Řídila jsem se všemi možnými poučkami, které vdovy dostávají. Neuzavírat se před světem, snažit se být samostatná, nebát se zkoušet nové věci. Přihlásila jsem se na přednášky o umění, občas jsem si šla sama sednout na kafe, čímž jsem si chtěla dostat sebevědomí, ujistit se, že dokážu žít sama. Ale muž mi strašně chyběl. Měli jsme hezké manželství. Nechtěla jsem však dceru a vnučky otravovat nějakými nářky, tak jsem se před nimi tvářila, že vše zvládám a poplakala jsem si vždycky sama doma.
Kamarádka, kterou jsem před tím neviděla přes čtyřicet let, naopak neustále o svém muži mluvila, tvrdila, že bolest a trápení se má sdílet. Pořád vzpomínala, co bylo, co dělali, kde byli. Občas jsme se sešly, pak mě seznámila ještě s další vdovou. Začalo mi trochu vadit, že byly hodně aktivní. Pořád mi telefonovaly, občas se bez pozvání objevily u dveří a já neohlášené návštěvy nemám ráda. Neustále se na mého Miloše vyptávaly, chtěly o něm mluvit a mně to nedělalo psychicky dobře. Často mi říkaly, co takzvaně mám a nemám dělat, jak mám uvažovat, co si mám myslet. Často zněla věta: „Marti, musíš být pozitivní a radovat se z každičké maličkosti.“
Byla jsem ale ráda, když mě pozvaly na chatu. Vypadalo to na pěkný týden, potřebovala jsem už delší dobu vypadnout do přírody. Já řídím auto, tak jsme nakoupily, obě jsem naložila a jelo se na chatu kamarádky do Beskyd. Soužití tří žen, které mají společné vlastně jen to, že ovdověly, nebylo jednoduché. Ale snažila jsem se být milá, povídat si s nimi, ale vyrážela jsem sama na procházky. Za to mě zkritizovaly, tvrdily, že bych neměla být sama. „Nesmíš se izolovat, jsme tady proto, abychom sdílely bolest,“ řekla jedna z nich.
Neustále chtěly jezdit na výlety. Chtěla jsem se odvděčit za to, že mohu být v přírodě, na pěkné chatě, tak jsem je vozila. Stal se z toho takový zvyk. Minulé rok jsme takto ve třech byly na té chatě asi desetkrát. Pak přišel šok, když mi kamarádka poslala vyúčtování elektřiny. Chtěla přispět. No já po ní rozhodně nechtěla, aby přispěla na benzín, když jsem ji pořád někam vozila. Řekla jsem jí to a pak se delší dobu neozvala. Byla to velmi trapná zkušenost.
Nedávno se objevila za dveřmi u mě doma. S dortíky a nějakou květinou. Byla jsem překvapená, vůbec se mi návštěva nehodila. Přišla jako by nic a pak se zeptala, kdy bych ji mohla odvézt na chatu. Přesně řekla: „Potřebuju tam po zimě uklidit, přivézt nějaké věci. Když mě odvezeš, můžeš tam pak zadarmo týden být.“
Nevěděla jsem co na to říct. Nechci žít osaměle, nechci působit jako bručoun, tak jsem svolila. V únoru jsme vyrazily. Pomohla jsem jí naložit spoustu věcí, dokonce nějakou rozloženou skříňku, takže mě pak bolela záda. Nabraly jsme i tu třetí kamarádku. Byla tak protivná, že jsem se ani nemohla soustředit na řízení. Dokonce řekla: „No jo, celou zimu si nás nevšímáš, ale jak se blíží jaro, chceš na chatu, že jo?“
Na jedné straně stále slýchám, že člověk, který ovdověl, nemá žít osamoceně. Chci se stýkat s lidmi, chci navazovat nová kamarádství, cestovat, poznávat něco nového. Takže nemám sílu ty holky úplně odstřihnout. Na straně druhé cítím, jak mě psychicky vysávají. Nedávno mi psaly, že se rozhodly na příštím výletě do Beskyd vyvolat naše bývalé manžely, ať si prý přivezu Milošovu fotku. No tak to mě tedy úplně znechutilo. Odepsala jsem jim, že se asi zbláznily. Už neodpověděly, asi se naštvaly. Možná je to tak dobře.
Dcera říká, že jsem příliš kritická, že mi je málokdo dost dobrý, že když člověk chce mít kamarádky, musí počítat s tím, že si s nimi ve všem nesedne. Asi má pravdu. My jsme s manželem žili dost sami pro sebe, nebyla jsem nikdy typ, který by se obklopoval kamarádkami. Možná nejsem dost tolerantní. Ale už jsem dost opatrná, když slyším řeči o tom, že by si vdovy měly pomáhat, držet pohromadě, navzájem se vyhledávat. To, že jsem vdova, přece neznamená, že se mám stýkat především s vdovami a společně fňukat.
Takže nyní jsem ve fázi, kdy se na jedné straně cítím osamělá a na druhé straně mám souběžně strach navazovat nová kamarádství. Ale jedno vím jistě. Už nechci dělat služebnou a řidičku ženám, které mi říkají, co si mám myslet a co mám dělat.
Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
