Židé v diaspoře ji sice používali pro liturgii, ale v běžném životě mluvili místními jazyky, jako je arabština, ladino nebo jidiš. Obrat nastal teprve tehdy, když Eliezer Ben-Yehuda v devatenáctém století zahájil obrodu hebrejštiny. Jeho syn, Itamar Ben-Avi, se po téměř dvou tisíciletích stal prvním rodilým mluvčím vzkříšeného jazyka. Sionistické hnutí posléze přijalo hebrejštinu jako jednotný jazyk židovských přistěhovalců v Palestině. Dnes mluví hebrejsky nejen v Izraeli více než devět milionů lidí.
Kontrola na pražském letišti před nástupem do letadla ČSA byla přísná, ale korektní. Je listopad roku 2010. Máme hotel v klidné čtvrti Jeruzaléma.
Ulice, kde se nachází náš hotel
Na recepci sedí podivný vousatý muž. Ortodoxní Žid? Kdepak. Vyznavač náboženství bön (původní duchovní tradice Tibetu před přijetím buddhismu) narozený v Číně. Matka Tibeťanka, otec Rus, takže mluví čistou ruštinou, kterou považuje za svoji mateřštinu. Později bude naším průvodcem v Jeruzalémě. My však začneme v Betlémě. Nenarodil se zde pouze Ježíš Kristus, ale rovněž král David, jedna z nejdůležitějších postav židovské historie. V Betlémě se podle proroka Micheáše má narodit i Mesiáš.
Do Betléma jedeme s arabským taxikářem. Zdá se nám to vhodnější, protože Betlém se již nachází na Západním břehu Jordánu, který je podle mezinárodního práva považován za součást palestinských území. Bez problému projíždíme izraelskými kontrolními stanovišti. Zdá se, že náš sympatický a hovorný taxikář izraelské vojáky dobře zná. Dovídáme se od něj spoustu věcí. Palestinci v Izraeli jsou podle něj rozděleni do tří skupin. Nejlépe jsou na tom dva miliony “arabských Izraelců“, kteří tvoří více než 21 % obyvatel Izraele. Jsou izraelskými občany, takže mohou volit i kandidovat do veřejných funkcí. Mají právo se svobodně pohybovat v Izraeli a cestovat do zahraničí. I oni jsou však často považováni za občany druhé kategorie ve státě, který se definuje jako židovský. Hůře je na tom asi 350 000 Palestinců ve východním Jeruzalémě. Patří mezi ně i náš taxikář. Nemají izraelské občanství, ale mohou v Izraeli žít a pracovat. Nejhůře je na tom pět milionů Palestinců na Západním břehu a v Gaze. Nemají izraelské občanství ani trvalý pobyt. Jejich život je omezen kontrolními stanovišti a povoleními.
Cestou do Betléma pozorujeme židovské osady na kopcích v palestinském území. Jejich moderní domy mají často střechy z červených tašek. Kolem nich jsou úhledně upravené trávníky. Ostře kontrastují se staršími palestinskými vesnicemi ležícími v údolích pod nimi. Mezi nejviditelnější osady v blízkosti Betléma patří Har Homa, Gilo, Efrat a Betar Illit, kde žijí ultraortodoxní Židé. Proč jsou tyto osady na kopcích? Zajišťuje jim to lepší obranu v případě útoku. Izraelská armáda je může snáze chránit, neboť má přímý výhled na palestinské vesnice v údolích. Osady na kopcích rovněž působí jako symbol izraelské přítomnosti v oblasti, která je jinak převážně palestinská. Pro Palestince to znamená omezení pohybu a přístupu k vodě a půdě. Každá nová osada může být vnímána jako zábor území, které by mohlo být součástí budoucího palestinského státu. Osady jsou často propojeny obchvatnými silnicemi pouze pro Židy, což dále tříští palestinské území.
Chrám Narození Páně v Betlémě je jedním z nejstarších nepřetržitě fungujících kostelů na světě.
Manžel má místo levé kyčle endoprotézu, ale pravou nohu tato operace teprve čeká, takže přemýšlíme, jak se k jesličkám, kde se narodil Ježíšek, dostat bez dlouhé fronty. Řešení je prosté. Manžel využívá své znalosti několika arabských slov a k jesličkám jsme vpuštěni východem! Chrám Narození Páně byl postaven nad jeskyní, která je podle východní tradice považována za skutečné místo Ježíšova narození. V oblasti Betléma byly jeskyně běžně využívány jako přístřešky pro zvířata, takže je možné, že „chlév“ byl ve skutečnosti jeskyně. „Betlém“ znamená v hebrejštině „dům chleba“ (Beit Lechem) a v arabštině „dům masa“ (Bayt Lahm) – oba tyto názvy odkazují na zemědělskou tradici města. Vánoce se zde slaví v různých termínech v závislosti na vyznání – 25. prosince (katolíci), 6. ledna (pravoslavní) a 19. ledna (Arméni). Město je známé řezbářskými výrobky z olivového dřeva a dalšími tradičními řemesly. Nezdá se nám, že by místní Palestinci trpěli bídou. Jejich domy jsou úhledné a pohodlné, ale nikoliv luxusní. Příliv turistů očividně pomáhá zlepšit životní úroveň místních obyvatel, kteří jsou dobrými obchodníky.
