Obehraná písnička, řeknu si s tím, že autoři těchto textů pravděpodobně chodí po světě se senzorem v hlavě, který je pokaždé upozorní na blízkost nějakého staršího člověka.
Denně jezdím pražskou hromadnou dopravou, v různou denní dobu, a tak mám jedinečnou příležitost sledovat, pozorovat, vnímat chování lidí od miminkovského věku až po starce s omezeným pohybem a mnoha vráskami. Batolata a děti v kočárcích často brečí, jejich matky je většinou nedokáží utišit. Mládež školního věku byla, je a vždy bude velmi hlučná. Studenti blížící se plnoletosti se už trochu "třídí" na ty, kterým je slušnost šumafuk, a na ty, na kterých rodičovská výchova zanechala pozitivní stopu. A dospělí? Ti se většinou mračí. Nad čím? To vědí jen oni. Potkat usměvavého člověka se sice podaří, ale jejich počet není nějak závratný.
Házet seniory do jednoho pytle, tedy dopouštět se nespravedlivé generalizace, se dotýká i mě se sedmi křížky za krkem. Jsem ze čtyř dětí, věkové blízko za sebou, občas jsme se hašteřili. Maminka naše eksapády často komentovala: Kdybych vás hodila do jednoho pytle, zavázala ho, a pak po slepu jednoho vytáhla, vždycky by to byl ten nejzlobivější. Jak jsme rozum brali, pochopili jsme mírnou ironii. Dnes by se maminka zhrozila, že tento úsměvný výrok bere mnoho mladých doslova. Když přemýšlejí o seniorech.
Tak si jednou jedu autobusem z práce domů, na první sedačce vpravo od řidiče sedí dáma, odhadem mezi pětašedesáti a sedmdesáti lety, pěkně oblečená, nalíčená. Je čas přesouvání se ze škol a kanceláří, vozy jsou plné. Nastoupí asi čtyřicátník, postaví se na rozhraní zóny vedle řidiče, kde musí být kvůli pohledu do vozu přes zpětné zrcátko volno, a místa pro cestující. Drží se tyče vedle předního sedadla, částí těla zakrývá výhled dopředu. Běžná sitauce v plném voze. Sedím na sedačce za řidičem, mám přehled o zadní straně temného skleněného boxu, batoh jakéhosi školáka mě přitlačuje k paní sedící vedle mě u okénka. Do šumu, který se z útrob autobusu ozývá, slyším nerudný, rozkazovačný tón: "Nestůjte tady, chci vidět!" Hle, ona dáma se po otevření pusy ihned ocitla ve skupině neurvalců. "Vy nelyšíte? Jděte dozadu, já chci vidět!" A s výrazem odporu, stejným, jako když se člověk dívá na obtížný hmyz, zamračeně a významně ukazuje na spořádaně stojícího čtyřicátníka. Ten se pootočil a reagoval: "Jestli nevidíte, tak si rozsviťe." "Co si to dovolujete? Víte, kdo já jsem?" "Nevím, a je mi to, nemilá paní, zcela lhostejné." "Jste hulvát. Jděte pryč, chci vidět!" Rozhovor s úsměvem sledovali okolní cestující čekající, kdo zvítězí. Nechutnou konverzaci ze strany seniorky zakončil oslovený pán: "Mám pro vás radu. Udělejte si řidičák na autobus, přemluvte pracovníky dopravního podniku, aby s vámi uzavřeli pracovní smlouvu a staňte se řidičkou. To pak budete sedět úplně vepředu, nikdo vám nebude stát ve výhledu a uvidíte všechno bez překážek." Ozval se tlumený potlesk a pochechtávání. "Ten jí to dal! Copak ta ženská nevidí, že není kam postoupit?"
Ženská, už ne dáma, se zamračila ještě více, uraženě vyhrkla: "Pche!" a zmlkla. Nevím, zda ví, co znamená sebereflexe, ohleduplnost, slušnost. Co vím, že jen přiložila polínko do ohně těm, kteří se na seniory dívají jako na senilní osoby užívající si nespravedlivě podzim svého života.
Když paní vystoupila, korunu příběhu nasadila usmívající se mladá paní: "Jestli je vdaná, lituji jejího manžela. Takovou semetriku aby jeden pohledal." Vážné tváře se rázem změnily na usmívající se obličeje. V tu chvíli se svět hned zdál lepší.
FOTO: Jana Vargová
