Příběh seniorky v autobuse městské hromadné dopravy
Ilustrační foto: Freepik

Příběh seniorky v autobuse městské hromadné dopravy

23. 5. 2025

Přiznám se, že mě iritují články rádobyhodnotící chování současných seniorů, jejich zesměšňování, odsuzování, pochybování o jasném uvažování. Většinou přečtu titulek a pár dalších slov.

Obehraná písnička, řeknu si s tím, že autoři těchto textů pravděpodobně chodí po světě se senzorem v hlavě, který je pokaždé upozorní na blízkost nějakého staršího člověka.

Denně jezdím pražskou hromadnou dopravou, v různou denní dobu, a tak mám jedinečnou příležitost sledovat, pozorovat, vnímat chování lidí od miminkovského věku až po starce s omezeným pohybem a mnoha vráskami. Batolata a děti v kočárcích často brečí, jejich matky je většinou nedokáží utišit. Mládež školního věku byla, je a vždy bude velmi hlučná. Studenti blížící se plnoletosti se už trochu "třídí" na ty, kterým je slušnost šumafuk, a na ty, na kterých rodičovská výchova zanechala pozitivní stopu. A dospělí? Ti se většinou mračí. Nad čím? To vědí jen oni. Potkat usměvavého člověka se sice podaří, ale jejich počet není nějak závratný.

Házet seniory do jednoho pytle, tedy dopouštět se nespravedlivé generalizace, se dotýká i mě se sedmi křížky za krkem. Jsem ze čtyř dětí, věkové blízko za sebou, občas jsme se hašteřili. Maminka naše eksapády často komentovala: Kdybych vás hodila do jednoho pytle, zavázala ho, a pak po slepu jednoho vytáhla, vždycky by to byl ten nejzlobivější. Jak jsme rozum brali, pochopili jsme mírnou ironii. Dnes by se maminka zhrozila, že tento úsměvný výrok bere mnoho mladých doslova. Když přemýšlejí o seniorech.

Tak si jednou jedu autobusem z práce domů, na první sedačce vpravo od řidiče sedí dáma, odhadem mezi pětašedesáti a sedmdesáti lety, pěkně oblečená, nalíčená. Je čas přesouvání se ze škol a kanceláří, vozy jsou plné. Nastoupí asi čtyřicátník, postaví se na rozhraní zóny vedle řidiče, kde musí být kvůli pohledu do vozu přes zpětné zrcátko volno, a místa pro cestující. Drží se tyče vedle předního sedadla, částí těla zakrývá výhled dopředu. Běžná sitauce v plném voze. Sedím na sedačce za řidičem, mám přehled o zadní straně temného skleněného boxu, batoh jakéhosi školáka mě přitlačuje k paní sedící vedle mě u okénka. Do šumu, který se z útrob autobusu ozývá, slyším nerudný, rozkazovačný tón: "Nestůjte tady, chci vidět!" Hle, ona dáma se po otevření pusy ihned ocitla ve skupině neurvalců. "Vy nelyšíte? Jděte dozadu, já chci vidět!" A s výrazem odporu, stejným, jako když se člověk dívá na obtížný hmyz, zamračeně a významně ukazuje na spořádaně stojícího čtyřicátníka. Ten se pootočil a reagoval: "Jestli nevidíte, tak si rozsviťe." "Co si to dovolujete? Víte, kdo já jsem?" "Nevím, a je mi to, nemilá paní, zcela lhostejné." "Jste hulvát. Jděte pryč, chci vidět!" Rozhovor s úsměvem sledovali okolní cestující čekající, kdo zvítězí. Nechutnou konverzaci ze strany seniorky zakončil oslovený pán: "Mám pro vás radu. Udělejte si řidičák na autobus, přemluvte pracovníky dopravního podniku, aby s vámi uzavřeli pracovní smlouvu a staňte se řidičkou. To pak budete sedět úplně vepředu, nikdo vám nebude stát ve výhledu a uvidíte všechno bez překážek." Ozval se tlumený potlesk a pochechtávání. "Ten jí to dal! Copak ta ženská nevidí, že není kam postoupit?"

