Hledá se Benji
Ilustrační foto: Freepik

Hledá se Benji

28. 8. 2025

Píše se rok 2002. Nenechte se zmást, nejedná se o název jednoho v té době z nejsledovanějších filmů USA, jehož roztomilého a chytrého hrdinu zná více než miliarda diváků. Tento Benji není tentýž, jenž obdržel dvakrát ocenění zvířecí hvězda roku, nominaci na Oskara a cenu Emmy a získal Zlatý globus.

Ani se nezasloužil o více než milion adoptovaných zvířat z útulků ve Spojených státech, jako ten filmový. A už vůbec neobsadil páté místo v hlasování čtenářek časopisu „Young Miss“ mezi muži! Tento Benji je pes imaginární a jeho mlhavá podoba, naznačující spíše ducha než přítulného chlupáče, bude pro mne už navždy symbolem jedné hrůzné noční služby na interním oddělení.

Začalo to úplně nevinně. „Benji! Benji!“ ozvalo se z otevřených dveří izolačního pokoje, sousedícího se sesternou, kde jsem za stolem vykonávala „papírovou“ práci. Mladičká kolegyně, které jen před pár měsíci oschlo maturitní vysvědčení, obcházela pokoje. Uplynula sotva první půlhodina z noční dvanáctky. Hlavou mi prošlo, že ta demokracie se fakt už nějak moc zvrhla, když se mimo návštěvní hodiny prohání po oddělení dokonce i pes. Asi tak na půl minuty. Jakmile jsem zaslechla další volání: „Benji! Kde jsi?“ a kolem sesterny prošel pacient v „andělu“ (bílé to noční košilce, svázané na zádech šňůrkami) a v kalhotkách značky Pampers, což byly evidentně poznávací znaky tzv. „ležáka,“ došlo mi v hrůze, že je zle. Chvíli jsem se krčila za stolem a čekala nekonečné vteřiny (byly to snad dvě minuty) na navrátivší se kolegyni. Vzaly jsme pána za „křídla“ a s chlácholivými slovy jej odvedly zpět na lůžko izolačky.

„Pane doktore, rozjíždí se nám tu delírko. Pacient honí po oddělení psa,“ oznamuji tiše do telefonu. „Píchněte mu Haloš ívé. A co tam dělá ten pes? Jo, vlastně, … ehm.“ Prskajíc smíchy natahuji do stříkačky Haloperidol intravenózně a zatím netuším, že mě ten smích brzy přejde, neboť důvěru v „Haloš ívé“ vkládám naprosto marně a zbytečně.

„Je to tu nějaký přestavěný! A kde je Benji?“ „Pejsek už je doma a vy musíte být tady v nemocnici,“ uklidňujeme pána alespoň my, když „Halošovi ívé“ se to na první pokus nepodařilo.

Pročítám si anamnézu a zjišťuji, že pán je zde proto, že s sebou sekl, po pár dnech zvýšené domácí agresivity. Rodina ho nepoznává. Sám uvádí, že dříve pil, ale teď připouští jen jedno pivko denně. A safra! To ty mladý doktůrky, co nám tu slouží, nenapadlo zahájit preventivní léčbu? Vždyť se to tak obvykle u potencionálních alkoholiků dělává.

Pán je opět ve dveřích a tentokrát si stěžuje na „chlapa s kudlou, co mu pořád nakukuje na pokoj.“

„Píchněte mu ještě jeden a přikurtujte ho,“ ordinuje, opět jen na dálku, sloužící lékař. Začínáme se s kolegyňkou bát, a tak si voláme na pomoc ošetřovatele. Naštěstí slouží vzrostlý, důvěru vzbuzující hoch.

„Jé! Pane doktore! Nepotkal jste Benjiho?“ vítá ho na pokoji pacient. V momentě kurtování však ztrácí pán svou žoviálnost (oh, jak jsme byly prozíravé) a poprvé začíná doopravdy zuřit. Dostává další, v pořadí už třetí „utlumovačku“. Po chvíli ho máme opět v terénu, pronásledujícího střídavě Benjiho a střídavě chlapa s kudlou. Ošetřovatel ani nestihl odejít. Chválapánubohu! Tentokrát ho už kurtujeme natvrdo. Jako bychom mu píchaly živou vodu. Docházíme ke krutému poznání, že v tomto stádiu už nezabírá nic.

„Zase tu byl! Ten chlap s kudlou! Pořád mi tu nakukuje!“ „Snažte se spát. Nikdo tu není,“ snažíme se o uklidňování právě tak neúspěšně, jako on o spánek. Tři silné injekce a dvoje kožené popruhy nám mají umožnit péči o dalších dvacet pět pacientů. Vydechly jsme na slabou půlhodinku. Zahučelo ve zdi. Voda! Na izolačce tekla voda! To už jsme úplně zcepeněly. Ucho na zdi – nic. Ucho na dveřích – nic. Pohled z okna na to sousední – zase nic. „Já tam nejdu!“ vyhrkly jsme skoro současně.

