jsem si nějaká klubíčka a pustila se do prvních výtvorů. Kupodivu dopadly docela dobře, a tak jsem pokračovala. Na sociálních sítích jsem se přidala do skupin, kde se to ručními pracemi jen hemží a získala jsem plno virtuálních kamarádek. Právě, virtuálních. Chyběl mi najednou ten shon, kontakt s lidmi. V tu dobu mi kamarádka navrhla, že bych svoje výrobky mohla ukázat na jedné předvánoční akci. Naháčkovala jsem, co se dalo a šla jsem se svojí kůží na trh. Byla jsem nesmírně potěšena, o mé výrobky byl zájem a vše bylo ve chvilce prodáno a dokonce se objevily i další objednávky. Nejvíc mě těšilo, že se lidé zastavili, ptali se, jak se co dělá a sdělovali mi svoje zkušenosti s ručními pracemi.

V tu chvíli se v mé hlavince zrodil úžasný nápad: „Co kdybych svoje výrobky prodávala?“ Háčkování mě začalo nesmírně bavit a přivýdělek k důchodu by také nebyl marný. Zašla jsem tedy na patřičné úřady a svoji činnost zlegalizovala. Nápadů, co uháčkovat, jsem měla plnou hlavu, docela jsem se rozjela. Začala jsem přemýšlet, jak vše vylepšit a jak postupovat, aby se můj koníček nestal nepříjemnou povinností a také, aby mi neupadly ruce a neničil se zrak. Časem mě ale to nadšení přešlo, protože se přesně tohle stalo, ruce bolí a oční čočka bude muset být brzy vyměněna.

Jednoho dne mi zavolala dcera. Provozuje e-shop a potřebovala nutně pomoc. První úkol zněl napsat nějaké popisky a článečky k jejím produktům.  To jsem ráda udělala, ale časem přišla s tím, že bych jí mohla pomoci při balení a expedici výrobků. Neodmítla jsem, proč to nezkusit. Časem se z nás stal dobrý pracovní tým a já při setkávání s přepravci pookřála. Z počáteční výpomoci se stal krátký pracovní úvazek, který trvá i nadále. Když je občas dcera na nervy, předávám ji svoje pracovní zkušenosti, vše jsem stokrát zažila a kolikrát se také z pracovních úkolů hroutila. Navíc některé moje nápady dcera ocenila a praktikuje je dodnes, i když zkraje mi vyčinila, že ji zvyšuji náklady. Například, že lepím na obálky samolepky. Pravda, je to trochu zbytečné, ale když zákazníci psali, že jim udělalo hezčí den nalepené srdíčko, nechala mi dcera v mé kreativitě absolutní volnost. Jen jednou se vztekala, a to když jsem popletla zásilky a pánovi, co si objednal košilové knoflíčky, jsem poslala piercing. Pán se samozřejmě vztekal taky, no bodejť by ne. Takže to chce soustředění a opravdu vše kontrolovat. 

Stále mi zbývá dost volného času na další činnosti, jako je pobyt na chatičce, kterou stále budujeme, na zahrádku, setkávání s kamarádkami a občas i s bývalými kolegy, na výlety. Objevuji krásy našeho města, které jsem dříve pro samý spěch ani nevnímala. Zavedla jsem si docela dobrý systém na organizaci svého důchodového času, ovšem člověk míní a Bůh mění. Stalo se, že moje maminka prodělala mozkovou příhodu a její přítel téměř současně onemocněl se srdcem a plicemi. Jsou již v letech, kdy sami nemůžou vše zvládnout, a tak nezbylo než udělat vše pro jejich zdraví. Od zavolání záchranky, návštěv v nemocnici až po doprovod na různá vyšetření, shánění léků, pomáhání s domácností. Ještěže se zapojil i zbytek rodiny. Teprve v takovýchto situacích člověk pozná, zda jeho rodina drží pohromadě a já jsem vděčná za to, že můžu říci: „Ano, moje rodina je skvělá“. Naštěstí se stav obou natolik stabilizoval, že nyní už stačí pomoc, která se dá dobře i přes všechny další aktivity zvládnout. Takže jsem si užila nádherné léto, vyplněné pobytem v Rakousku, výlety po našich městech, návštěvy letních koncertů, setkání s přáteli a pobývání na chatě.