Zpět v Jeruzalémě. První, co vidíme z auta, ve kterém si jedeme prohlédnout Jeruzalém s rusky mluvícím recepčním v roli průvodce, je Davidova věž, známá také jako jeruzalémská citadela. Je to historická pevnost u Jaffské brány. Navzdory svému názvu nemá nic společného s biblickým králem Davidem. První opevnění na místě dnešní citadely totiž vzniklo až ve druhém století př. n. l.. Citadela byla opakovaně dobývána, ničena a obnovována Římany, Araby, křižáky a Osmany. Dnes tam sídlí Muzeum dějin Jeruzaléma.
Mumraj. Takto bych jedním slovem popsala zážitek po vstupu do Starého města v Jeruzalémě. Jaffskou bránou jsme vstoupili do živé mozaiky.
Starý Jeruzalém je místo, kde se staletí víry, tradic a kultury snoubí v každodenní přehlídce barev a zvuků. Pozorujeme poutníky různých vyznání. Židovští muži v černých pláštích kráčí odhodlaně k Západní zdi, jejich tzitzit (rituální třásně) vlají jako tiché modlitby ve větru. Muslimské rodiny v elegantních abájách procházejí úzkými uličkami. V tichých stínech arménské čtvrti kráčejí muži s křížem na hrudi a ženy s pokrývkami hlavy. Jeruzalém dýchá mnoha jazyky, ale srdce města bije jedním rytmem víry a naděje. A samozřejmě nechybí ani turisté ze všech koutů světa, kteří se však téměř v místním koloritu ztrácejí a nepůsobí nijak rušivě. Symfonii jazyků dominuje hebrejština a arabština. Mám oděvní školu, takže se všude zajímám o oblékání. Ultraortodoxní Židé nosí tradiční štrejmly – kožešinové klobouky – a dlouhé černé kaftany. Zpod klobouků jim splývají pejzy. Křesťanští poutníci mají na skromných oděvech křížky jako nenápadné znamení své víry. Muslimské ženy jsou zahalené v hidžábech všech odstínů. Občas lze spatřit beduíny, jejichž splývavá roucha šeptají o větru a písku. Jaffská brána zde stojí jako strážce tohoto mumraje. Není to jen průchod do Starého města Jeruzaléma, ale také práh do posvátného a historického světa.
Duchovní hloubka Jeruzaléma se snad nejvíce odráží v tichu arménské čtvrti – uzavřeného světa, kde se čas zpomaluje a turistický ruch ustupuje posvátnému klidu. Klášter svatého Jakuba byl založen ve dvanáctém století. Uvnitř klášterního komplexu se mimo jiné nachází katedrála svatého Jakuba. Klášter je centrem arménské apoštolské církve v Jeruzalémě. Arméni jsou v Jeruzalémě přítomni už od 4. století – byli jedním z prvních národů, které přijaly křesťanství. Každý den se zde konají liturgie v arménštině, často za doprovodu zpěvů bez hudebních nástrojů – akustika je neuvěřitelná. Vstup pro veřejnost je omezený, ale během bohoslužeb je možné nahlédnout dovnitř.
Klášter a katedrála svatého Jakuba v arménské čtvrti
Dalším místem vhodným pro tiché rozjímání je opatství Zesnutí Panny Marie na hoře Sion, jehož atmosféra je skutečně jedinečná. Podle tradice právě zde zemřela Panna Maria a byla vzata do nebe – proto název „Zesnutí“. Klášter se nachází na hoře Sion, místě spojeném s Poslední večeří Páně, hrobem krále Davida a dalšími biblickými událostmi.
Opatství Zesnutí Panny Marie
Hrobka krále Davida na hoře Sion v Jeruzalémě je jedním z nejuctívanějších míst židovské tradice – a zároveň fascinujícím příkladem proměnlivé historie Svatého města. Původně to byl křesťanský kostel, v 15. století přeměněn na mešitu. Od roku 1948 slouží jako židovské svaté místo. Ačkoliv historici pochybují, že se zde skutečně nachází Davidův hrob, pro mnoho věřících je to symbolické místo.
Socha krále Davida s harfou
Náš rusky mluvící průvodce, jehož výklad je strhující, nás rovněž zavedl do místa, které je podle křesťanské tradice spojováno s Poslední večeří Ježíše Krista s apoštoly. Cenaculum, známé také jako Večeřadlo, se nachází v gotické místnosti postavené křižáky nad hrobkou krále Davida. Toto místo je posvátné pro křesťany, židy i muslimy. V místnosti je dodnes patrný mihráb – výklenek směřující k Mekce, neboť v osmanské době sloužila jako mešita. Zde je nezbytné doplnit, že pokud místnost postavili křižáci někdy ve 12. století, nemohla být původním Cenaculem. Místo má duchovní a tradiční význam, ale historická přesnost je nejasná. Je to podobné jako u mnoha svatých míst — víra a tradice často převažují nad archeologickou jistotou.
Z vyvýšené části hory Sion se naskýtá pohled na Olivetskou horu, která je místem největšího a jednoho z nejdražších židovských hřbitovů na světě. Proč se Židé chtějí nechat pohřbít právě na Olivetské hoře? Jsou hnáni vírou ve vzkříšení - podle židovské tradice se má Mesiáš zjevit na Chrámové hoře a v den Posledního soudu budou mrtví ze svahů Olivetské hory vzkříšeni jako první. Být pohřben na Olivetské hoře je považováno za čest a duchovní výsadu, což zvyšuje i finanční hodnotu hrobového místa. Jeho cena se může pohybovat v desítkách tisíc dolarů, v závislosti na poloze, blízkosti k významným hrobkám a výhledu na Chrámovou horu. Hřbitov obsahuje přes 150 000 hrobů a je starý více než 3000 let. V době jordánské správy (1948–1967) byl hřbitov poškozen a přístup zakázán, což ještě více zvýšilo jeho symbolickou hodnotu.
