Nakupování zbytečností je projev nespokojenosti a problémů ve vztahu

Měla jsem dříve kratší nakupovací období, bylo to v době, kdy jsem ukončila studium a začala si vydělávat. Říkala jsem, že to jsou věci do výbavy - nádobí, sklo, utěrky a textilní věci do bytu... ale nenakupovala jsem mnoho věcí a nevydávala příliš velké finanční částky. Postupně jsem nákupy stále více omezovala. V současné době také, jako mnohé jiné ženy, mám pocit, že bych potřebovala pár věcí z oblečení vyměnit, ale nějak se mi nechce obcházet obchody, prohlížet, zkoušet... a objednávat s rizikem na dálku, to už vůbec ne.

Nakupování mě moc nebaví,ani potravin,ani jiných věcí. Kolikrát si říkám,že bych si měla něco pořídit,nové sandály na léto,třebas,ale pak jdu do krámu,vidím tam ty ošklivé,těžké a hnusné křápy,z nichž si nemám co vybrat,a jdu zase domů. Občas si koupím nezbytný hadr v lidlu,když už jsem v obchodě,abych nemusela oblézat obchody někde v centru,byla pronásledována všudypřítomným otravným muzakem a u toho se potila v tom vedru,co tam stále je.

Nakupuji jen to co opravdu potřebuji. Nemám problém věcí se zbavovat, třeba oblečení nebo knih.

Také si myslím, že nakupovat musí být za co a že člověk, který se rozhlédne kolem sebe, koupí místo stopadesátého trička raději něco, co pomůže druhému. Mezinárodní vězeňské společenství uvítá finanční příspěvky na podporu dětí těch, kdo jsou ve výkonu trestu, například. A hned by se cítil lépe než jako majitel další zbytečnosti.

Dříve se ženy staraly, na čem a co uvařit, dnes že by jak zahnat nudu a psycholog to ještě zkoumá? Naštěstí existuje svět normálních lidí.

Nakupováním zbytečností jsem nikdy netrpěla. Což neznamená, že jsem neměla problémy ve vztazích. Courání po obchodech mě nebaví.

Přehnané nakupování je droga jako každá jiná. Kdysi jsem četla o Jacquelině Kennedyové, která trpěla nakupovací mánií (samozřejmě osobních věcí), ale v naprosté většině případů, než přijela domů, ji ty nakoupené věci přestaly zajímat a rozdala je. Já jsem si dříve taky nakoupila řadu zbytečností. Myslím, že u mě byl ten důvod, že jsem v dětství a raném mládí neměla své peníze a neuměla jsem s nimi zacházet. Když jsem si začala vydělávat, vyvinula se u mě potřeba nakupování. Sice ne jen pro sebe, ale přesto. Byl to jakýsi rituál. No, pak jsem se z toho dostala.

Myslím,, že je to problém těch, kteří si mohou takové úlety dovolit, protože na to mají a také budou mít na to, aby se s velkou fanfárou této posedlosti zbavili. Je asi málo seniorů, kteří nespokojenost a problémy ve vztahu je bude řešit "šopováním".

Já jsem zase druhý extrém.CHtěla bych si něco koupit,třeba na sebe,protože to potřebuji.Stojím nad tím,přemýšlím a nakonec odejdu a nenesu nic.Doma nemám přeplněné skříně,naopak vidím jak bych měla vše vyházet,protože to mám dlouho a nahradit něčím novým.Neumím prostě nakupovat a chození po obchodech mě tedy rozhodně nebaví.Nejlépe,když jde se mnou kamarádka,většinou mě nakopne abych si to a to koupila.Rozhodně si nakupováním nekompenzuji špatnou náladu.

Ani nevím, že jsem článek hodnotila. Ťukla jsem omylem. Žádného shopaholika neznám.