Ženská, už ne dáma, se zamračila ještě více, uraženě vyhrkla: "Pche!" a zmlkla. Nevím, zda ví, co znamená sebereflexe, ohleduplnost, slušnost. Co vím, že jen přiložila polínko do ohně těm, kteří se na seniory dívají jako na senilní osoby užívající si nespravedlivě podzim svého života. 

Když paní vystoupila, korunu příběhu nasadila usmívající se mladá paní: "Jestli je vdaná, lituji jejího manžela. Takovou semetriku aby jeden pohledal." Vážné tváře se rázem změnily na usmívající se obličeje. V tu chvíli se svět hned zdál lepší.

 

DSCN2223-2.JPG
FOTO: Jana Vargová

 

 

 

Můj příběh společnost životní postoj
Autor: Jana Vargová
Hodnocení:
(5.1 b. / 38 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
František Matoušek
I tací jsou mezi námi. Poslední dobou autobusem nejezdím, neboť mě na něj nezbývá.......... čas. Pěkná příhoda.
Ján Zábranský
Vnímavá, citlivá pozorovatelka, rovnako tak vkladatelka odpozorovaného do článku.
Vlastimila Kosorínová
Moc dobře napsané.Taky ráda pozoruji lidi.
Daniela Lender Chaloupková
Přemýšlela jsem, jestli ještě do této debaty přispět, protože jak připomíná autorka, p. Vargová (9:59), článek není o stížnostech na dopravu, ale o chování cestujících, potažmo seniorů. V návaznosti na příspěvek p. Křapové (19:50) chci ale dodat, že to, co popisuje, je totožné z mými níže popisovanými zkušenostmi (14:16). Protože nastupuji zhruba v polovině trasy z bodu A do bodu B (všemi směry) nemohu obsadit své místenkové místo do 5 minut před odjezdem. Zvlášť, když busy přijíždějí leckdy se zpožděním :-)). A že mám místo obsazené zpravidla již z nástupní stanice, protože nebylo sedadlo označeno cedulkou, není má vina. Věřte tomu, že domlouvat se s někým, kdo se veze cca 50 km o tom, že na dalších cca 50 (a více) km si musí přesednout někam jinam, není nic příjemného. Bez ohledu na to, zda je dotyčný mladý nebo dříve narozený. Naštěstí s úsměvem a omluvou jde všechno lépe. Nejsou všichni senioři stejní, jako popisovaná paní :-)
Libuše Křapová
Paní Škopánová, kdy jste naposledy jela dálkovým autobusem? Ony totiž nejedou jen start a cíl, ale mají i mezizastávky. A věřte nevěřte, rozhodně tam nečekají - kromě povinné přestávky pro řidiče, ale to se týká už mezistátních spojů - často ani těch pět minut. Takže těžko po cestujících chtít, aby na místě seděli pět minut před odjezdem.
Danka Rotyková
Jj, úplně jsem se vžila do situace pozorovatele v autobusu. Takové paní někdy člověk potká i v mladším věku, to pak jejich druhé polovičky v duchu taky lituji.
Jana Jurečková
Paní mohla říct svůj požadavek jinou formou, mohla být milejší. Jenže to se nestalo. Díky za bezvadně napsaný příběh.
Jana Vargová
Milí Íčkaři, děkuji za komentáře. Jen malá připomínka: nestěžuji si na cestování v MHD, po Praze rozhodně nehodlám jezdit vlastním autem, už takhle to někdy vypadá jako sebevražedná mise. Svým příspěvkem jsem chtěla jen trochu zpestřit naše seniorské dny.
Blanka Lazarová
Vaše rady typu NEJEZDIT MHD se mi zdají velmi úsměvné. Ne každý má auto, ne každý je schopen se pohybovat s nákupem a ještě o holi. Proč si myslíte, že bych chtěla umět létat ? :-) :-) :-)
Olga Škopánová
Já jen doplním, že u dálkových autobusů místenkář má povinnost obsadit sedadlo do 5 min před odjezdem, pak místenka propadá. Někteří to nerespektují a pak se diví.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.