Náhrobky na svahu Olivetské hory se vyjímají jako moře bílých kamenů, což vytváří vizuální kontrast s okolní krajinou.
Zeď nářků je dochovaná část opěrné zdi Druhé svatyně. Je asi 57 metrů dlouhá a 19 metrů vysoká. Je postavena z masivních bloků jeruzalémského vápence, z nichž některé váží několik tun. Židé se modlí směrem ke zdi, protože věří, že je bránou do nebe. Zeď nářků je rozdělena na dvě samostatné části pro muže a ženy, jak velí ortodoxní židovská tradice. Právě tam jsem zažila mimořádně silnou atmosféru, která se mi nesmazatelně vryla do paměti. Můj manžel zůstal v mužské části, zatímco já jsem se ocitla v přeplněném prostoru vyhrazeném ženám. Viděla jsem, jak vkládaly psané modlitby do trhlin ve zdi. Mnohé z nich tiše plakaly, ponořené do modlitby. Ten okamžik na mě hluboce zapůsobil – aniž bych si to uvědomila, začaly mi po tvářích stékat slzy.
Dostat se na Chrámovou horu nebylo jednoduché. Naštěstí náš průvodce věděl, kdy je tam nejlépe jít. Přístup pro nemuslimy vede přes dřevěný most, který se klene nad prostranstvím u Zdi nářků. Právě tam se nachází kontrolní stanoviště izraelské policie, kde se provádí bezpečnostní prohlídka. Museli jsme projít přes detektory kovů, naše tašky byly rentgenovány. Chrámová hora je jedno z nejposvátnějších míst na světě, kde se prolínají dějiny, víra a architektura tří světových náboženství. Na jejím vrcholu se nachází několik významných staveb. Nejvýraznější stavbou je pravděpodobně Skalní dóm, postavený v 7. století. Jeho zlatá kupole je známým symbolem Jeruzaléma. Nejedná se o mešitu v tradičním smyslu, je to spíše svatyně postavená nad Základním kamenem, který má zásadní význam v islámu, judaismu i křesťanství. Podle islámské tradice právě z této skály prorok Mohamed vystoupil na nebesa během Noční cesty, doprovázen andělem Gabrielem. Na jižním konci Chrámové hory vidíme mešitu Al-Aqsa - třetí nejposvátnější místo islámu, po Mekce a Medíně. Na východní straně hory se nachází Zlatá brána, která je dnes zazděná. Podle židovské tradice tudy vstoupí Mesiáš do Jeruzaléma. Chrámová hora je místem hluboké duchovní síly, ale často také politického napětí. Je spravována islámským náboženským fondem (Waqf) pod jordánskou patronací, zatímco Izrael zajišťuje bezpečnost. Židé mají na Chrámovou horu omezený přístup a nesmí se tam modlit.
Mešita Al-Aksá
Skalní dóm
Pohled na Zeď nářků (Západní zeď) a Chrámovou horu
Via Dolorosa — neboli Cesta bolesti — byl jedním z nejdojemnějších zážitků, které jsme v Jeruzalémě zažili. Tato úzká, kamenná ulička se vine Starým Městem a podle tradice právě tudy kráčel Ježíš Kristus se svým křížem na místo ukřižování — Golgotu. Do Starého Města jsme vstoupili přes Lví bránu, kde začíná tato pouť dlouhá 600 metrů. Ulice se klikatí mezi stánky muslimské čtvrti, kde se vůně koření mísí s hlasitým smlouváním obchodníků. Mezi tím vším se prodírají poutníci z celého světa, někteří nesoucí dřevěné kříže. Každé ze čtrnácti zastavení je označeno kaplí, kostelem nebo reliéfem. Po osmém zastavení cesta opouští rušnou muslimskou čtvrť a vstupuje do křesťanské části, kde se atmosféra mění. Ticho, vůně kadidla a zvuk zvonů vytvářejí duchovní kulisu, která kontrastuje s předchozím ruchem. Posledních pět zastavení se odehrává uvnitř Chrámu Božího hrobu, který je duchovním srdcem křesťanství. Zde byl Ježíš přibit na kříž, zemřel, byl sňat a uložen do hrobu. Chrám je spletí kaplí, schodišť a svatyní, kde každá církevní denominace má svůj kousek prostoru. Via Dolorosa není jen historická trasa — je to živá mozaika víry, kultury a lidského utrpení. Hlasy muezzínů se mísí s křesťanskými modlitbami, turisté fotí, zatímco poutníci pláčou.
Vstupujeme do Chrámu Božího hrobu. Těžko popsatelná atmosféra. Přesto se o to pokusím. Kamenné stěny jsou tmavé, ošlehané staletími, nasáklé modlitbami poutníků z celého světa. Vůně kadidla se vznáší v prostoru, mísí se s šepotem modliteb a zvukem kroků na kamenné dlažbě. Světlo pronikající skrz lucerny a svíce vytváří zlatavé odlesky na ikonách, mozaikách a kovových ozdobách. Poutníci se střídají v tichém rozjímání, někteří klečí, jiní se dotýkají kamene pomazání, kde mělo být Ježíšovo tělo připraveno k pohřbu. V centrální rotundě chrámu se nachází edikula — malá kaple, která ukrývá samotný hrob. Fronta k němu je tichá, pokorná, jako by každý cítil váhu okamžiku. Na chvíli jsme součástí něčeho většího, než jsme my sami. Chrám je rozdělen mezi šest církví, z nichž tři mají hlavní správu - řecká pravoslavná církev, která spravuje největší část chrámu, římskokatolická církev (františkáni) a arménská apoštolská církev. Menší části chrámu mají rovněž koptská pravoslavná církev, syrská pravoslavná církev a etiopská pravoslavná církev. Klíč od chrámu však již po staletí drží muslimská rodina. Každé ráno ho odemyká a večer zamyká — jako neutrální strana, která zajišťuje přístup všem.
