Poprvé 1420 a následně za rok. Tehdy ho tam dostihl jeho osud. Vojevůdce prý stál pod hrušní na hradním nádvoří, odkudsi přiletěl zbloudilý šíp a vystřelil mu pravé oko. Přišla slepota..
Informační tabule hospody Vystřelený vočko
Na Rabí se opakovaně vracím. Mám to tam ráda. Úžasné místo i pro ty, co nemají auto. Autobus zastaví na náměstí, načež jste u třetí největší hradní zříceniny v ČR do pěti minut. Pěšky.
Hrad vidíte i z autobusu, kdyby se vám náhodou nechtělo vystoupit...
Náměstí. Foceno z autobusové zastávky.
Slavná místní hospoda, kde se skvěle vaří. Taky na náměstí.
Náměstí z druhé strany. Cestou k hradu.
Co se historie týče, už v první polovině 14. století tu postavili páni z Rýzmberka obrannou tvrz. Rabí se stalo jejich rodovým sídlem. Pročež pořád budovali až jim z toho vyšel hrad. Když se pak Rýzmberkové zapletli s Zikmundem proti husitům, tito jim sídlo dost poničili. Jenže, jak to tak bývá i zrada bývá odměněna. Zikmund na finance nehleděl a hrad zas byl jako nový...
Žižka, kam se podíváš...
Rabí doslova vzkvétalo v 2. polovině 15. století za Půty Švihovského, což byla snad nejvýznamnější osobnost rýzmberského rodu. Za Vladislava Jagellonského byl nejvyšším zemským sudím a ve službách svého krále podnikal i diplomatické cesty. O vlastní majetky velmi dbal. Ale dobrý pán asi Půta nebyl, když dodnes na Rabí ukazují díru ve stropě, kudy si ho vzal čert. Poddaným lezl na nervy dokonale. Pověsti, co se dodnes o Půtovi vyprávějí, jsou veskrze pomlouvačné. Třeba ta o slavné "opičí dani". Hradní pán si prý dovezl na Rabí tehdy moc vzácné zvíře. Opici. Když mu jednou utekla, nastalo v okolí pozdvižení. Vyděšení lidé exota utloukli, protože si mysleli, že je to sám ďábel. Načež nabodli ubohého tvora na vidle a šli se na hrad pochlubit. Půtu to tak vytočilo, že prý hned na dělný lid uvalil "opičí daň". Ale z hlediska historického přenosu informací se spíš jednalo o daň opicnou, tedy z píce. Jó, lidová tvořivost...
Po smrti Půty Švihovského si majetek rozdělili jeho synové a vedli si od desíti k pěti. Chlapci sice u krále zastávali vysoké posty, ale dobří hospodáři nebyli. Dluhy je donutily všechno postupně rozprodat. Pak hrad Rabí střídal majitele a chátral a chátral, až ho dorazila třicetiletá válka. No a za pár let ještě k tomu všemu vyhořel. A poddaní z okolí začali hrad nenápadně rozebirat na stavební materiál.
Pro budoucnost Rabí zřejmě zachránil kníže Gustav Jáchym z Lamberga v polovině 19. století. Začal s nejnutnějšími opravami a vybudoval na vrcholu donjonu první vyhlídkovou plošinu. Zpevnil i část zdiva. Ale obyvatelé města se stejně furt bouřili. I když uzavřením hlavní brány došel volně dostupný kámen, občas přece jen k nějakému přišli. Padal jim z hradu na domy. Kníže prostě nestíhal.
Až počátkem 20. století vznikl v Horažďovicích Spolek pro zachování památek v horním Pootaví, který hrad dostal z nejhoršího. Spolek zde zřídil malé muzeum a organizoval i prohlídky. Do správy státu přešlo Rabí v roce 1954 a od roku 1978 je hrad národní kulturní památkou.
Tolik nutný výcuc z historie, abyste případně věděli, do čeho jdete. Každopádně vás ujišťuji, že i okolí je doslova nádherné. Prostě Pootaví. A ty výhledy z hradu!
A zmíněná Davidova hvězda? Rabí má i židovskou paměť. Od středověku. V 15. století tu dokonce sidlil vrchního rabín pro celý prácheňský kraj. Ještě v roce 1880 se k židovskému náboženství přihlásilo 36 osob. To tu ještě měli rabina i synagogu. Když ale počátkem 20. století z Rabí poslední židovské rodiny odešly, ze synagogy se po přestavbě stal běžný dům. Stojí dodnes v podhradí. Právě kolem něj se středověkou uličkou dostanete ke hřbitovu.
V Rabí se traduje jedna stará pověst. Že ten, kdo položí kamínek na hrob Benjamina, syna velkého myslitele Jicchaka Segala, tomu se vyplní tajné přání. Musí to ale být přání ušlechtilé a nezištné. Náhrobek je z roku 1732 a najdete ho na horní straně hřbitova u zdi.
Přijedete to taky zkusit?
S využitím zdrojů:
www.zanikleobce.cz/Rabí-synagoga (P. Frýda); www.hrad-rabi.cz; kniha Moudrý rabi z Rabí, O. Fibich, Nakladatelství Ondřej Fibich, 2017;
