Má podzimní procházka

Mně se článek líbí, a jak to chodí u Berků, je jen jejich věc.

:-) :-) Felaci a šimrat moudí/ autor ze čtenářů loudí.... když mu skočili na špek/ než bys švec třikráte řek... :-) :-)

Eva M. 19:16 Měla jsem a mám to podobně. Všechno je o vzájemné domluvě. Mezi lidmi i mezi národy. Byli jsme s mužem rovnocennými partnery v práci i v životě. Někdy jsme třeba ten oběd chtěli chtěli dělat spolu a někdy jsem ho chtěla dělat sama. Prostě vzájemný respekt.

Oprava: Takhle by se můj syn...mobil si píše, co chce.

To by se můj syn nikdy nezachoval, aby ženu nechal bez pomoci. Naučila jsem ho vařit, dokonce své mladé ženě peče i štrůdl. Oba jsou vysokoškoláci, on má stále vedoucí postavení, a to mu nezabrání, aby pomáhali jeden druhému. Beru to za veliký klad připsaný mé výchově, i když jsem to sama nepoznala. Jsem na něho hrdá.

Také jsem to měla stejně, jako to měla Eva, jenže čas je běžec dlouhým krokem. Přestože jsem stále fit, tak to co jsem zvládala "levou zadní" před čtyřiceti lety bych ani v šedesáti, natož pětasedmdesáti nezvládla.

Mám to stejně jako paní Mužíková - při vaření miluju svůj klid, kdy nikdo nechce zároveň umývat nádobí nebo vysávat. Při vaření se s manželem střídáme a ten, co nevaří, pak po jídle umývá nádobí. Ať jde klidně manžel na procházku do přírody a vrátí se dobře naladěný. Když pak ještě řekne, že mu chutnalo, jen přispěje k hezké domácí atmosféře. Tak hezky, jak popsal své pocity z nádherně barevné podzimní přírody pan Berka, by to ale vyjádřit nedokázal. Zato umí uvařit výborný guláš.

Narcismus jak z učebnice psychologie.

Ale což, možná jsou i ženy které jsou rády, když ten jejich na chvíli vypadne. :-) :-)

:-) :-) To já zase ráda vypadnu z domova, přesto že vím, že "za mě", lépe řečeno pro nás dva, nikdo neuvaří, nevyluxuje, neumyje nádobí. Jak ráda bych se nejen o práci podělila. Tak to mám já. :-)