Tak trochu jako ve středověku
Ilustrační foto: Freepik

Tak trochu jako ve středověku

15. 5. 2025

I v dnešní době se to může stát. Prostě jsou mezi námi někteří neposkvrnění. Nebo chcete-li nepolíbení informačním tokem.

K mému tatínkovi přišla do ordinace někdy na začátku osmdesátých let mladá dívka. Měla potíže se zády, údajně upadla na schodech a od té doby že ji bolí v kříži. Tatínek ji pečlivě vyšetřil a celkem nic závažného neshledal.

„Myslím, mladá paní,“ povídá tatínek, „že vaše bolesti v zádech budou spíš zaviněny tím, že čekáte děťátko.“

„Ale pane doktore, jak jste na tohle přišel?“ podivila se dívka, „já přece žádné děťátko nečekám!“

Tatínek se zamyšleně díval na vystouplé bříško a tipoval to tak na pátý měsíc těhotenství. Dokonce zřetelně při vyšetřování cítil, jak miminko kope.

„Tak, Aničko,“ tatínek si přečetl v papírech, jak se vlastně dívka jmenuje, „vidíte, máte přece docela velké bříško, to je přece jasný znak těhotenství!“

„Ne, ne, pane doktore,“ usmívala se Anička, „vy se nějak pletete, já přece nemůžu čekat děťátko!“

„A máte nějakého mládence?“

„Nemám, my se před měsícem rozešli.“

„No, ale podívejte se, děťátko už vám kope, přece jste se měli s tím vaším mládencem rádi, ne?“ Tatínkovi došlo, že na Aničku musí od lesa.

„No, to jo, to on Pepa po mně chtěl pořád, však víte co,“ červenala se Anička.

„Tak pročpak byste nemohla čekat děťátko? To se přece stává, když jste se s Pepou měli rádi.“

„No to přece nejde, my jsme neměli svatbu,“ vysvětlovala trpělivě hloupému panu doktorovi Anička, „maminka mi řekla, že děti se rodí po svatbě.“

Tátovi došla slova. Přemýšlel, co s Aničkou, jak ji vysvětlit, že opravdu bude mít děťátko, a jak zlomit její pevné přesvědčení, že maminka má vždycky pravdu.

Pak se Aničky začal opatrně vyptávat. Kde pracuje, jestli byla někdy na gynekologii, kde bydlí, jak je to u nich doma. A zjistil, že Anička pracuje ve fabrice, na gynekologii nikdy nebyla, maminka s tatínkem že jsou silně věřící, a že děti se prostě rodí až po svatbě a basta.

Když mi to tatínek vyprávěl, podotkla jsem, že ta Anička je pěkně pitomá. „Ne,“ opravil mě táta, „ona není pitomá, ona je jen prostá.“

Tatínek musel Aničce dlouho vysvětlovat, jak se věci mají. Zato když dívka pochopila, že pan doktor bude mít asi pravdu a svatba není na tom všem ta podstatná věc, začala strašně plakat a doslova se v ordinaci sesypala.

„Pane doktore, táta mě zabije! Já nemůžu domů, to nepřežiju, ta ostuda!“

Z Aničky postupně vylezlo, že tatínek nemá daleko od rány a své potomky rovná často rákoskou při daleko menších prohřešcích, než je nemanželské dítě. Anička pocházela ze zapadlé vesnice a táta si dovedl živě představit, jak se bude svobodné mamince žít v takovém prostředí. Nakonec Aničce slíbil, že ji domů nepošle, že si ji na oddělení nechají. Druhý den se táta sešel s primářem na porodním oddělení a vysvětlil mu situaci. Dohodli se spolu, že Aničku nechají chvíli na neurologii u táty, a pak ji až do porodu schovají na porodním. Jestli rodina přijme Aniččino děťátko, nebo ho dají k adopci, to bylo zatím ve hvězdách.

