Přísní a nároční sami k sobě. Nejsou šťastní ani úspěšní

Myslím si, že je to naopak. Aspoň podle mých zkušeností. Pokud si člověk stanoví cíle, které je si schopen splnit, tak je potom sám se sebou spokojený. Depky jsou většinou z toho, že na to nedosáhnu. Milá paní, co to píšete, on to nedělá kvůli někomu, ale kvůli sobě!!!!! Bez úsilí nic nedosáhnete. Je to jen vymlouvání. Pan psycholog asi nedostal cukrovku jako já. Před 12 lety jsem vážil 120 kg a za rok a půl jsem zhubl 30 kg, kterých si držím dodnes. Proto si zatím nepíchám inzulín a mohu normálně fungovat. Dělám v nemocnici dobrovolníka na chirurgii a vidím denně ty amputované prsty a nohy. Vyučil jsem se. Dál jsem studoval. Proto jsem dnes dnes vrchní rada na penzi s nadprůměrným důchodem. Jinak bych pořád mrčel, že nemohu vyžít. Jsou lidé, kteří se snaží a druzí se se vymlouvají. Aspoň já to tak vidím. Jindra

Toto je minimálně ve dvou rovinách a záleží na situaci, zda se "snažím" něco dokázat, hlavně aby si toho všimli druzí a nebo na sobě skutečně pracuji, abych byla šťastná a spokojená pro sebe, nezávisle na okolí. Záleží na tom, co kdo vnímá pod pojmem "práce na sobě". Když jsem ještě před pár lety říkala, že se "snažím", tak mi člověk, jehož kvalit si vážím, řekl, že snažení je na h...., tehdy jsem mu nevěřila, dnes to vím. Sice nezdolávám výšky, nemám maturitu, VŠ, neumím žádný cizí jazyk, ani nenavštěvuji U3V a přesto sama pro sebe jsem šťastná a úspěšná :-) :-)

Já myslím, že je hlavně důležité žít sám se sebou v míru, znát své limity, vědět co mě těší. A s nikým se nesrovnávat. Každý máme jiné preference a dostali jsme různé dary, tak jich užívejme.

Olgo, souhlas. Jsou lidé vnitřně vyrovnaní, přitom velmi aktivní, většinou úspěšní a žijí spokojené životy. I veřejně známí lidé. Ale nechci jmenovat, abych se nespletl, protože je zas podrobně neznám

Přísní a nároční sami k sobě. Nejsou šťastní ani úspěšní. Myslím, že taková paušalizace lidí, kteří na sobě pracují a snaží se něco dokázat je nefér.

Celý život jsem byla sama k sobě náročná a se sebou nespokojená. Zásadní cíle jsem splnila, a jak jsem se zde již jednou zmínila, v pokročilém věku jsem si pustila k tělu klid a aktuální můj cíl je prostý, za žádných okolností "NEREZIGNOVAT"!.

Znám se, i to, v čem se podceňuju. Ale netlačím na pilu. Už jsem zažil tolik vítězství a porážek, že vše přijímám spíš jako živelní pohromy než jako vlastní selhání. Vím totiž, co jsem kdy lidem dal a někdy jim pomohlo. Ale baví mě dávat si cíle, které si musím nejdřív vymyslet, pak se na ně připravit, ale taky se těšit, pak je uskutečnit a nakonec na ně hezky vzpomínat. Zítra jedu na jedno ministerstvo obhajovat dlouhodobý plán, který by v něčem mohl pomoci všem městům a obcím, tak se toho bojím a jsem nervózní - ale až budu odjíždět, tak si řeknu, ať už to dopadne jakkoli: „Co jsi chtěl, to jsi udělal.“ To je pokaždé moje hlavní sebehodnocení. Když jsem před týdnem běžel 10 km Běchovice (a byl až 30. ze 42 ve věkové kategorii) nebo ještě o týden dřív z Pece Obřím dolem na Sněžku, tak to nebylo nezodpovědně náročné ani jsem na sebe netlačil, prostě vím, že na to mám a připravoval jsem se ne pod tlakem, ale s radostí. Celé to začíná a končí v hlavě.

Moje zkušenost je taková, že změna životního stylu je možná v každém věku. V mém případě i bez ohledu na to, co říkají "odborníci" psychologové z toho, co jim kdo "nakuká"

:-) Když zastavit se sám se sebou je protistátní akt... :-)