FOTO: Poskytnuto z rodinného archivu Ingrid Hřebíčkové

Fotografie vypráví aneb jak moje prababička a pradědeček žili

21. 5. 2024

Dívám se na fotografii prababičky a pradědečka z matčiny strany. Prababička Marie se narodila roku 1876 a pradědeček Jan roku 1873. Prababička byla Němka a vzala si Čecha Jana.

Jarní soutěž 2024 rodina vzpomínky

Autor: Ingrid Hřebíčková

Hodnocení:

(5.1 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Zdenka Jírová 23.5.2024 00:56

Měla jsem stejně staré prarodiče, babička se také narodila v roce 1876 děda byl o rok starší. Na toho se moc nepamatuji, zemřel v roce 1952, babičku jsem si užila o do svých 12 let. Jejich příběh jsem popsala v jednom ze svých článků. Byl velmi podobný tomu vašemu.

Ingrid Hřebíčková 22.5.2024 21:58

Já vám všem děkuji za příspěvky a za váš zájem.

Miloslava Richterová 22.5.2024 21:41

Děkuji za Vaše vyprávění hezké a smutné zároveň, život byl tvrdý. Slova z němčiny byla dříve běžná - cimra, šraňky, vypucovat, fašírka, špajz.. je toho hodně, dnešní babičky už takto nemluví :-)

Ludmila Černá 22.5.2024 20:37

No, není to zrovna radostný příběh, ale hezky napsaný. Slova z němčiny, která zmiňujete, znám. I u nás byl karfiol, znám kaltnu, somráky, šifonér, škarpu atd. Jo, naši prapředci nedostali nic zadarmo a k tomu dvě války...

Naděžda Špásová 22.5.2024 16:22

Zajímavé vzpomínky na dětství. Já si z dětství nic hezkého nepamatuji. Byla jsem podle mé sestry chcípák. Navíc mi v Plzni v devíti měsících lámali levou nohu a do 15 měsíců jsem byla ve strojku. Na to si naštěstí nepamatuji. Ráda si přečtu o rodině a dětství jiných lidí.

Alena Velková 22.5.2024 12:40

Teda Ingrid, to je téměř horor. Děkuji za sdílení... I já měla babičku Růžu a hrozně jsem jí milovala.

Jan Zelenka 22.5.2024 10:08

Zajímavý rodinný příběh. Také rád vzpomínám. Vydal jsem již tři vzpomínkové knihy.

Marie Měchurová 21.5.2024 14:11

Některé osudy nejsou zrovna růžové. Na začátku minulého století umíralo hodně dětí. Hezká vzpomínka.

Zpět na homepage Zpět na článek

Táta versus máma aneb Člověk míní, osud mění

Táta se do naší mámy bezhlavě zamiloval ve svých necelých 48 letech. Hnědooká blondýna mu obrátila staromládenecký život naruby. To se ovšem o naší mamce říct nedalo.

Ingrid Hřebíčková

Příběh jedné fotografie

Leží pŕede mnou velká černobílá fotografie, která vznikla před více než sto lety. Je to nejstarší a také největší snímek z mého papírového fotografického archivu. Předala mi ho moje maminka před mnoha lety, abych o něj pečovala jako o rodinnou památku.

Vladislava Dejmková

Jak to vlastně bylo? To už se asi nikdy nedozvím

Je hrozně smutné, když už není nikdo, kdo by vám mohl vyprávět o tom, co vás zajímá, když už se prostě nemáte koho zeptat na podrobnosti třeba ze života svých rodičů a jejich rodičů a ani se nemůžete ujistit v tom, že si dobře pamatujete i své zážitky z dětství. Mrzí mě to, protože by mě to moc zajímalo, měla bych spoustu otázek...

Dana Straková

Děkuji osudu za prožité dny

Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za chvíli bude tma a další den je za námi. Za pár dnů to bude rok, co navždy odešel můj Jiří. Můj princ. Vlastně nikdy nebyl můj, byl manželem jiné ženy, ale co nás k sobě poutalo, mi už nikdo nikdy nevezme.

Daniela Lender Chaloupková

Život na zámku

„Snažte se vypátrat a zpracovat co nejvíce zajímavých poznatků o vašich předcích. Nejlepší práce pošleme do celostátní soutěže,“ vyzvala jednoho dne češtinářka třídu mé mladší dcery.

Iva Bendová