Ráno se dychtivě podíval pod ten svůj polštářek a ejhle, objevily se mu tam dvě stokoruny. Byl nadšený a hned schoval do kasičky, aby měl na vánoční dárky. Důležitě mi sdělil, že ho ve spánku navštívila zoubková víla a co mu přinesla. A také mi přinesl do úschovy svůj zoubek. Vypadal jako perlička, bílý, malinký. Vzala jsem zoubek do úschovy a dala na místo, kde jsem si jistá, že bych ho našla. Snad. Večer si vnouček ke mně přišel pro zoubek, že si ho dá opět pod polštář, protože potřebuje naplnit kasičku. A ráno, opět našel penízky, dala jsem mu tam sto korun a on mi opět s důvěrou svěřil svůj první mléčný zub. Protože by takhle chodil každý den, tak jsem mu řekla, že zoubková víla má mnoho dětí, ke kterým chodí, že by to nestíhala a že chodí nejvýše dvakrát. Pochopil. Ta dětská víra v zázraky je tak nádherná. Dítě je tak otevřené a důvěřivé a vidí i to, co my dospělí jsme už dávno přestali vidět. A je to škoda. Pro nás.
Představte si, že můžete položit pod svůj polštář vaše přáníčko a přát si. Přát si něco, po čem toužíme, ale zároveň si říkáme: "To už se nestane. Zázraky se nedějí a co bych asi ještě teď ve svém životě mohl změnit a čeho bych mohl ještě dosáhnout?"
Naše zuby bychom asi už pod polštář nedali, to by nefungovalo. Ale můžeme si pod polštář uschovat imaginární přáníčko a usínat s nadějí, že nikdy není všem dnům konec. Třeba takové krásné přání, že budeme lépe chápat přání a potřeby v rodině, dokážeme naslouchat svým přátelům, nebo třeba i cizím lidem, se kterými nemusíme ve všem souznít. Že se nebudeme zbytečně mračit a nebudeme propadat steskům a lamentaci. To nám nepomůže. Přání, že zítra bude opět nový den a budeme se těšit, čím hezkým nás překvapí.
Přátelé, nechť vám dobré víly nadělí pod polštář to, co si přejete, ať ráno vstanete svěží a připraveni na nový další den ve vašem životě. I zázraky se občas dějí. Přeji vám hezký, zdravý podzim. ♥