Chrám Božího hrobu
Uvnitř Chrámu Božího hrobu se rovněž nachází kaple Ukřižování, kde je pod oltářem viditelný kus skály Golgoty. Zde jsme si vystáli frontu, abychom mohli vložit ruku do otvoru, který podle tradice označuje místo, kde stál kříž. Vložení ruky do této prohlubně ve skále na Golgotě byl pro nás oba hluboce duchovní zážitek, který se těžko popisuje slovy. Ticho kolem je naplněné šepotem modliteb. I zde slzy přicházejí nečekaně. Pravděpodobně z pocitu propojení s něčím, co je nadčasové.
Na střeše chrámu se nachází část patřící etiopské pravoslavné církvi. Je tam několik malých kaplí a cel, které působí velmi prostě až asketicky. V kontrastu s bohatě zdobenými částmi římskokatolické nebo řeckopravoslavné církve působí etiopská kaple jako místo tiché pokory. Bílé stěny, jednoduché ikony, vůně kadidla a zpěvy v jazyce ge'ez vytvářejí mystickou atmosféru. Etiopští mniši zde žijí velmi skromně, často bez elektřiny, v malých celách. Jejich přítomnost je tichá, ale nepřehlédnutelná — jsou strážci starobylé tradice. Etiopská církev má kořeny ve 4. století, kdy se křesťanství dostalo do Aksumské říše díky sv. Frumentiovi. Její teologie je miafyzitská, což znamená, že Kristus má jednu sjednocenou přirozenost — božskou i lidskou. Etiopská církev si uchovala některé prvky judaismu (dodržování soboty, obřízka a přísné půsty).
Na střeše chrámu
Ven vycházíme změnění, i když to nedokážeme přesně pojmenovat. Působivá atmosféra chrámu nás na chvíli zcela pohltila a pak se najednou ocitáme zpět v normálním světě. Ale něco v nás zůstane navždy.
Při našem bloudění autem jsme omylem vjeli do nejznámější čtvrti ultraortodoxních Židů v Jeruzalémě s názvem Me'a Še'arim. Vůbec jsme tohoto nelitovali. Jedná se o fascinující místo, kde se zdá, že se čas zastavil někde v 19. století. Náš průvodce měl strach jet dále, takže jsme brzy s pomocí jednoho z "charedim" otočili a vrátili se zpět. Zajeli jsme však dostatečně daleko, abychom viděli tuto pozoruhodnou čtvrť. Zdejší obyvatelé se snaží minimalizovat kontakt s moderním světem – nemají televizi, nepoužívají internet ani mobilní telefony. Mnozí z nich mluví raději jidiš než moderní hebrejštinou, aby se tak odlišili od sekulární společnosti. Muži nosí černé kabáty, klobouky nebo štrajmly (klobouky ze srsti sobola). Ženy mají zakryté vlasy – buď šátkem, parukou nebo kloboukem. Zdálo se mi, že chtějí vypadat co nejméně přitažlivě. Místo novin slouží plakáty na zdech, které informují o událostech, pravidlech nebo protestech. Muži se věnují studiu tóry a talmudu, ženy se starají o domácnost a děti – rodiny mívají i 10 a více dětí. Na okraji čtvrti jsou cedule vyzývající ke skromnému oblečení a slušnému chování. Místní si nepřejí být fotografováni.
Jeruzalém je jedinečné místo, ale v Izraeli je toho mnohem více.
V pronajatém autě míříme nejprve na východ a posléze silnicí č. 90 na jih. Mrtvé moře známe z Jordánska. Je extrémně slané (obsah soli až 34 %), tělo plavce je nadnášeno, takže není možné se potopit (a tudíž ani utopit). Nejpohodlnější je poloha na zádech. Vzpomínám na manžela, který si takto v Jordánsku ve vodě četl noviny. Voda je tak slaná, že i drobné ranky štípou. A běda, když se voda dostane do očí! Mrtvé moře se nachází přibližně 430 metrů pod hladinou moře, což z něj činí nejníže položené odkryté místo na zemském povrchu. Ultrafialové záření je zde méně agresivní než jinde. Pamatuji si na zvláštní pocit, když jsme v Jordánsku klesali k Mrtvému moři a sledovali tabule se snižující se "podmořskou výškou".
Silnicí č. 90 by se dalo dojet na jih až do Eilatu, kam ovšem nedojedeme. Stačí nám pohled na Negevskou poušť. Protože v této oblasti žijí beduini (kočovné arabské kmeny), není neobvyklé vidět u silnice velbloudy. Kdyby přežití v poušti bylo olympijským sportem, velbloudi by zcela jistě získali zlatou medaili. Žíznivý velbloud dokáže vypít více než 100 litrů vody za pouhých 10 minut. Je to jako vypít vanu. Velbloudi vodu nelízají jako kočky. Ponoří do ní tlamu a doslova ji hltají. Kam se všechna ta voda poděje? Do hrbu ne! Velbloudí hrby totiž neobsahují vodu, ale tuk. Velbloudi vodu ukládají ve svém trávicím a oběhovém systému, zejména v oválných červených krvinkách. Tyto buňky se natahují jako balónky a absorbují vodu, aniž by praskly. Tato podivuhodná zvířata proto vydrží v horkém podnebí bez vody 5 až 10 dní.