„Prosím tě, pojď se tam s námi podívat,“ prosily jsme znovu a ještě víc úpěnlivě ošetřovatele. Ten koukl klíčovou dírkou, což nás nenapadlo, jelikož jsme tam neprozřetelně zhasly a tu noc řádila taková vichřice, která lomcovala celým oddělením, že nějaké bliknutí vypínačem nebyla šance slyšet.

„Na posteli jsou jen prázdné popruhy, jdu volat posilu.“ Než dorazil sádrovák z chirurgické ambulance, vyprávěl nám náš ošetřovatel případ, kdy podobné delírko ohrožovalo personál hasičským přístrojem a bylo nakonec chyceno až policií v podzemních chodbách.

A tak přibyl na oddělení další statný hoch a konečně jsme otevřeli dveře. „Ježišmarjá! Volej doktora!“ V dosud útulném pokojíčku scéna jak z hororu – pacient zborcený pod umývadlem v tratolišti krve. Rozšmikal si totiž ruku s flexilou (s pružnou jehlou, opatřenou hadičkou a špuntíkem, vyvedenou z žíly) jídelním nožem.

„Převezeme ho na JIPku, psychiatrie ho nemůže přijmout, nemají tam v noci doktora,“ konečně ordinuje sloužící lékař osobně. A jde to i osobně na JIPku domluvit.

„Na co ji tu máme? Na ozdobu?“ mumlám si pro sebe a promítám si v duchu nové, luxusně vybavené oddělení, s prosklenou sesternou do sousedních pokojů.

A tak, za kvílení meluzíny, doprovázené virtuální harmonikou v netěsnících rámech oken a bicími, ke kterým vítr využil snad všechny dveře na patře, přemísťujeme na vozíčku zdemolovaného, jak na duchu, tak na těle, pacienta, ve složení: dva bytelní ošetřovatelé a dvě subtilní sestřičky, na nedalekou JIPku čili jednotku intenzívní péče, kde o něj museli opravdu intenzívně pečovat až do rána, než se uvolila jej převzít ta skvěle vybavená psychiatrie. To jsou ty konce, „vážení a milí“ ožralkové!

Když jsme se vrátily (my dvě subtilní sestřičky) z té smutné mise, čekal nás úklid pokoje s vůní ala „růže + yperit.“

Vichřice, krev, půlnoc.

 

alkoholismus Můj příběh nemocnice
Autor: Iva Bendová
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Iva Bendová
Děkuji za reakce a soucítění se zdravotníky. Jakmile je příčinou alkohol, stává se z poslání bohužel pocitově řehole. Tady přestává platit obvyklá fráze, "ať si každý dělá v životě co chce a co se mi líbí" ...
Zuzana Pivcová
Musí to být velmi náročné a vysilující, tak se před Vámi skláním. Jeden někdejší kolega, ještě za minulého režimu, měl manželku zdravotní sestru v léčebně v Bohnicích, říkal, jak je to v některých pavilonech nepředstavitelné. Mně stačilo, když jsme tu na jihu měly před pár lety, když jsme sem přišly, pána - prášky na spaní a různé další, hruškovici a noční pády, kdy jsme ho potlučeného musely ošetřovat.
Daniela Lender Chaloupková
Ivo, realita všedních nocí na uzavřených odděleních, LDNkách, domovech s péčí o klienty s Alzheimerem apod. .... Kdo nezažil, nepochopí ... Hlavně, že to dobře dopadlo :-))
Libuše Křapová
Uf, takový horor jsem tedy nezažila. Jen jednou něco podobného, v o hodně mírnější podobě, šlo kolem mne. Přišla jsem do práce, na oddělení rušno a hlasitý hovor. Jeden z pacientů měl nějakou agresivní ataku, byl zmatený a vyhrožoval všem nožem. Naštěstí byl sám na pokoji, kde byly v okně mříže. Holky ho zamkly a zavolaly policii. Za její asistence vstoupil lékař, pacient dostal injekci a odvezli ho na psychiatrii.
Mirek Hahn
Těžká noc.
Alena Velková
Ivo, to je teda síla.
Blanka Lazarová
Ivo, je to tak trochu sci-fi. Možná bych článek nazvala "Ze života lidí 21. stol. na planetě Zemi".

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 35. týden

Máte řidičák? Otestujte si jako v autoškole pravidla silničního provozu. Nevlastníte řidičský průkaz? Tak schválně, kolik otázek kvízu tohoto týdne dokážete zodpovědět správně...