Mírně nostalgický deník
Ilustrační foto: Pixabay

Mírně nostalgický deník

12. 7. 2025

V televizi nejde momentálně nic zajímavého, politické zprávy na webu jsou vlezle hnusné, a tak jsem si raději nalil sklenku střiku a v myšlenkách se vrátil až do doby, kdy jsem si velmi pilně, a hlavně tajně psal deník.

Bylo mi tehdy mezi čtrnácti až osmnácti lety. Před rodinou jsem však deník pečlivě ukrýval, protože jsem vůbec netoužil po tom, aby se mi kdokoli z  rodiny hrabal v soukromí mé, tehdy až moc přecitlivělé duše.

Je zajímavé, že přesto, že jsem se devětkrát stěhoval, můj starý deník všechna stěhování přežil v pohodě. Byla to vždy moje největší starost. Jsem tomu moc rád, protože dnes mohu ta svá mladistvá moudra a myšlenky v klidu a pohodě pročítat a hodnotit, jak dalece se blížila, či vzdalovala reálnému životu. A snad se jimi i inspirovat.

Můj první zápis je z června 1959 a týká se naší cesty s kamarádem Jiřím do jihočeských Čekanic k jeho babičce. Nebylo mi tehdy ani patnáct let. Koncem roku 1963, to mi bylo už devatenáct, jsem dával všechny ty početné staré poznámky dohromady a v úvodu toho souboru jsem napsal:

„Je večer, venku se chumelí a já ležím na pohovce a probírám se svými starými zápisky. Napadá mě myšlenka. Dám dohromady všechny své starší poznámky a budu k nim připisovat své dojmy, starosti i radosti. Zkrátka, budu pokračovat v rozepsaném deníku. Až někdy ve stáří otevřu jeho zažloutlé stránky, ovane mne dech mého mládí. Oživí mi všechny ty krásné i smutné chvíle života, chvíle zklamání, i chvíle prchavého štěstí. Tento deník bude obrazem mé duše. Bude zachycovat mé dojmy a nálady, mé sny i mé touhy. Nebude to žádné umělecké dílo. Bude to jen skromná zpověď obyčejného člověka.“

A jako úvodní motto jsem na úplný začátek textu napsal tato slova:

„Jak nekonečný je proud vody v řece, jak nekonečné je střídání dne a noci, tak nekonečná je lidská touha po štěstí.“

V mém deníku, který začíná někdy na jaře roku 1959, se střídají články o společném toulání s kamarádem Jiřím po našem, skoro rodném, Ovčíně, povzdechy nad mým nenaplněným a platonickým vztahem k Miladě z kralupské pošty, a zejména oslavné ódy na mé oblíbené České středohoří. Pro ilustraci opět jedna citace z května 1960:

„Stále znovu a znovu se vracím v ta místa, přesvědčen, že na světě není nic krásnějšího než procházka po kvetoucích, vonících ladech, nebo pohled z vrcholu Košťálu. Každý strom i každý kámen na tvém svahu, Košťále, je naplněn velkou láskou.“

Takový deník je docela zajímavé a podnětné čtení. Mnohé jsem už z oněch dávných dějů pozapomněl. Není ale divu. Vždyť některé z těchto deníkových textů jsou starší více než 65 let. Je to sice čtení až nostalgické, ale pro mne zároveň i inspirující, protože mi přináší vítané náměty pro moje další psaní.

A tak přede mnou nyní defilují moje třebíčská dobrodružství s  básnickou soutěží, s  autobusovým výletem po místech Nezvalova působení a s rozhovory s několika národními umělci, a konečně příjemné dobrodružství se dvěma mladičkými třebíčskými dívkami.

Při čtení deníku znovu putuji po náročných vysokohorských cestách vysokých Tater a znovu se střetávám se svými tehdejšími básnickými problémy, týkajícími se souladu obsahu a formy mých raných a neumělých básnických pokusů.

Deník pokračuje v podobném duchu až do podzimu 1965, tedy zhruba šest let. Je to určitá výpověď mladého člověka, který byl možná zatížen citovými problémy a občasnými depresemi více než jeho současníci a kamarádi. Čas ale uplynul a on se, stejně jako jiní, musel přizpůsobit až tvrdé realitě života. Na závěr biblická citace:

„Všecka práce člověka jest pro ústa jeho,

 avšak duše jeho nemůže se nasytiti.“

Starý zákon, kniha Kazatel, verš 6;7

*

ZEMĚ

 

Ve stínu jabloní

město odpočívá.