Silnice vedoucí do Eilatu
Stejná silnice č. 90 vede v opačném směru podél hranice s Jordánskem na sever. Vypravili jsme se tam na několik dní. Cestou přes palestinské území jsou vidět židovské osady, výrazně se lišící od jinak vyprahlé krajiny. Tento úsek silnice č. 90 vede souběžně s řekou Jordán a je posetý zemědělskými farmami a kibucy. Mnohé z těchto osad jsou překvapivě svěží a zelené díky moderním zavlažovacím systémům, které čerpají vodu z podzemních zdrojů a řeky Jordán. Je zde mnoho skleníků a plantáží datlových palem.
Na hranici mezi palestinským územím a Izraelem nás čeká přísná kontrola. Naše zavazadla musejí být vyložena z vozidla. Huňatý vlčák proleze celé auto, vleze i pod něj. Izraelskou hlídku tvoří muž a žena. Jsou velmi zdvořilí a pomohou nám přenést kufr z auta do rentgenu podobnému těmto zařízením na letištích.
Jsme opět v Izraeli a cestou do našeho ubytování míjíme přechod do Jordánska.
Budeme bydlet v "mošavu" s výhledem na Galilejské "moře" (ve skutečnosti se jedná o sladkovodní jezero). Jaký je rozdíl mezi mošavem a kibucem? Kibuc je plně kolektivní komunita čili majetek, práce i výnosy jsou sdílené. Rozhodování probíhá společně. Dříve byla běžná i společná péče o děti, dnes už méně. V mošavu má každá rodina svá vlastní pole a příjmy, ale sdílejí zemědělské nástroje, sklady, zavlažovací systémy apod. Obec je spravována společně, ale ekonomicky jsou rodiny samostatné. V "našem" mošavu strávíme několik dní a budeme mít možnost nahlédnout do místního života. Rovněž poznáme v Izraeli oblíbenou formu ubytování. "Zimmer" je sice německé slovo pro "pokoj", ale v Izraeli má trochu jiný význam. Přistěhovalci z Evropy tento termín přijali ve dvacátém století, zejména na severu Izraele, kde se mnozí usadili a začali nabízet ubytování typu "bed and breakfast". Co je to "zimmer" v Izraeli? Soukromá chata, často v malebné venkovské oblasti, jako je Galilea nebo Golanské výšiny. Ten náš provozuje rodina z mošavu. Každé ráno nám přinesli proutěný košík plný lahůdek. Všechno místní produkce. Sýry, jogurty, ovoce, zelenina, domácí chléb a pečivo. Nejlepší snídaně, co jsme kdy na cestách měli. Nakupovat chodíme do malého obchůdku. Lidé se na nás usmívají. Nenalíčené ženy jsou velmi skromně oblečené.
Náš "zimmer"
Výhled na Galilejské moře z našeho "zimmeru"
Z našeho přijemného ubytování budeme podnikat výlety v Galileji a na Golanských výšinách.
Na severozápad od našeho mošavu leží na vysokém pahorku les Biriya. Je to nádherné a historicky bohaté místo ležící nedaleko mystického města Safed (Tzefat). Jedná se o největší vysázený les v Galileji, který se rozkládá na ploše přibližně 20 kilometrů čtverečních. Pevnost Biriya je památka symbolizující odolnost židovského národa. V současné době slouží jako návštěvnické centrum s interaktivními expozicemi věnovanými místní historii a přírodě.
Nedaleko leží téměř čistě židovské město Safed - také psáno Tzfat nebo Zefat, což nás na silnici několikrát zmátlo. Místo, které jako by se vznášelo mezi pozemským a božským světem. Je nejvýše položeným městem v zemi. Spolu s Jeruzalémem, Hebronem a Tiberias je jedním ze čtyř svatých měst judaismu. Safed je známý jako kolébka kabaly, židovského mysticismu. Dlážděné uličky se vinou starým městem, lemované modře natřenými dveřmi, kamennými synagogami a skrytými dvorky. Umělecká čtvrť je plná galerií, mystických šperků a duchovního umění. Vzduch je svěží, výhledy úchvatné a atmosféra éterická. Podle tradice byl Safed založen Šemem, synem Noeho, po velké potopě. Safed není jen město – je to silný duchovní zážitek.
Přibližně dvacet kilometrů na severozápad od Safedu se nachází synagoga Bar'am, jedna z nejvýraznějších památek starověké židovské architektury. Byla pravděpodobně postavena ve čtvrtém nebo pátém století n. l.
Moje "maličkost" vlevo na obrázku
Tabgha je srdce Galileje plné zázraků. Toto místo leží na severozápadním břehu Galilejského jezera a je jedním z nejposvátnějších míst křesťanství. Název pochází z řeckého Heptapegon – „sedm pramenů“ – a právě voda zde symbolicky spojuje příběhy víry a naděje. Významnou památkou je zde Kostel primátu sv. Petra, který stojí přímo na břehu jezera. Ježíš tady po vzkříšení připravil snídani pro učedníky a pronesl slova: „Pas mé ovce“ – čímž ustanovil Petra jako vůdce své církve. Kostel je postaven z černého bazaltu, což mu dodává zvláštní sílu.
