Fotografie smutných stařečků v bačkorách šourajících se s hůlkou chodbami domovu důchodců vystřídaly umělou inteligencí generované obrázky krásných starých lidí s hustými stříbrnými vlasy, perfektními bělostnými zuby a úsměvy od ucha k uchu. Nejčastěji se u nich vyskytuje slovo aktivní. Z několika průzkumů z poslední doby vyplynulo, že lidé ve věku nad šedesát se cítí být spokojení, ba přímo šťastní. Strach ze stárnutí společnost vystřídala urputnou snahou předstírat, že stáří přináší jen samé dobré věci.
Někdo to považuje za lakování reality na růžovou, někdo naopak za pozitivní přístup k životu. Je pravda, že lepší je se stáří nebát a přistupovat k němu s pozitivním očekáváním, než si už ve čtyřiceti říkat, že život po šedesátce je určitě smutný.
„Americká studie ukázala, že starší lidé, kteří měli v mládí negativní pohled na stárnutí, mají v porovnání se svými vrstevníky, kteří tyto stereotypy nesdíleli, více zdravotních problémů. Jinými slovy – stereotypy, které si osvojíme, se mohou stát sebenaplňujícím proroctvím. Pokud v mládí získáme pocit, že stárnutí je něco špatného, děsivého či naopak něco, co je potřeba pokud možno co nejvíce odklidit ze zraku veřejnosti, není divu, že k vlastnímu stárnutí přistupujeme negativně. Pokud platí, že veselá mysl je půl zdraví, můžeme za tyto postoje snadno zaplatit vysokou cenu,“ míní socioložka Jaroslava Hasmanová Marhánková, která na toto téma publikovala v knize Z nuly na sto vydané společností Elpida, která pořádá akce pro seniory.
Upozorňuje na to, že zobrazování seniorů v médiích prošlo proměnou, často jsou v nich nyní senioři a seniorky zobrazování jako nezávislí, aktivní lidé. „Média jistě nemají moc programovat naše myšlení. Mohou ale směřovat naši pozornost, činit určité aspekty více viditelnými a vytvářet představu o tom, jak svět kolem nás vypadá,“ upozorňuje.
Tady je zkušenost absolventky střední školy, která právě prochází praxí v jednom domově seniorů.
„Tak tohle nedám. Shodly jsme se s kamarádkou, že bychom tady pracovat nemohly. Nechci strávit život v takovém prostředí, je mi těch lidí líto a doma jsem dokonce brečela,“ říká osmnáctiletá Adéla.
„Ona si totiž vybrala studium související s prací v sociálních službách a tvrdila, že by chtěla pečovat o staré lidi. Asi si představovala spokojené usměvavé hezké babičky, se kterými si bude povídat a pít kafíčka. Vůbec neví, co je realita, nemoci, jaké těžké situace život ve vysokém věku přináší. Než přišla do domova seniorů, představovala si, že staří lidé jsou jako její prababička. Ta se dožila vysokého věku ve výborné kondici, byla chytrá, zábavná a Adéla se v ní dost viděla. Měly moc hezký vztah. Jenže ona byla výjimečná, měla v životě štěstí, že jí bylo tak dlouho zachováno zdraví. Jiní lidé takové štěstí nemají, ať dělají cokoli,“ říká Adélina máma, která pracuje ve zdravotnictví a má o problémech spojených s vysokým věkem velmi dobrý přehled.
Na jedné straně se může zdát úplně jedno, jak jsou lidé v médiích zobrazováni. Na straně druhé je důležité věnovat tomu pozornost, protože právě to, co vidíme a slyšíme, ovlivňuje naše mínění. Takže když máme ve svém okolí staré lidi, kteří jsou zajímaví, inspirující, je jasné, že nás stáří nebude děsit. Naopak, když se budeme setkávat výhradně s bručouny utrápenými životem, žádný důvod k pozitivnímu pohledu do budoucna nám to nepřinese. Jenže nejdůležitější je nezapomínat, že každý člověk je jiný a ve stáří to platí úplně stejně.
Právě přístup k vlastnímu stárnutí a uvažování o tom, co nás v životě čeká, je pěknou ukázkou toho jak je důležité zachovat si vlastní úsudek, zdravý selský rozum a nenechat se ovlivňovat výhradně tím, co se na nás valí z internetu.
Nakonec totiž může zaplakat ten, který si myslí, že stáří bude jedna nekonečná veselá jízda, stejně jako ten, který je přesvědčen, že mu přinese jen samá utrpení.
„Není dobré podléhat iluzi, že život v penzi je příjemný a bezstarostný pro všechny,“ říká psycholožka Klára Gramppová. „Vždy záleží na tom, v jaké je člověk zdravotní kondici, nakolik je finančně zabezpečený a opravdu ne každý měl v tomto směru v životě štěstí,“ dodává.
Zdá se tedy, že nejlepší cestou, jak se chystat na stáří, je nemyslet na něj víc, než je nutné.
Starat se o své zdraví, o určité finanční zabezpečení, o dobré vztahy s přáteli a rodinou. Ale více se v něm předem nešťourat.
