Abych neurazila čtenáře trillerů, musím upřesnit, že já mezi ně také patřím, o to nic. Nesbøho mám přečteného celého, Larssonovo Milénium bylo super, a další, a další, např. Eriku od Roberta Bryndzy třeba také znám, ne, že ne.
Za studenských let jsem s chutí četla vše, co se mi pod ruku v té době dostat mohlo, to znamená téměř všechnu světovou klasiku. (Co jsme číst nesměli, jsme nevěděli). Povinná četba pro mě nebyl problém, měla jsem ji přečtenou dřív, než nám ji zadali.
Rest č. 1
Egypťan Sinuhet - už slyším ty kritické hlasy: „objevila Ameriku, každý přece už dávno četl Egypťana Sinuheta" - a vidíte, já až teď!
Egypťan Sinuhet mě minul, přestože jsem milovala starověk, a to jsem si dlouho neuměla vysvětlit. Vždy jsem o té knize věděla, ale nikdy jsem si ji nekoupila, nepůjčila, nenarazila jsem na ni, nechápala jsem proč.
Teď už to vím. Ta kniha si na mě počkala, já jsem si počkala na ni a nestačila jsem se divit.
Kniha napsaná v roce 1945 je neuvěřitelně čtivá, chytrá, zábavná, vtipná, poučná a nebezpečná! Nebezpečí spočívá v tom, že se mi od té doby, kdy jsem ji četla, žádná historická kniha, už zdaleka tak nelíbila.
Je ještě mezi Vámi někdo, kdo ji nečetl? NEVÁHEJTE!
Rest č. 2
Za další můj čtenářský rest jsem vždy považovala americkou klasiku Obratník Raka.
Kniha Henry Millera Obratník Raka byla vždy prezentována jako výjimečné kultovní dílo nabité nespoutanou erotikou na hranici pornografie, jako bible Beat Genaration. Tedy jako to, co jsme toužili číst, a nebylo nám dopřáno.
S tímto předpokladem jsem knihu o světě bohémů Paříže 20.let konečně otevřela s úmyslem ponořit se do víru příběhu, který vzbudil svého času tolik vášní a odporu, že byl v USA zakázán, stejně jako další autorova díla. Bohužel se dostavilo obrovské zklamání. Příběh se nekonal a podrobně popisovaný sex, zoufalství chudoby a vulgarismy mně k čtenářskému zážitku nestačily.
Kniha byla pro mě nezáživná, neudržela mou pozornost a dočetla jsem ji s bídou do poloviny. Všechno špatné pro něco dobré, říkám si, alespoň se nedostavila deprese, kterou čtenáři Millerových děl často údajně pociťovali.
Ale teď vážně. Jsou knihy, které můžeme číst v jakékoliv životní etapě a vždy nás osloví. Také jsou ovšem knihy, které se mají číst v jistém věku a v jisté době a mezi ně, podle mého soudu, Obratník Raka patří.
A protože se snažím být objektivní, musím přiznat, že jsem podcenila skutečnost, že Henry Miller byl surrealista a v surrealistických dílech budeme příběh hledat marně.
Ale červík pochybnosti hlodá a hlodá.... Mám to zkusit znovu? Poraďte, kdo jste knihu četli ve zralém věku a došli k čtenářskému naplnění. Děkuji.
Rest č. 3
Po nadšení z Egypťana Sinuheta a zklamání z Obratníku Raka se zamyslím nad tím, jak je kruté zabít ptáčka...
Harper Lee - Jako zabít ptáčka (To killl a Mockingbird)
Toto dílo moderní americké klasiky oceněné Pulitzerovou cenou k mým vědomým čtenářským restům nepatřilo.
Nestydím se přiznat, že jsem o jeho existenci dlouho neměla ani ponětí. Důvody jsou jako vždy neznámé a dnes už těžko zjistitelné. Jedno vím jistě, tento příběh ve školních osnovách v 70 tých letech nefiguroval. Možná to bylo nepružností systému - kniha byla vydaná v roce 1960, spíše tam ale něco, navzdory boji proti rasové nerovnosti režimu vadilo. Ale tehdy se americké klasice ze zřejmých důvodů prostor stejně moc nedával - Hemingway, Steinbeck, Draiser a pro jistotu ještě Whitman, aby se neřeklo, a tím to končilo.
Ale to teď není důležité. Důležité je, jak jsem se ke knize dostala. Nikdo z mých sečtělých přátel ji nečetl, nikdo mi ji nedoporučil. Bylo to přes americké filmy a seriály, kde nebylo možné si odkazů a zmínek na toto dílo nevšimnout.
Kniha nám vypráví příběh úžasné, ač neúplné rodiny tvořené neuvěřitelně mravným a chápavým otcem Atticem a nádherně neposednou dcerou přezdívanou Scaut a synem Jemem, kteří se octnou a čelí soukolí odporného bezpráví. Přesto je kniha humorná a neuvěřitelně moderní a inspirativní. Myslím, že po jejím přečtení chce mít každá dcera otce jako byl Atticus a každý otec dceru jako byla Scaut.
Krásný čtenářský zážitek jsem si umocnila filmem z roku 1962, kde Gregory Peck hrál Attica tak, že předčil literární předlohu.
P.S. ten ptáček - symbol nevinnosti, má být drozdec mnohohlasý (píše Wiki).
