Čeká mě poslední úkol - přijmout smrt
Ilustrační foto: Pixabay

Čeká mě poslední úkol - přijmout smrt

12. 7. 2025

O smrti nechceme mluvit. Děláme, jakoby se nás netýkala. Malé děti, které bereme s sebou rozloučit se naposled s babičkou či dědečkem vidí, jak jednou skončí. Také my, kteří si užíváme důchodu, se s ní musíme smířit. Jsme k ní blíž. Patří k životu.

Je to téma pro bohaté i chudé. Nikdo se mu nevyhne. Nejde se z něho vyplatit, ani vykroutit. Zde manipulace neplatí. Přijmout své neúspěchy a chyby jsem se již naučil. Mohu se z toho jen poučit. Zbývá mi poslední úkol. Přijmout svou smrtelnost. Za půl roku mi bude 72 let. Větší polovina mých spolužáků z učení se na mě dívá již z nebe. Přiznám se, že s tímto důležitým faktem jsem se ještě nesmířil. Pro svůj další klidný život to musím přijmout. 

Mám ve svém věku ještě maminku. Ta je s tím dávno smířená. Má to jednodušší. Věří v Boha. Možná se do nebe i těší. Já jsem ateista, tak se musím s tím poprat. Většina lidí si na konci života položí otázku: „Měl můj život smysl“? Na druhou stranu nemusím uvažovat o tom, zda můj smysl měl, má nebo bude mít. Jsem přesvědčen, že měl.Nenarodil jsem se, bohužel, do šťastné rodiny, a mé dětství bylo patologické. Měl jsem na vybranou. Buď zůstanu, kde jsem, nebo se s tím poperu. Naopak mě to posílilo. Vše jsem si musel získat svými fyzickými i duševními silami. Proto nezávidím a přeji. Nic jsem od nikoho nedostal, proto si vážím sebe za to, čeho jsem sám získal. Celý život se vzdělávám a přijmout svůj konec beru jako součást mého celoživotního vzdělávání.  

Myslím si, že osud má člověk nějak geneticky určený, ale má na výběr několik desítek cest. Záleží jen na něm, po které bude v životě kráčet. Také si dáváme otázku: „Jsme se svým životem spokojeni“? Splnilo se nám to, co jsme od života chtěli“? Někteří lidé mají tendenci svalovat vinu na druhé za svůj „nepodařený“ život. Nebo na nepřízeň osudu. 

Když člověk přemýšlí o své smrtelnosti, pociťuje úzkost a nejistotu. Nesmíme odmítat tuto realitu. Jedině, když smrt přijmeme, tak zbytek života si můžeme v klidu ještě užít. Nejlépe v rodinném kruhu. Život nevlastníme, máme ho jen půjčený a musíme ho vrátit. Člověk je jedinou živou bytostí, která ví, že musí zemřít. Někdy jsou tímto tématem lidé přímo posedlí. Pro svůj klid se budu snažit se s tím smířit. Držte mi palce.

 

 

