A tak Miluška, hodlající navštívit svou dceru a své nové vnoučátko, dostala od dcery zdánlivě jednoduchý úkol. Nakoupit a přivézt vzácnou dětskou krupičku. Miluška není žádná troškařka, i nakoupila tolik dětské krupičky, že by jí nakrmila mateřskou školku. Krabice krupičky by vyplnily skoro celý prostor v kufru, proto byla krupička přesypána do skladnější igelitky. Miluška si potrpí na parádu, ale co by pro rodinu neobětovala! Místo obvyklého šatníku si sbalila míň parády a byla připravena.
Miluška trávila volné chvíle před odletem na chatě a odtud ji na letiště odvezl kamarád. Vzhledem k tomu, že je Miluška dáma, na cestu si oblékla elegantní bílé kalhoty a takovou tu safari košili s pásečkem.
Zde si dovolím poznámku: není mým zvykem používat zdrobněliny, jako je krupička, páseček a tak podobně. Je to ale typický slovník hlavní hrdinky příběhu a navíc byste museli znát Milušku: malá, roztomilá, jako panenka; když vypráví svoje zážitky, posluchači jsou ubrečení smíchem a dorazí je spolehlivě mezi těmi pásečky a krupičkami nečekaný výskyt opravdu drsného výrazu, jenž ovšem v podání roztomilé Milušky ztrácí na drsnosti a stává se kořením. Tolik na vysvětlenou.
Milušku jsme tedy opustili v bílých kalhotách a safari košili s pásečkem, jak sedí na sedadle spolujezdce v autě, a už ví, že si to kafe před odjezdem mohla odpustit. Pozoruje krajinu a dumá, kde by se dalo zastavit, aby neskončila jako Tycho de Brahe. Nakonec se nedalo nic dělat a řidič musel Milušce zastavit u lesa. Pumpa v nedohlednu. Miluška opatrně našlapovala a kličkovala mezi nadílkou od předchozích účastníků provozu. Hlavně do toho nešlápnout!
„Ty, Miluš, nešláplas do něčeho?“ ozval se po chvíli jízdy řidič. Miluška cítila typický odér hned při nastupování do auta a nenápadně si prohlédla boty. Nic. Jenže smrad byl velmi intenzivní a nebylo pochyb. „Hovno tam zkrátka někde bylo,“ podotkla Miluška a pokračovala dál v líčení, jak znovu pátrala a nenalézala, až byli nuceni zastavit, tentokrát u pumpy. Miluška vylezla a rázem bylo tajemství odhaleno! Páseček! Pásečkem vymetla v mlází, co se dalo a odnesla si na památku značné množství odložených exkrementů. No a pak si na ten páseček v autě částečně sedla a taky ho měla laškovně omotaný kolem nohou a…zkrátka, hovno bylo všude. Na Milušce i na sedadle.
Miluška se převlékla do méně elegantních leč čistých svršků, safari košili i kalhoty zabalila do ručníku a strčila ten kontraband do kufru.
Ty jo, co se ti to sype z toho kufru?“ všiml si kamarád, když zastavili na letišti, a ukazoval na bílou stopu, vinoucí se zdálky a končící pod autem. „To vypadá jako kokain!“
Miluška vysvětlila, že v kufru tentokrát neveze celý svůj šatník, nýbrž krupičku pro milované vnouče. Kamarád se zhrozil. Kdyby je tak zastavili bdělí strážci zákona, jak by vysvětlili to množství podezřelého bílého prášku, sypající se už kdovíjak dlouho z kufru? Rozhodnutí bylo nekompromisní. Krupička musí pryč!
Miluška krupičku bránila, seč jí síly stačily, ale obavy z potíží nakonec zvítězily. S těžkým srdcem šla Miluška vysypat krupičku do kontejneru. Jenže! Jenže kamery jsou všude a než se Miluška nadála, byli tam. Bdělí strážci zákona. Dalo dost práce vysvětlit neoblomným ostrým hochům, co je to dětská krupička, a jaká že je Miluška obětavá matka a babička…
Když už to vypadalo, že jsou policisté přesvědčeni, a dokonce schovali ostře nabité zbraně, jeden z nich chtěl ještě pro jistotu znovu prozkoumat celý kufr, než Milušku propustí do letištních prostor.
„A co je tohle?“ šťouchl ten bystrý hoch do ručníku s nevábným obsahem. V Milušce zvítězila pravdomluvnost nad obezřetností.
„Co by asi? Hovno!“ odvětila.
A začalo to nanovo. Kolty ven, podezřelý balíček na zem. Opatrně, co kdyby to byla bomba, ručník rozbalili.
Strážci zákona zírali na obsah a ztratili řeč. Ne tak Miluška. „No, co jsem vám říkala? Hovno!“
Cesta nakonec skončila bez dalších dramatických zážitků, jen Miluščino vnoučátko nikdy neokusilo pravou českou krupičku. Muselo vzít, chudinka, za vděk krupičkou Nestle.
