Temná haluzka říčky Porubky, kolem níž jsou rozsety rudé bobulky taškových střech malé vesnice. Možná vidí i malého šestiletého kluka, sestupujícího z kopce do vsi mezi první chalupy kolem plaňkového plotu Krupova statku. K vratům se muselo odjakživa opatrně, protože každý dobře věděl, jaké děsivé hrůzy se tam skrývají.
Ještě bylo léto, vedro jak v peci, slunce už nemělo sílu ani vrhat stíny a všude kolem bylo slyšet jen vzteklý bzukot hmyzu. Ve zchátralé barabizně po smrti sedláka žila jeho stará, zahořklá dcera. Každý okamžik toho nezapomenutelného dobrodružství si Jan dobře pamatoval. Zrovna se chystal překonat strach a probrat k životu tu veledůležitou součást života kluků, odvahu, bez které se prostě nemůže nic podařit. Hrušky máslovky neodolatelně voněly a on věděl, že musí, jinak by nepoznal to, čemu dospělí říkají život.
Rozklepaně tenkrát nahlédl do tajemného světa pokladů a nádherného pohřebiště dávno vyhaslé sedlácké pýchy. Poledním sluncem rozpálený dvůr byl ze všech stran ohraničený rozpadajícími se stavbami, uprostřed se pyšně rozvalovala zlatooranžová kupa hnoje se zrádnými okraji plnými černé močůvky a mračny much u „napajedla“. Na vysušené zemi živořila sežehnutá tráva, svítivě šťavnatá zeleň zůstala jen kolem rozviklané pumpy. Její skřípot byl jediným zvukem, který se ze statku občas ozýval. Všude kolem stavení trčely oschlé větvě křáčí, bodláky a metrové kopřivy, omítka byla do metru opadaná až na cihly, střecha s potrhaným okapem vrhala na zeď ostrý stín a kousek pod ním visely na šňůře hadry jak rubáše z Kytice. Z každého temného koutu, stínu a okýnka hleděly slídivé zlé oči. Vchodové bledě zelené dveře visely na pantech jen tak tak a na rohoži pod nimi leželo na hanbě několik sešmajdaných škrpálů.
Vpravo byla stodola, ve které musela být obrovitá hlava jelena, protože proraženou střechou trčela vysoko k nebi jedna polovina jeho parohů, připomínajících bouřkou ulomenou haluz. Na opačné straně dvora stála stáj, z níž se ozývalo znepokojivé dunění. Před ní se pak až někam do nebe vypínala majestátní hrušeň s máslovkami, pro které byli všichni kluci odhodlaní položit životy. Na zemi jich ležely stovky, leskly se jak valouny zlata. Zabijácký vlčák nikde.
Teď šlo o všechno! Malý srdnatý Jeník cítil, že vstoupil na posvátné území, odkud není návratu, navíc se nemohl ani pohnout v té nádheře světla, stínů, barev, vůní, toho šumění, vedra a …, bylo to silnější, než mohl unést. Stál uprostřed zázraku, který ho prostupoval, zaplavoval a navždycky se do něj vtiskl, jak zlaté pečetidlo do vosku jeho čisté duše. Teď musí sebrat zbytky odvahy, udělat pár krůčků, chňapnout „valouny“ a trapem pryč. Jak je to snadné. Jenže všichni, kdo to zkusili a mohli zároveň podat očité svědectví, věděli, že tu číhají tři smrtelné pasti. Tisíce blbých vos s žihadly horšími než tetanovka, jeden lidožravý vlčák, kterého držela při životě jen naděje, že ještě nějakého spratka pořádně zřídí a čarodějnice Krupančena. Brrr! Ani mluvit.
Nejhorší bylo to poslední. Úplné zatmění slunce bylo častější než příležitost zahlédnout tu strašidelnou bytost. Jednou ročně, kdy se tohle zapomenuté místo stalo pro poklad máslovek středem světa klučisek a všelijakych gizduf, to ale možné bylo. Na to všechno ovšem Jeník neměl čas myslet, byl v rozhodující fázi boje za čest a slávu, obratně kličkoval mezi shnilými, rozpatlanými hruškami a kordy bodavé havěti, sebral, co se vešlo do kapes a za tričko, a když už se obracel k úprku, uslyšel ze stáje důrazné zadupání a divoký frkot. Který správný kluk by tomuhle mohl odolat? Musí alespoň jednou uvidět tu nejtajnější část svatyně, a co teprve synci, ti budu čumět na drat. Pomalu nakoukl a pak vstoupil na lepkavou podlahu maštale, ve které bylo vedro a vlhko jak v pralese.
Když si oči zvykly na tmu, v bezdechém úžasu hleděl do stání. Z přítmí vystoupili tři děsiví obři, kteří na něj divoce vyvalovali bulvy, jako by ani nebyli z tohoto světa. Valaši nervózně přešlapovali na tlustých svalnatých nohou, švihali oháňkami a plašili roje dotěrných much, které jim lezly do tlam i očí. Společně s vlaštovčími křídly stříhali všichni ušima a cenili přes pysky žluté zuby velké jak plaňkový plot. Největší hrůzu ale vyvolával kapitální smrad, který kluka doslova přibil k orosené, špinavé zdi, na níž visely na vyviklaných skobách chomouty, řemeny, biče, postraňky a opratě, lesknoucí se potem každodenní dřiny. Cítil, že se začíná dusit a padat někam do černé propasti a pak zase propast padala na něj, nemohl se ani pohnout a nohy se mu začaly podlamovat v kolenou. Omdléval přidušeností i něčím, pro co neměl žádná slova, a nemělo to konce, přišel i jakýsi perverzní vrchol, když ten krajní obr zvedl ocas a z útrob mu vytrysknul gejzír moči, který se na zemi doširoka rozstřikoval. Štiplavě řezavý smrad ještě zhoustnul a Jeník se začal definitivně kácet a mizet a miz…a… Ale pak jím něco nezvykle prudce zatřáslo a znovu, skoro to bolelo, tu nemožeš zustat, musiš dodom, tuž, obuď se, a zase s ním někdo zalomcoval a Jeník konečně otevřel oči a v tom jedovatém smradu stála ve dveřích maštale temná postava s černou tváří, srostlým obočím a dragounským knírem.
„Dobry den, teto Krupančeno,“ zaúpěl polomrtvý hoch.
„Dobry, tu němožeš zustat, dy si malem něbožtik, hrušky možeš, ale do maštali ni, su to gizdi.“ Jeník se kolem ní nejistě protáhl, ještě si všiml vypelichaného vlčáka, který stál na třaslavých nohou a vypadal, že by se mu hodil ten vozik, co na nim jezdi Vilik z horniho konca, křivy po obrně obrny. Hrušek si tenkrát odnesl jako nikdy nikdo.
A večer po té prodělané hrůze i nádheře Jeník nemohl dlouho usnout, jen ležel a cítil, jak země vydechovala všechno teplo léta, od rybníka se nesl závan puškvorce i tlejícího bahna, z lesa bylo slyšet praskání zrajících šišek a odkvétající lípy voněly, až k pláči. Nevěděl proč, ale tahle vůně byla pro něj jak kouzlo z pohádky. Rodiče mu zapomněli říct, že vůně lip byla to první, co ucítil, když se tady v rodné chalupě jako novorozeně poprvé nadechl.
P.S.: janpodesva.weebly.com
