Je mi moc smutno. Za všechny matky, které přišly o svoje děti. Za maminku Jana Palacha... Sama jsem byla dítě, když se to stalo; malá holka, co z toho už ale měla rozum. Byla to strašná doba tehdy v tom bezčasí... bezmoc a zoufalství.
Po třiceti letech jsem chodila demonstrovat, někdy i se svými dětmi. Byla to hrozná doba, jen ten vztek pomalu ale jistě narůstal.
Moje děti už mohly studovat, můžou dělat práci, která je baví a naplňuje, a já jsem šťastná matka. Vůbec si nedovedu a nemůžu představit, jak bych mohla dál žít, kdybych svoje děti ztratila…
Jen mi je dnes moc smutno...
Moje dcera Terezka. Krásná, chytrá, vzdělaná, hodná, laskavá. Stará se nejen o své dva syny, ale taky o holky, co měly v životě velkou smůlu. Je psycholožka v diagnostickém ústavu.
Můj syn Jakub. Chytrý, vzdělaný, laskavý a hodný. Taky krásný chlap je z něj. Je malíř a maluje nádherné obrazy.