Hodnocení:
(4.7 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
https://www.youtube.com/watch?v=h-lEUGom_Kk
Jitka Caklová
Kdo ví, že od narození smrt neoddělitelně patří k životu, nemusí se s touto skutečností smiřovat, dokonce ani její přijetí brát jako úkol. Sice mám za sebou celou řadu operací, ale nemám cukrovku, vyměněné koleno, ani kardiostimulátor, nechodím po horách, do posilovny, ani nehraji ping pong, ani nohejbal. Dobře vidím, dobře slyším, nic mě nebolí a nikdy v minulosti jsem nevedla šťastnější a spokojenější život jako nyní v šestasedmdesáti letech.
Jindřich Berka
Milá paní Zímová, možná se budete divit, ale já jsem velmi pozitivní člověk. Chodím po horách, do psilovny, hrají tenis, nohejbal, ping pong. V 72 letech dofělám doktorát. Ještě pracují. Mám cukrovku, vyměněné koleno, špatně slyším a mám kardiostimulátor. Přesto život miluji i tancují. Žiji na 200 %. Vy jste vůbec mě nepochopila!!! To nejde o pizomé myšlenky, ale o fakt, že když se smířím se smrtí, mohu následně kvalitně prožit zbytek života.
Jana Šenbergerová
Pokud jde o mě, za mnohem těžší pokládám přijmout nový život. Navíc také to nemusí být zcela bezbolestná záležitost bez problémů. Přejít z beztížného stavu do hmotného těla se ztrátou paměti a nevědět přesně do čeho, mi nepřipadá nijak lehké. Cesta zpět prostřednictvím smrti, byť provázena bolestí, by měla být pro věřící i nevěřící s ní smířené snadnější. Vnímám ji jako cestu jinam. Před každou cestou mívám "cestovní horečku", ale strach ne. Spíš očekávání věcí příštích. Vzhledem k tomu, že jsme různí a každý vnímá věci po svém, se mi vaše zamyšlení nad životem a smrtí líbí.
Libuše Zímová
Myslím si že záleží na každém jedinci jak žil a žije. Neměla jsem jednoduchý život ale nenaříkám.Moc jsem si přála až budu v důchodu a budu cestovat po naší krásné zemi České a Evropě. Sen jsem si splnila prošla jsem všechny Alpy i země.Teď se chci podívat do rodné země mých předků-Slovensko.Je mi 76 let a myslím si že by se lidi neměli vzdávat,že by měli dělat co je baví a nemyslet že jednou musí umřít.Je to hloupá myšlenka vždyť tam stejně musíme odejít.A to už nám může být úplně jedno.Pozitivní myšlenky jsou dobrý lék....
Jitka Caklová
"Carpe diem - Memento mori". Užívej života, ale pamatuj, že jsi smrtelný. Na plnění takovýchto úkolů je v jednasedmdesáti letech poněkud pozdě :-) :-)
Iva Lišková
Smrt může být vysvobození, zažila jsem to s tatínkem, kamarádkou, mamkou - tchyní...Nebojím se.
Dušan Brabec
Zkusím přidat trochu optimismu pár citáty: Stáří je nemoc, kterou ještě nikdo nepřežil. Prach jsme a v prach se obrátíme. Proto doma prach neutírám, může to být někdo známý… A nakonec citát od Elberta Hubbarda: Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí. A tak se snažít žít každý den naplno a jak už mám i napsáno ve svých údajů na tomto serveru, zatím je štěstí, že si mohu ještě stále dělat co chci, kdy chci, kde chci, jak chci a s kým chci a navíc jsem za vodou... Jen aby to co nejdéle vydrželo!
Jiří Dostal
:-) Věrohodnost intimní chvilky končí, když sedíce na míse otevřeme svou kabinu veřejného reterátu... :-)
Daniela Lender Chaloupková
Zajímavá úvaha .... Děkuji za ni. Osobně s přijetím své vlastní smrti problém nemám. Už několikrát jsme si hleděly do očí, a ta konečnost mě neděsí. Většina mých milovaných mě již opustila, tak vím, že na mne čekají. Kolik času mi bude ještě dopřáno, nevím ... Proto se snažím žít každý den tak, jako kdyby byl ten poslední. Řečeno slovy mého milovaného Jiřího Wolkera: "Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého, co strašné je, co zlé je, to umírání je ..... ". Jsem jednoznačným zastáncem eutanazie (nebo asistované sebevraždy), protože každý z nás má nárok na důstojný odchod. Pokud někdo tvrdí, že stačí tlumit bolesti apod., doporučila bych každému odpracovat si nejméně měsíc v různých zařízeních sociální péče nebo pečovat o člověka, jemuž není pomoci a věřím, že by rychle změnil názor.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 29. týden

V uplynulých dnech jsme mohli v médiích sledovat dění na karlovarském filmovém festivalu. Zahrajeme si nyní trochu na bulvár a otestujeme, jak moc znáte české celebrity.