Na zahradě je vždy krásně, snad za každého počasí. Příroda se ukazuje ve své plné kráse, dá se sedět na terase a když je chladno, krb to jistí. Tento víkend jsme chtěli využít k tomu, že tam spravíme plot, ovšem ani k tomu nedošlo. Ze sousedovy zahrady jsme slyšeli hlasité mňoukání. Když jsme šli za zvukem, zjistili jsme, že v kompostéru leží čtyři malinká, bezmocná koťátka. Maminka se u nich za celou dobu neobjevila, a tak se manžel vydal na průzkum. Našel ji, bohužel, ležet sraženou u přikopu. Dle všeho tam byla již pár dní. Snažili jsme se kontaktovat souseda, jemuž zahrada patří, ale zjistili jsme, že je na dovolené.

Dvě koťátka řvala jak o život a dvě se apaticky choulila k sobě, o ten život jim šlo už všem. Museli jsme  rychle jednat. Koťátka jsme vyndali, dali je do krabice s chlupatým polštářem a urychleně jsme sháněli kotěcí jídlo, lahvičky, dudlíky  a informace. Dopadlo to tak, že jsem si je vzala domů a snažím se je vypiplat a najít jim nové domovy, tak malá nikde nikdo nechce, útulky jsou přeplněné. Jen jedna dobrá duše se nabídla, že si dvě i tak malá vezme a postará se. Jenže paní to vydržela sotva den a poté, co zjistila, co to vše obnáší, mi je vrátila. Takže teď se vážně nenudím. Je to starost, ale také radost, v mém případě fakt seniorská. Kdybych chodila do práce, starat se o takové čtyři neposedy, bych nezvládla.

Žádné životní moudro ze mě asi nevypadne, ale prostě musíme si užívat i toho seniorského života, co to jde, hlavně si vážit zdraví a ostatní přijde samo. Někdy stačí málo. Usmát se, pomoci druhému, pochválit třeba prodavačku, že vás ochotně obsloužila. Je to zadarmo a potěší to.

aktivní senioři Letní soutěž 2023 Můj příběh
Hodnocení:
(4.9 b. / 29 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Švancarová
Moc hezky jste nám popsala Váš seniorský život.Přeji pevné zdraví.
Blanka Lazarová
Paní Evo, zvládla jste se aklimatizovat, našla si různé činnosti, některé přišly samy, i když nebyly moc veselé. Přeji vám hodně úspěchů a báječných zážitků, které budete mít. Např. teď zrovna se zachráněnými kočičkami. Držím vám palce i pěsti. :-) :-) :-)
Taťana Veselá
Paní Evo, jsem také čerstvá důchodkyně, ovšem s tím rozdílem, že jsem požádala o předčasný důchod, tak klobouk dolů, že jste ještě přesluhovala. Já jsem vplula do důchodu tak lehce, že mi to snad nikdo ani nevěří. Žádný propad, jak předpovídala lékařka, se nekonal. Naopak si užívám tak jako nikdy a jsem za to ráda. Vidím, že jste se už našla, tak gratuluji a i ke koťátkům. Všechno je tak, jak má být a ta koťátka třeba přišla v pravou chvíli, i když chápu, že je to starost nad starost. Jste skvělá, že jste je zachránila, fotka je miloučká a pohladí srdíčko, stejně jako Váš článek.
Eva Haltufová
Omlouvám se, chybička se vloudila, první odstavec jsem omylem 2x zkopírovala, již jsem poprosila redakci o opravení. Děkuji za pochopení.
Daniela Řeřichová
Držím moc palce ve vašem smysluplném konání. Díky za zachráněné kočičky a za laskavý přístup k životu.
Alena Velková
Je úžasné, to co děláte pro kočičky. Gratuluju a smekám...Jen k tomu vašemu článku bych vás chtěla upozornit, že se chybička vloudila a úvodní odstavec vám tam vlítnul ještě jednou. Mrkněte na to a zkuste kontaktovat redakci, oni vám to opraví.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.