Taneční soubor Skalka pořádal v sobotu v mé rodné vesnici Protivanov na Drahanské vrchovině Ostatkový maškarní bál. A v neděli se před Hasičským domem konal dopoledne sraz všech masek a byl uspořádán masopusní průvod - nechyběl hudební doprovod, občerstvení a také dobrá nálada. V mnoha domácnostech se také pekly tradiční domácí koblihy.
V minulosti bývalo v této oblasti skutečně hodně sněhu, proto jsem dala úvodní obrázek alespoň trochu zimní - dnes je ale úplně teplé jarní počasí. I v minulosti býval v tomto období v sobotu maškarní bál, v neděli to byl babský bál a v úterý odpoledne už chodily maškary zvát na večerní Ostatky.
Vždy kolem 23 hodiny se doprostřed sálu postavily pohřební máry, pohřební průvod šel za hraní smutečního pochodu pro velikou basu, zabalil ji do fialového plátna a mládenci ji nesli k márám. Zde se vedle nich postavila děvčata a do kapesníků utírala slzy - některé byly opravdové, protože basa se skutečně schovala a až do Velikonoc si tehdy už nikdo nezatančil.
Pohřební průvod obešel celý sál, zahrál závěrečnou smuteční píseň a basa byla pochována. A tu přišel svižný strýc s koštětem a vymetl celý sál - udeřil každého do zad a bral za sebou do lidského řetězu všechny - ano, do půlnoci se celý sál skutečně vymetl i s maškarády, muzikanty a veselé a skutečně velkolepé Ostatky skončily. A následovala Popeleční středa s přísným půstem od masa i půstem újmy.
Také dříve v tomto období víc hráli místní ochotníci divadla - v mém dětství a mládí jsme neměli ani televizi.
A jaký byl kulturní život v mém mládí? Vytvořili jsme si v roce 1967 divadelní spolek a hráli hodně zdařilé operety od Rudolfa Piskáčka (Tulák, Uličnice aj.), ovšem jen do doby, než to bylo zase zakázané.
Dnes už je to zase jiné - bývá už jen ten sobotní maškarní bál. Horáckým nářečím mluví hlavně starší a střední generace - děti už méně. Ale i děti v MŠ se učí horácké tanečky a je zde i dětský soubor Skaláček. Když tam přijedu, tak mne každé dítě pozdraví - prostě vesnické děti stále zdraví - tak jako já jsem v dětství zdravila všechny cizí - byli to v dětství pro nás děti přece všichni "strýčci a tetičky".
A jak jsem si všimla v minulých dnech na Elektronické úřední desce v některých městech našeho okresu, tak právě v těch menších vesničkách se tyto masopustní průvody také v těchto dnech chystají. Tyto nově instalované panely mají skutečně atraktivní vzhled a dobrou čitelnost - i když používám na čtení brýle, tak zde u těchto panelů je nepotřebuji.
A já jsem ve svém věku moc ráda, že se stále najde mnoho obětavých lidí, kteří mají sílu udržet kulturní bohatství - zvyky, nářečí, pospolitost i pohostinnost. A také při svých častých cestách hromadnou dopravou vidím čím dál víc, že ke spokojenosti není potřeba mnoho nových věcí.
Za peníze se nám otevřou všechny dveře? Ne, to je jen pochybné měřítko lidského štěstí. Ty, které vedou k lidskému srdci se nedají koupit - ano, to úplně nejobyčejnější lidské štěstí máme přece většinou úplně zdarma.