Poutníci na břehu jezera
V rámci stejné lokality se nachází i Kostel rozmnožení chlebů a ryb, který připomíná zázrak, kdy Ježíš nasytil 5 000 lidí dvěma rybami a pěti chleby. Uvnitř lze vidět slavnou mozaiku s košem chleba a dvěma rybami, obklopenou nádhernými motivy ptáků a rostlin. Atmosféra kostela je klidná, prostá a hluboce duchovní – ideální pro rozjímání.
Nedaleko na břehu Galilejského moře se nachází další výjimečná památka. Kafarnaum byl domovem apoštola Petra a místo, kde Ježíš často kázal a uzdravoval. Nachází se zde pozůstatky synagogy ze 4. století. Nad archeologickými vykopávkami byl postaven moderní kostel sv. Petra.
Most Arik se klene přes řeku Jordán nedaleko severního břehu Galilejského moře, kde tato řeka dočasně končí svou cestu a vtéká do Galilejského moře. Nedaleko odtud byl Ježíš pokřtěn Janem Křtitelem. Toto údolí je osídleno již více než 10 000 let, což z něj činí jednu z nejstarších nepřetržitě osídlených oblastí na Zemi. V poslední době se Jordán potýká s výrazně se snižujícím průtokem vody.
Cestou na sever zastavujeme na vyhlídce Bental, která poskytuje panoramatický výhled na opuštěné město Kuneitra v Sýrii ležící v nárazníkové zóně OSN (neutrální území mezi Izraelem a Sýrií). Vidíme odtud rovněž horu Hermon, jižní Libanon a Galilejské hory. Kuneitra byla téměř zcela zničena izraelskými silami před jejich stažením v červnu 1974 po jomkipurské válce. Sýrie odmítla město znovu vybudovat a aktivně odrazovala od jeho znovuosídlení. Podle sčítání lidu z roku 2004 žilo ve městě pouze 153 lidí a v okolních oblastech asi 4 000. Dodnes zůstává zničeným a opuštěným městem duchů s rozpadajícími se budovami a zarostlými ulicemi.
Naše další cesta vede pod horu Hermon. Se svými 2 814 metry nad mořem je to nejvyšší vrchol v této oblasti. Tající sníh z hory Hermon napájí prameny a potoky, které se nakonec slévají do řeky Jordán. Hora je uctívána v křesťanské, muslimské a drúzské tradici. Pro drúzy je to duchovní místo a symbol božského spojení. Právě s nimi jsme se měli možnost setkat. Ve vesnici Buq'ata jsme se náhodou ocitli vedle jejich svatyně. Hemžilo se to tam lidmi. Nevěděli jsme, co se děje. Vešli jsme do areálu svatyně, kde nás špatnou angličtinou oslovil starší muž. Zeptal se nás: "Víte, kde jste?" Nečekal na odpověď. "Jste na syrském území okupovaném Izraelem". Na potvrzení svých slov vytáhl z kapsy ošoupaný doklad. Syrský pas. Pokukovali jsme po svatyni. Pochopil a ukázal rukou. Můžete se tam podívat. Zvláštní atmosféra neznámého náboženství. Kdo jsou tedy drúzové? Vznikli v 11. století jako odnož šíitského islámu, konkrétně z ismailitské větve. Jejich náboženství je esoterické – učení je tajné a přístupné jen zasvěceným. Kombinují prvky islámu, gnosticismu, novoplatonismu a dalších filozofií. Věří v reinkarnaci a vnitřní poznání. Konverze není možná – do jejich komunity nelze vstoupit zvenčí. Drúzů je celkově asi 1,5 milionu, z toho kolem 120 000 v Izraeli. V Izraeli jsou známí svou loajalitou vůči státu – mnozí slouží v armádě a zastávají veřejné funkce. Na Golanských výšinách však část drúzů odmítla izraelské občanství a nadále se hlásí k syrské národnosti. Právě s těmi jsme se setkali. Je však paradoxem, že v Sýrii jsou často terčem útoků a pronásledování.
Návštěva drúzské svatyně
Pokračujeme dále na sever do drúzského městečka Madždal Šams. Jeho název znamená v aramejštině „Věž slunce“. Je odtud nádherný výhled na horu Hermon a okolní údolí. Devět kilometrů od Madždal Šams leží Mount Hermon, jediné lyžařské středisko v Izraeli. Lze tam provozovat zimní sporty - lyžování, snowboarding a sáňkování – vzácné zážitky na Blízkém východě. V době naší cesty tam sněhu moc nebylo, ovšem výhledy byly dechberoucí.
Pohled na horu Hermon (volně dostupná fotka na Pixabay)
Naše následující ubytování bude na libanonské hranici ve městě Metula. Cestou navštěvujeme pevnost Nimrod, jednu z nejmajestátnějších a nejtajemnějších historických památek Izraele. Není to jen hrad, je to kamenné ztělesnění středověkých příběhů válečníků a říší. Byl postaven ve 13. století Ajjubovci a později rozšířen Mamlúky. Byl navržen tak, aby chránil cestu do Damašku před útočníky přicházejícími ze západu. Nachází se v nadmořské výšce 800 metrů a nabízí úchvatný výhled na Golanské výšiny, údolí Hula a dokonce i na zasněžený vrchol hory Hermon. Jsou zde masivní kamenné věže i skryté chodby. Pevnost je pojmenována po Nimrodovi, biblickém lovci a válečníkovi, což jí dodává nádech mýtu. Je to místo, kde jsme se zatajeným dechem procházeli staletími.
V Izraeli není výjimečné vidět ozbrojence
Výhled do krajiny z pevnosti Nimrod
Další zastávkou cestou do Metuly je svatyně Pana, která se nachází v přírodní rezervaci Banias. Překvapivě bujná zeleň v okolní vyschlé krajině. Dramatický 10 metrů vysoký vodopád napájený potokem Hermon.
