Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní
příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke
konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv
vulgarismy.
Marie Měchurová
25.1.2024 09:36
Pane Dušane, já brečím pro každou blbost. Tehdy jsem neukápla ani slzičku.
Dušan Brabec
25.1.2024 08:51
Také mně to připomnělo příhodu z dětství. Chodil jsem tehdy na klavír do hudební školy, kam se muselo po schodech sejít z Libeňského mostu (ten, který stále ne a ne opravit). A když jsem tam scházel jednoho zamračeného deštivě blátivého dne, nahoře po mostě projelo auto tak, že jsem dostal takovou sprchu bláta, že jsem byl k nepoznání a fakt jsem se z toho tehdy rozbrečel.
Ingrid Hřebíčková
23.1.2024 17:16
Moc hezký článek. Obě jsme se se sestrou zasmály, i když vám tenkrát určitě do smíchu nebylo.
Soňa Prachfeldová
23.1.2024 11:40
Po čase je hodně záležitostí usměvných, ale v trapných okamžicích to je člověku pěně ouvej. Bezva.
Marie Měchurová
22.1.2024 17:58
Lenko, děkuju za Váš příběh. Já jsem tenkrát neměla ani jednu modřinu. Toho bláta bylo opravdu hodně.
Lenka Kočandrlová
22.1.2024 17:41
Hlavně,že to nakonec dobře dopadlo. Já si častěji připomínám jednu příhodu : Vracela jsem se z lesa po cestě rozježděné od tahání klád z lesa.Nesla jsem v ruce větší košík s houbami.Najednou, jako mávnutím proutku jsem sebou práskla na zem,přímo na obličej...Vůbec jsem nechápala,co se stalo. Měla jsem plnou pusu hlíny a svinstva,obličej zdrápaný od nějakých větví, ruku a kolena odřená,vše zmazané lesní hrabankou....Cítila jsem,jak mi teče krev odněkud,bylo to z nosu a rozbité pusy.Neměla jsem nic na utření,tak jsem jen trochu očistila dlaní oči,abych viděla na cestu.Košík s houbami odlétl,ale vše jsem posbírala .Stále jsem nechápala,co mne to srazilo na matičku zemi.Pak jsem si všimla větví napříč cesty - a bylo to jasné.Ty mi podrazily nohy,když jsem na ně nešlápla shora,ale nabrala je zespoda....Nějak jsem došla asi 2 km domů a tam jsem jen řekla manželovi: dělej se mnou něco,a brečela jsem. Rozdrápaný obličej jsem měla dost dlouho,z hub byla výborná smaženice.Od té doby pečlivě překračuji klacky,které jsou na cestě kolmo ke směru chůze.
Jana Jurečková
21.1.2024 18:12
Někdy se to schumelí, jedna rána za druhou. Velké štěstí, že se nic vážného nestalo. Ale určitě ve Vás byla malá dušička, neumím si to představit.
Marie Ženatová
21.1.2024 14:09
Milá Maruško, moc děkuji za skutečně "veselý - tragikomický příběh" ♥
Jiří Svoboda
21.1.2024 13:09
Někdy se to tak v životě přihodí, že vás potká den blbec. Až po čase, je člověk schopen připomenout si ho s úsměvem...
Marie Měchurová
20.1.2024 19:46
Oldo, bejvávalo....
Načíst starší příspěvky