Kolem je země, která zpívá

o jaru, které zavoní

kvetoucími svahy hor.

Daleko za obzor

táhne se požehnaná zem

tak jako krásný a věčný sen.

Stůj, noho!

Ta zem je posvátná.

Poklekni!

Uslyšíš zvony hrát.

Když kvete bílý sad,

zelené háje,

to přichází hlas máje

a země se rozezpívá.

 

/psáno v roce 1961 - 17 let/

 

 

Můj příběh vzpomínky
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Díky, byl jsi Honzo taková citlivá duše a je to jako včera, když se člověk vrátí do dávných minulých let. Mozek je obdivuhodná věc.
Michaela Přibová
Honzo, reaguji na tvou odpověď. Předem : naprostý souhlas. Zrovna včera jsem při úklidu po malování narazila na deník. Otevřela ho na stránce popisující končící vztah. Stránku jsem zavřela a hodila do popelnice. Ale opakuji, tvůj deník je přímo poklad. Dnes už si píši diář, každý den co jsem udělala, co přečetla, co se naučila nového. Jinak nic. Děkuji za tvůj hezký článek.
Naděžda Špásová
Deník jsem si psala jako puberťačka, pak mě to přestalo bavit. Dělo se toho víc, než bych stíhala psát.
Jan Zelenka
Děvčata, ještě jednou vám děkuji za velmi empatické komentáře. Můj deník mi velmi dobře posloužil při psaní tří vzpomínkových knih a také při psaní dvoudílného románu, který je zčásti autobiografický. Velmi si cením i deníku otcova, který jsem zapracoval do jedné vzpomínkové knihy. Hodně jsem po něm zdědil. Deníky jsou obrazem naší minulosti, za kterou bychom neměli dávat velkou tečku. Jací jsme dnes, tomu vděčíme právě své minulosti, která nás formovala pro další život.
Daniela Lender Chaloupková
Honzo, moc krásný nostalgický článek, báseň sedmnáctiletého romantika je nepřekonatelná ... :-) Velice děkuji za sdílení. Deník jsem si psala, víceméně nepravidelně, někdy od 11 let. Dodnes si pamatuji dva zápisy - po návštěvě Ležáků a v souvislosti s úmrtím prezidenta Ludvíka Svobody. Znovu jsem začala v devadesátých letech, ale už formou diářových záznamů - dodnes. Někde je zajímavé se k těm letitým zápisům vracet ....
Ingrid Hřebíčková
Psala jsem si deník okolo 14 let do dospělosti, máma nám oběma do deníku lezla, její poznámky byly nepříjemné. Nakonec nám deníky vyhodila do popelnice. Ale ten tvůj deník je klenot.
Michaela Přibová
Honzo, to je moc hezké povídání a takový deník z mládí je přímo poklad. Taky jsem si psala deník, ale v dospělosti, kdy se mi nakupily špatné zkušenosti a zážitky. Později jsem se k nim nerada vracela, a tak jsem je zničila.
Marie Ženatová
Děkuji za nádherné vyznání*. I já jsem byla psavec od dětství, ale úplně pravidelně jsem si začala psát podrobné deníky až v 25letech - po přestěhování do našeho nového bydliště. Moc mi to pomáhalo v mých často problémových chvílích v životě. Deníky mám uschovány všechny, občas do nich trochu nakouknu a vidím, že mnoho problémů bylo vyřešeno a teď je už dlouhý čas můj život spokojený a klidný. Takže dnes už potřebuji svůj už několikátý každodeníček, který je tím mým největším a nejdůvěřivějším němým přítelem daleko méně, ale přesto každý večer tam několik vět napíši - přináší mi to dokonalou pohodovou harmonii samé se sebou ♥
Martina Růžičková
Hezké ohlédnutí za mládím díky stránkám deníku. Také jsem si v dospívání deník psala a také ho mám schovaný.
Jan Zelenka
Milé dámy, děkuji vám za příjemné komentáře!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 28. týden

K nejnavštěvovanějím zemím patří v letních měsících Řecko. Už jste tam byli? To pak bude pro vás vědomostní kvíz tohoto týdne hračkou...