Posvátná jeskyně Pana, o které se kdysi věřilo, že je bránou do podsvětí, a která byla centrem starověkého pohanského uctívání. Zbytky římských chrámů a výklenků zasvěcených Panovi a dalším božstvům.
V Izraeli si přijdou na své i milovníci ptáků. Údolí Hula, ležící zhruba sedm kilometrů na západ od svatyně Pana, je úžasné místo na pozorování ptáků, a to obzvláště jeřábů. Každý podzim přilétá do tohoto údolí kolem 35 000 jeřábů, z nichž asi 15 000 zde zůstává přes zimu. Jeřábi mají silné rodinné pouto – často migrují ve skupinách. Mokřadní rezervace Hula přitahuje nejen jeřáby, ale také pelikány, čápy a volavky.
Město Metula leží na libanonské hranici. Bydlíme v pozoruhodné rodině přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu. Matka mluví rusky, ovšem její syn tento jazyk odmítá, ačkoliv mu nutně musí rozumět. Dodnes nám není jasné, jak se matka a syn domlouvají, poněvadž matka údajně neumí hebrejsky. Syn se právě vrátil z vojenského cvičení aktivních záložníků. Strávil tam několik týdnů. Je očividně hrdý na to, že bude každý rok takto sloužit v armádě až do věku 40 let. V Izraeli podléhají branné povinnosti židovští muži a ženy a drúzští a čerkeští muži. Arabští Izraelci jsou obecně osvobozeni, ale mohou se přihlásit dobrovolně. Ultraortodoxní Židé (haredim) byli dříve osvobozeni, ale rozhodnutím Nejvyššího soudu z roku 2024 se nyní vyžaduje jejich odvod. Délka základní vojenské služny je 32 měsíců pro muže a 24 měsíců pro ženy. S naším hostitelem jedeme na hranici. Výhled do Libanonu je fascinující. V dálce jsou vidět pole a na pahorcích šíitské vesnice. Tuto část Libanonu v době naší cesty ovládala "Boží strana" Hizbollah.
Během našeho putování se naskytnou různé situace. Při cestě z Metuly směrem na pobřeží moře v severním Izraeli jsme si nestačili rezervovat ubytování a pozdě večer jsme zoufale sháněli nějaký penzion. V deset hodin večer jsme konečně našli luxusní "zimmer". Volný. Cena? 1000 dolarů za noc! Děkujeme. Majitel však věděl, že takto pozdě už nikdo jiný nepřijde, a slevil na "pouhých" sto dolarů. "Zimmer" byl nevkusnou slepeninou kýčovité výzdoby, která neměla nic společného s Izraelem, a supermoderního vybavení, včetně jacuzzi s lahví vína, několika televizí a obří obrazovky. Měli jsme však střechu nad hlavou. Nejlepší byla snídaně připravená ženou majitele.
Jeskyně Rosh Hanikra jsou jedním z nejúchvatnějších přírodních divů Izraele. Nachází se na severozápadním cípu Izraele, přímo na pobřeží Středozemního moře, nedaleko hranic s Libanonem. Místo se vyznačuje bílými křídovými útesy, které byly neúprosným působením moře vytesány do sítě jeskyní a tunelů. Z vrcholu útesu dolů do jeskyní dopraví návštěvníky lanovka, která je uváděna jako nejstrmější na světě se sklonem 60°.
Cestou na jih se nejprve nedaleko města Akko ubytujeme v dalším "zimmeru". Toto město je někdy uváděno jako Acre, což je název známý z doby křížových výprav, kdy bylo zmiňováno jako St. Jean d’Acre. Našimi hostiteli je milý starší manželský pár. Opět vynikající snídaně s velkou mísou čerstvého salátu. Ve vzniklé přátelské diskuzi nás zaujal názor hostitelů, že v Izraeli není možná demokracie amerického typu. "Pokud bychom povolili všem Arabům v Izraeli volit, nebudeme dlouho židovským státem, protože mají hodně dětí a přehlasovali by nás".
Nedaleko města Akko se nachází místo spojené s dalším pozoruhodným náboženstvím zvaným "bahá'í". Lokalita se nazývá Bahjí a je domovem svatyně Bahá'u'lláha, zakladatele tohoto náboženství. Je to nejposvátnější místo pro "bahá'í" na celém světě. Během každodenních modliteb se "bahá'í" obracejí k této svatyni, podobně jako muslimové k Mekce. Svatyně je obklopena pečlivě udržovanými zahradami vybudovanými v kruhovém tvaru. Vyzařuje z nich pohoda a harmonie. Překvapilo nás, že ačkoliv je Izrael domovem duchovního a administrativního centra víry "bahá'í", naprostá většina jejích vyznavačů, kteří zde žijí, nejsou izraelskými občany. Přicházejí z celého světa, aby zde sloužili jako dobrovolníci. Toto náboženství vzniklo v polovině 19. století v Persii. "Bahá'í" tvrdí, že všechna hlavní náboženství pocházejí ze stejného božského zdroje. Odmítají rasismus a nacionalismus. Bůh podle nich v průběhu času posílá posly (např. Mojžíše, Ježíše, Mohameda, Buddhu, Bahá'u'lláha), aby vedli lidstvo. Odhaduje se, že toto náboženství má 5 až 8 milionů stoupenců po celém světě (především v Indii, USA a některých částech Afriky). My jsme se zúčastnili jejich bohoslužby v indickém hlavním městě Dillí. Působilo to na nás ovšem spíše jako marketingová akce než náboženský rituál.
