V lednu jsem psala o mých prvních letošních krocích ode vsi ke vsi. Sníh samozřejmě nebyl, kde by se vzal? Cíl mé vycházky byl u kostela sv. Kateřiny na břehu Labe v Libotenicích.
A teď si představte, že v polovině února napadlo zničeho nic trochu sněhu. A tu mě napadlo, jak krásný musí kostel v Libotenicích být s bílou sněhovou ozdobou. Sedli jsme do auta a jeli na obhlídku. Byla jsem vážně spokojená s tím, jak snížek sv. Kateřině slušel. A krajině s bílým závojem slušelo i sluníčko, které se překvapeně dívalo dolů. Mohla jsem vystoupit z auta a jít domů? Samozřejmě že nemohla. Nechala jsem se vysadit v Hrobcích, s tím, že dopochoduji domů pěšky. Tuto trasu znám jako svoje boty, chodím tudy opravdu často. V létě, v zimě, v mlze a občas i v dešti. Asi by se dalo říct, že nemůže ničím překvapit. A přece v tento den jsem překvapení zažila, a to rovnou dvě!
Téměř celý můj už docela dlouhý život jsem bobra vnímala jako jakousi pohádkovou bytost, o které sice Petr Skoumal zpívá v písničce Když jde malý bobr spát, tak si chvilku hraje rád, občas se o něm mluví, ale kdo ho ve skutečnosti viděl? Tímto má povědomost o bobrovi končila. Až před několika lety se najednou na březích řek i rybníků v okolí začaly objevovat ohlodané i padlé stromy. Kde se vzal, tu se vzal - bobr! Pane jo, vlastně se mi bobří horlivost a rychlost, s jakou upravuje břehy, moc nelíbila.
Poslední ohlodané stromy, které jsem viděla, jsou u Labe v Židovicích. Jsou uříznuté a na břehu zůstala jen torza se stopami bobřích hlodáků. Stála jsem u nich a najednou se pod břehem objevilo hnědé chlupaté zvíře. Proplavalo kolem mě a po pár metrech zase zmizelo pod břehem. Bobr! Bobr bývá aktivní v noci, proto mě vůbec nenapadlo, že bych ho někdy uviděla.
V Židovicích jsem vyšla od řeky na silnici a vydala se k domovu. Slunko svítilo, na polích ležel sníh a rozhodla jsem se, že si cestu zkrátím a půjdu přes pole. Nebyla jsem zdaleka první a jistě ani poslední. Pozorovala jsem řady různých stop a když jsem se otočila, viděla jsem za sebou valící se mraky. K zemi se začaly snášet první nesmělé sněhové vločky a během chvíle se obzor za mnou úplně ztratil a ocitla jsem se v chumelenici. V mžiku se téměř všechno ztratilo, jen jsem tušila srnky, volavku, zajíce a malé koroptvičky. Byl to až mystický okamžik, ve kterém na mě skrz chumelenici shlíželo bledé slunce a za mnou byla bílá tma. Přes čepici jsem přetáhla kapuci a šla dál. Jen jsem si hlídala sklo objektivu fotoaparátu, aby bylo v suchu. Došla jsem na cestu s mou oblíbenou kapličkou. Nebyla jsem tam sama, zastihla jsem pejska při venčení.
Možná mi nebudete věřit, ale chumelenici jsem si užívala a vůbec mi nevadila. Naopak, byla jsem vděčná za nové zážitky. A vy se můžete přesvědčit, jak se během chvíle dokáže počasí proměnit.
