A to nezmiňuji třeba sběratelské, sportovní, botanické, archeologické nebo cestovatelské a další lásky. Momentálně je mojí největší láskou tříletý vnuk, samozřejmě je to nejkrásnější, nejchytřejší, nejšikovnější a hlavně určitě nejupovídanější dítě na světě!
Ale při čtení informace o vyhlášení této literární akce mě jako první na mysl přišla moje asi opravdu ta úplně první láska. Velice čistá, přesto skrývaná a nesmělá, kterou nelítostný osud nemilosrdně ukončil. A co naskočí na mysl jako první, to je to pravé!
Píše se rok 1964, konec jara, jihočeské Prachatice. Běžný všední den, kdy jsou všichni v práci nebo ve škole, město je pusté, nikde nikdo. Jen ze základní školy Na Zlaté stezce vycházejí dva prvňáčci, on a ona. Jako jediní takto chodili každý den domů, nikoliv do školní jídelny a družiny. Důvod byl velmi prozaický, obě děti předtím prodělaly žloutenku a po společné hospitalizaci v nemocnici v jednom šestilůžkovém pokoji už jim byla povolena školní docházka. Musely ale dodržovat striktní dietu a nežádoucí byly i fyzické aktivity. To jediné mně hodně vadilo, protože ostatní děti nacvičovaly skladbu mladšího žactva s plechovkami od Sunaru na spartakiádu v následujícím roce a já nesměla. Stejně jsem jí nakonec uměla celou, ale oficiálně jsem na „plac“ nemohla.
Ale zpět - ty dvě ubohé dětičky musely samy domů, k mamince jednoho z nich, která byla zrovna na mateřské dovolené a vařila tedy pro oba dva dietní stravu.
Ano, byla jsem to já a spolužák, už si ani nepamatuji jeho jméno (příjmení si ale pamatuji!)… a hlavně si velice dobře a živě pamatuji na atmosféru těch našich cest. Loudavou, pohodovou, upovídanou, kdy jsme pomalu procházeli nepříliš dlouhou cestou ze školy na horním konci města dolů do prvního panelákového sídliště ve městě v počtu pěti osmipatráků. Chodili jsme zkratkou, opuštěnou uličkou na periférii, kde byly různé polorozbořené domky, kůlny, výklenky, keře a jiná zákoutí, kam jsme se schovávali a vyprávěli si pohádku O prachatickém draku, kterou vymyslel můj otec. A „schovaní“ za jedním sloupem dopravní značky jsme si pokaždé dali pusinku, že všechno v té pohádce dobře dopadlo. Opravdu jsme si mysleli, že za tou značkou nás nikdo nevidí! On tam tedy nikdy nikdo nebyl….
Bylo to naše tajemství, nikdy jsme to nikomu neřekli, tedy alespoň já.
Pak přišly prázdniny, a jestli naše láska po létě pokračovala, to si už nepamatuju. V lednu dalšího roku jsme se odstěhovali a tím celá ta naše velká láska skončila. Několikrát jsme daleko později v Prachaticích byli s manželem jako turisté, tou uličkou jsme také procházeli, ale nikdy jsem se o svých dětských vzpomínkách nezmínila, dnes je to poprvé.
A na závěr úplně z jiného soudku: Vřele doporučuji návštěvu Prachatic, je to krásné město s bohatou historií! Nejen tou mojí!
