Jako jedenáctiletého pravověrného íčkaře mě žádná vzdálenost nemůže zastavit. Jela jsem do Loučné, do Rožnova i na Hostýn. Moraváci zase neváhají přijet na Berounku. A střídání míst pobytu se mi líbí, takže i pro vzdálenou Lednici u nás zaznělo jasné pro.
Těsně před odjezdem na jižní Moravu mě napadlo zeptat se v penzionu, zda mají volno a mohli bychom tak dojet o den dříve a být připraveni v pondělí autem přivážet íčkaře od autobusů. Při příjezdu na místo na nás už mávala Maruška havlíčkobrodská a ukázalo se, že měla stejný nápad.
Prostředí penzionu Hippoclub v Lednici je příjemné a jako stvořené pro podobné srazy i rodinnou dovolenou. Rozlehlý dvůr s ubytovacím zařízením s pokojíky v přízemí, z nichž se vychází na zastřešenou terásku se stolky a křesílky, kiosek s občerstvením rovněž se zastřešenou terasou, prostorná jídelna, hřiště pro děti. Ani kuchyně nezklamala. A hned přes silnici je vstup do zámeckého parku, kde se můžete toulat hodiny a hodiny.
Tomu jsem samozřejmě neodolala a vydala se na průzkum s tím, že si vyfotím zámek. Slunce však v tuto dobu nebylo mému nápadu nakloněno. Ale už jsem věděla, že musím vyrazit znovu ráno. To se zámek skvěl v celé kráse i se záhonem pestrobarevných macešek. K mému překvapení druhý den, kdy jsme šli na společnou prohlídku zámku, byl záhon prázdný a připravoval se na osázení letničkami.
V zámku nás osobně přivítala paní kastelánka a třešničkou na zámeckém dortu byla skvělá průvodkyně, která nás interiéry provedla se zasvěceným a půvabným výkladem a čišela z ní láska k historii zámku. Po skvělém obědě v přilehlé Zámecké restauraci jsme se společně vydali procházkou zámeckým parkem k Janovu hradu, vzdálenému asi 3 km. Nevím, jak kdo, ale já s vidinou kafíčka u stolečku pod stromy u umělé romantické zříceniny hradu z dílny architekta a vynálezce tužky Josefa Hardmutha. Kafíčko jsme si tu bohužel nevypili, neb nebylo k mání, zato komáři ze Staré Dyje, obtékající zříceninu, měli hody a vypili něco íčkařské krve.
To už nás čekal další skvělý zážitek - plavba lodičkou od Janova hradu k minaretu. Stará Dyje ve všech možných odstínech zelené barvy nás vlídně přijala do své náruče a vpluli jsme do krajiny snů a zapomnění. Lodička pomalu klouzala po vodě a všechny nás vtáhlo vyprávění kapitána plavidla, dalšího člověka se srdcem na dlani a láskou ke své profesi a místu, kde žije. A tu se splnilo i jedno z mých přání - vidět na vlastní oči kvakoše nočního. Tohoto ptáka sice můžete běžně vidět v zoologické zahradě, ale v jeho přirozeném prostředí to je docela něco jiného. Děkuji Ti, kvakoši, mohl jsi vzít i kamarády. :)
Poslední den setkání jsme se rozjeli podle našich schopností a zájmů buď do Valtic nebo na Pálavu, kde jsme si z Pavlova vyšlápli na zříceninu hradu Děvičky. Sešli jsme se všichni u večeře.
Večerní programy byly plné zábavy, smíchu a veselí, hospodský kvíz neměl chybu a došlo i na zpěv a tanečky. V Lednici nebylo jako v lednici, ale spíš jako na Slunečném pobřeží. Děkuji všem zúčastněným za milou společnost a hlavně Honzovi Raškovi za přípravu a organizaci akce. Setkání Lednice 2025 je za námi a já už se těším na setkání 2026. Kdepak asi bude?
