Takhle nějak u nás probíhá obvyklé sobotní ráno. Hned o páté mě kočky vytáhnou z postele a donutí, abych jim naplnil misky. Mají na to své fígle od hlasitého mňoukání až po skákání na dveře, na tuhle nekřesťanskou hodinu jsou zvyklé z pracovního týdne a na rozdíl od nás lidi víkendy nesvětí. Pak sice ještě zalezu, abych uspal pár odstavců, ale po sedmé už to vzdávám. Jsem holt kříženec skřivana a sovy, večer pozdě do pelechu, ráno brzy ven a tahle kombinace mně samotnému svou trvalou ospalotvorností leze občas na nervy.
Snídaně, kafe se Soňou, a pak hned na týdenní nákup, abych to měl za sebou. Někdy jezdí má drahá se mnou, aby mě ohlídala před pácháním nepravostí s proda… totiž pardon, chci říct, aby šoupla do košíku, co jí v krámě zrovna napadne, jindy mě vybaví seznamem.
Minulou sobotu jsem tedy jel sám, nakopnul našeho letitého ohnivého oře na čtyřech kolech a vzal to do nedalekých Čelákovic. Šoupnu to na parkoviště a jako obvykle šáhnu do kastlíku mezi sedačkami, abych odtamtud vylovil pětikačku nebo desetikačku na vycvaknutí nákupního vozíku.
„Jak to, že tam nic není, proboha, vždyť jsem to sem před týdnem určitě vracel?“ Tážu se překvapeně sám sebe. Inu nevracel, asi jsem si tu minci automaticky šoupnul do drobněnky. „Jestlipak tam ještě je?“ Zadoufám. Samozřejmě není, v dobněnce je jen jedna padesátka, pak dvoukoruna a taky tři koruny, a já jsem nahranej, protože si nemám čím vycvakout košík na kolečkách.
Pak nastane vzácná chvíle, osvítí mě duch svatý, vytáhnu tašky z kufru a popojdu ke krámu do prostoru zaparkovaných vozíků. V dlani svírám dvoukačku se třemi kačkami s nadějí směnit tento skromný obnos za vytouženou pětikorunu, a přemítám, kdo by mi ji asi tak mohl poskytnout.
„Dobrý den, neměl byste pětikorunu, prosím vás, já si ji zapomněl vzít,“ oslovím šlachovitého opáleného staříka, nasedajícího na bicykl s batohem na zádech, plným nákupu. A otevřu dlaň s drobnými.
Stařík se na mě usměje, vzápětí posmutní a odpoví: „Dobrý den, nezlobte se, já mám jen žeton.“ Načež šlápne do pedálů a zmizí.
Stejnou fintu vzápětí zkouším na mladou maminku s malým dítětem. Než stačí zareagovat, ozve se její ratolest: „Mamí, mě štípla vosa, au, au, bééé!“ Maminka všeho nechá a jme se konejšit své dítko, že to nic není a že mu to doma hned ošetří.
„Dobrý den, neměla byste pětikorunu, prosím vás…“ oslovuji tedy na třetí pokus půvabnou, tak padesátiletou dámu.
Než stačím dokončit větu a otevřít dlaň s dvoukorunou a třemi korunami, paní se na mě útrpně podívá, skočí mi do řeči a sáhodlouze se rozhovoří: „Už vás chvilku pozoruju, jak tady žebráte o drobné. Na alkoholika nevypadáte a na bezdomovce taky ne. Určitě máte mizerný důchod, možná podporujete mladé a při dnešních cenách nevystačíte. Proboha, tohle mě jednou taky čeká, jestli se teda toho důchodu vůbec dožiju!“ Paní protočí oči v sloup, otevře peněženku, chvilku se v ní přehrabuje, pak vytáhne dvacetikorunu a dvě pětikoruny, a dodá: „Nate, víc vám dát nemůžu.“
Co teď? Už tak jsem se zdržel, ještě mám před sebou celý nákup a doma mě netrpělivě čeká manželka s už zase hladovými kočkami. Nemám čas na dlouhé vysvětlování, že má sice možná v lecčems pravdu, ale že s tím mým důchodcovstvím a žebrotou se mýlí. Tak jenom řeknu: „Děkuju, jste hodná, ale já jen potřebuju pětikačku na košík. A peníze jí vrátím, akorát toho bůra jí dám v drobných. Pokusím se o rychlý úsměv, vycvaknu košík a padám do krámu.
Tam už to jde ráz na ráz, pamětliv své nechuti ke krupičné kaši pečlivě studuju Sonin seznam, s lepými prodavačkami nepravosti nepáchám, jenom si od nich nechávám poradit, když je zas od minule něco jinde a já to nemůžu najít.
Pak vyjíždím před krám, ukládám nákup do auta a vracím košík. A cože to nevidím? Támhle o kousek dál stojí ta hodná starostlivá paní, která se smilovala a chtěla starému žebrákovi věnovat třicet korun. Úkosem se na mě podívá, trochu se zamračí a cosi řekne druhé dámě, se kterou tam zřejmě už delší dobu kleve… totiž hovoří. Jsou příliš daleko, než abych slyšel, o čem spolu mluví, ale asi to nic lichotivého nebude, možná si povídají o podvodnících a nevděčnících. Je mi to líto, napadá mě za nimi jít, vše jim vysvětlit a přidat pugét rudých růží pro každou. Možná by to ocenily, nevím, jenom jim krátce zvesela zamávám a raději jedu domů.
„No, konečně, už jsem ti chtěla volat, kde ses zapomněl,“ vítá mě doma ta má jediná. Zlobí se jen naoko, prozrazuje ji veselý podtón. Dávám jí pusu, vyprávím o své příhodě s drobnými, ona se směje a celou věc uzavírá: „Honzo, prosím tě, nakrm kočky a udělej lečo, já musím dožehlit prádlo.“