V neděli byly návštěvní dny a táta s napětím očekával, kdo přijde Aničku navštívit. A taky přišli. Celá rodina, s tátou v čele. Namířili si to rovnou na neurologii.

Aniččin tatínek byl náramně překvapený, když ho hned ve dveřích oddělení vítal sám pan primář.

„Tak, pane primáři,“ halekal a mával kytkou tátovi před nosem, „jak to s tou naší holkou je?“

Táta celou rodinu zavedl do své pracovny a veškerý personál včetně ostatních pacientů napjatě poslouchal za dveřmi.

Za chvíli se ozval řev. „Já tu holku zabiju! Kde je? Okamžitě mě na ni pusťte!“

Ale táta rodiče k Aničce nepustil. Řekl jim, že za ní můžou přijít, až se smíří se situací, a jinak že to nepůjde.

Rodiče se na Aničku přišli podívat až za měsíc, kdy byla už na porodním oddělení. Netvářili se nadšeně, ale jak posléze vyplynulo, zapracoval pan farář a na toho tatínek Aničky dal. Prostě jim vysvětlil, že by byla daleko větší hanba, kdyby se ve vesnici rozkřiklo, že dali děťátko někomu cizímu.

Na celém tom příběhu je zajímavé, že Aničce se zcela vyhnuly informace o vzniku života, tak běžně probírané mezi dětmi, i mezi mládeží. Prostě ona opravdu nikdy neslyšela, jak se dělají děti a stačilo jí maminčino vysvětlení, že děti se rodí po svatbě.

 

 

 

 

rodina vzpomínky životní styl
Hodnocení:
(5 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Také obdivuji přístup pana doktora, i k Aničce i k rodině, mohlo to dopadnout daleko hůř.
Jarka Jendrisková
Až se věřit nechce... Ale stalo se. Váš otec byl úžasný, nemáte s ním více příběhů?
Zuzana Zajícová
Anička taky věděla, že se děti rodi mamince z bříška, ale až po svatbě....
Zdenka Jírová
Až neuvěřitelný příběh, naštěstí s dobrým koncem. Mně maminka také nevysvětlovala jak se rodí děti, ale koupila mi jednu z jmenovaných knížek, tak jsem byla poučena. Dnes to vědí už děti ve školce, že se narodily z maminčina bříška.
Dalibor Vinský
To ta Anička ani nechodila do ZDŠ? Já chodil na základku na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a v přírodopisu jsme se o početí i rodičovství učili, i průbeh soulože byl v učebnici. A byla a je povinná školní docházka. Anička asi v přirodopisu nedávala vůbec pozor
Alena Tollarová
Začátek 80. let? Klidně tomu věřím. Sice o deset let dřív, ale i mě se spolužačka na střední ptala, jestli může otěhotnět po puse. A ruku na srdce - komu z vás rodiče otevřeně a bez ostychu vysvětlili, co a jak?
Jiří Dostal
:-) Krásný předobraz doby těhotné válkami, ze které jsou lidé blbí běžně... :-)
Daniela Lender Chaloupková
Krásně napsané, trochu dojemné, ale přesto jsem se pobavila, díky. Neuvěřitelně empatický pan doktor, tehdy dost nevídané ... Připomnělo mi to moji spolužačku ze střední školy, konec 70. let. Probírala s námi, že pozorovala doma na dvoře kohouta, jak honí slepici a že má strašnou hrůzu z toho, až ji (nějaký potencionální) manžel bude takto nahánět o svatební noci ... Připomínám, že v té době existovaly pouze dvě útlé knížečky (Dospíváte v muže a Děvčátko, na slovíčko). Tak jsme je sehnaly, pod pultem v knihkupectví ještě výbornou knihu manželů Pondělíčkových a přinesly jí to. Nakonec vystudovala VŠ, vdala se, má dvě děti a dodnes učí na základce. Konec dobrý, všechno dobré :-)
Jaromír Šiša
Hezký, takový lidský :-)
Jan Zelenka
To je až neskutečný fanatizmus.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.