Bahjí - hlavní svatyně pro stoupence "bahá'í"
Ve starém městě Akko převažuje arabské muslimské obyvatelstvo, ale žijí zde i arabští křesťané a malý počet "bahá'í". Na ulicích jsme slyšeli především arabštinu. Celé staré město je bohaté na islámskou a osmanskou architekturu, včetně mešit, lázní a tradičních arabských trhů. Celková atmosféra této části města připomínala spíše arabskou zemi. 
Obrázky ze starého města Akko a přístavu
Na jih od Akka leží město Haifa, jedno z nejvíce rusky mluvících měst v Izraeli. Více než 30 % obyvatel Haify je rusky mluvících. Do značné míry je to způsobeno vlnou imigrace z bývalého Sovětského svazu, zejména v 90. letech a na počátku 21. století. Ruština je zde široce používána v každodenním životě, zejména v některých čtvrtích. Ve městě jsou ruské noviny, jídelní lístky, rozhlasové stanice, školy a dokonce i kulturní akce, které oslavují ruské tradice. Rusky mluvící Izraelci významně přispěli k rozvoji vědeckého, lékařského a technologického sektoru v Haifě. Každý čtvrtý zaměstnanec izraelských univerzit je rodilým mluvčím ruštiny. Haifa je často popisována jako město, kde „i ptáci švitoří rusky“.
Pohled na Haifu od úpatí hory Karmel
Haifa je však rovněž důležitým místem pro stoupence "bahá'í". Sídlí zde totiž Světové centrum Bahá'í a na svazích hory Karmel se nachází svatyně Báb. V Haifě sídlí také jejich Univerzální dům spravedlnosti. Svatyně Báb je krásně zasazena do zahrad na devatenácti terasách, které kaskádovitě sestupují z hory Karmel. Svatyně Báb září na centrální terase, korunovaná zlatou kupolí.
Svatyně Bába - volně přístupná fotka z Pixabay
Caesarea je jedním z nejzajímavějších historických skvostů Izraele – místem, kde se snoubí římská velkolepost se středomořskou krásou. Jedná se o starověké římské přístavní město. Původně bylo založeno králem Herodem Velikým kolem roku 22–10 př. n. l. a pojmenováno na počest Césara Augusta. Dnes je to luxusní město s exkluzivními rezidencemi, golfovým hřištěm a nádhernými plážemi – to vše v okolí národního parku Caesarea, který chrání starobylé ruiny.
Naše putování po Izraeli začalo na palestinském území a zakončili jsme ho návštěvou dalšího slavného města na Západním břehu Jordánu — Jericha. Toto město je považováno za jedno z nejstarších nepřetržitě obývaných míst na světě, s historií sahající více než 11 000 let zpět. Jericho je známé především díky biblickému příběhu o bitvě, při níž „padly hradby města“, když Izraelité obcházeli město a troubili na rohy. Na útesu nad městem se tyčí Hora pokušení, kde podle tradice strávil Ježíš čtyřicet dní na poušti a byl pokoušen ďáblem. Vyjeli jsme tam lanovkou, která nabízí nádherný výhled. Během cesty se s námi dali do řeči dva přátelští Palestinci, zjevně z majetnější vrstvy, a jejich pohostinnost jen podtrhla atmosféru tohoto místa. Pod námi se rozprostíralo archeologické naleziště Tell es-Sultan — místo, kde archeologové odkryli 23 vrstev osídlení, včetně pozůstatků neolitických zdí a nejstaršího známého schodiště na světě. Být na závěr této úžasné cesty na místě, kde se psaly dějiny lidstva, bylo hluboce dojemné.
Jericho, Hora pokušení - volně přístupná fotka z Pixabay
Ačkoliv jsme se všude jinde v Izraeli i na palestinském území cítili zcela bezpečně, musím se přiznat, že jsme nakonec nenašli odvahu vydat se do Nábulusu na palestinském území za Samaritány. Přesto jde o nesmírně fascinující a starobylou komunitu, která je úzce spjata s židovskou tradicí, i když ji rabínský judaismus neuznává jako součást židovského národa. Samaritáni se sami považují za přímé potomky původních izraelských kmenů, zejména Leviho a Efraima, a tvrdí, že jejich náboženská tradice sahá až k Mojžíšovi. Klíčový teologický rozdíl spočívá v tom, že za svaté místo nepovažují Chrámovou horu v Jeruzalémě, ale horu Gerizim, která se tyčí nad městem Nábulus. Právě tam podle jejich víry Bůh vyvolil místo pro uctívání. Řídí se vlastní verzí tóry – tzv. samaritánským Pentateuchem – který se v některých pasážích liší od židovské. Navzdory historickému rozkolu se Samaritáni vnímají jako strážci původního izraelského náboženství. Jejich rituály, svátky a etické zásady mají mnoho společného s judaismem, přesto si zachovali jedinečnou identitu, jazyk i písmo. V Nábulusu mluví převážně palestinskou arabštinou, neboť žijí na Západním břehu a jsou součástí palestinské společnosti. V Holonu u Tel Avivu však hovoří moderní hebrejštinou. Při čtení tóry a náboženských obřadech dodnes používají samaritánskou hebrejštinu - starobylý dialekt hebrejštiny, který se liší od biblické i moderní hebrejštiny. Používají samaritánské písmo, které vychází z původního paleohebrejského písma. Je zcela odlišné od „čtvercového“ hebrejského písma používaného v judaismu.
Tímto teoretickým závěrem se loučím s úžasnou zemí Izrael.
