Byli jsme se podívat dovnitř za 160 Kč na osobu (pochopitelně že naši osobu, seniorskou). Hned na chodbě nás zastavil vycpaný medvěd, který ještě před pár lety zdobil zámecký příkop. Zámek vystavuje krásné sestavy nábytku, nádobí a obrazů, třebaže trochu zaostává za výzdobou třeba Českého Krumlova, Lednice nebo Konopiště. Je to stále státní zámek a nikdo jiný na něj, myslím si, nárok nevznesl.
Na jeho místě stála již více než dvě stě let tvrz, samotný zámek však byl zbudován až v 16. století. Přesně ani nevím, zda je ze stavebního hlediska především renesanční, barokní nebo rokokový, co z toho převažuje. Poslední přestavba byla rokoková z poloviny 19. století. Zasloužili se o to lidé, kteří využívali také krásný zámek v Ploskovicích. O malby na stěnách a stropech se zasloužil nejen Ital, ale i Čech. Tím Čechem byl vídeňský dvorní malíř Josef Navrátil a na snímku stropní fresky vidíte starověký výjev, totiž Alexandra Velikého, když projevuje velkorysost vůči manželce a dětem, jejichž tatík, perský král Dareios, byl Alexandrem právě poražen.
Náš zámek občas vyhořel, občas ho někdo vyplenil. Až v druhé půlce 17. století, po skončení Třicetileté války, začal normálně žít. Kromě občasného vyrabování vojáky nebo sedláky. Až za napoleonských válek, tedy na počátku 19. století, získal zámek mocný rod, který nově vzniklé vévodství svěřil mladému Orlíkovi. Ano, to byl syn Napoleona Bonaparta. Orlík však ve dvaceti letech bohužel zemřel dřív, než se stačil na zámek nastěhovat. Zato jej začala více využívat sama rakouská císařská rodina.
Tak to bylo v podstatě až do vzniku samostatného Československa, které zámek pochopitelně zabavilo. Desítky let byl využíván státními lesy a statky víceméně až do roku 1989. V sousedství je nejen velká konírna, ale také krásná barokní zahrada čili park francouzského typu. Pochopitelně nechybí ani anglický park, v jehož středu je jezírko a v jeho středu ostrůvek. Co je ve středu ostrůvku, už se mi nepodařilo zjistit.
Život na zámku byl plný zajímavých událostí, někdy až bizarností. Tak třeba tam opakovaně pobýval jeden císař, údajně duševně omezený, který nesnášel okázalé vídeňské hostiny a ceremonie a tady si mohl žít, jak chtěl. Byl Xtrémně šetrný. Jedl obyčejná jídla, třeba jen ovesnou kaši, a oblíbil si knedlíky. Když mu dvorní správce navrhl, že by se do salónu mohl pořídit nový koberec, prý jen mávl rukou: „Ale kdepak, vždyť ten starý je ještě dobrý – má díru jen v rohu!“ Držel si malý počet služebnictva, aby „zbytečně neubývalo z kapes daňových poplatníků“ (co na to naši ministři financí?). Pečlivě si hlídal ceny a někdy i smlouval, což na císaře byla určitě pecka. Byl však právě pro to všechno mezi lidmi velmi oblíbený.
Pekli tam housky, které všichni znají pod názvem kajzerka (tzn. od slova císař). Avšak nevznikla tam, jak jsem se dočetl, objednal si ji jako inovaci císař Josef II ve Vídni kolem roku 1760. Velkou zajímavostí je osobní výtah na ruční pohon z počátku 18. století, druhý nejstarší na světě. Ale nevím proč nám průvodkyně vyprávěla příběh arcivévody Josefa Karla Ludvíka, o němž v souvislosti se zámkem neexistuje žádná zmínka (čili dezinformace!). Arcivévoda odcestoval v roce 1905 do Svaté země a tam se napil z řeky Jordán, protože věřil, že si tím vyléčí kapavku (to nelze, takže taky dezinformace). Místo toho se nakazil tyfem a brzy zemřel. A to přesto, že už tehdy byla známa existence baktérií a jejich nebezpečnost. Ovšem dnes, jak víme, se kromě baktérií a virů také úspěšně šíří dezinformace, a to jak o léčení, tak o politice.
A nyní je to na vás, milí detektivové amatéři. Kdo tam náhodou nebyl a není historik, musí hledat v knihách nebo na internetu. Nehledejte prosím s pomocí umělé inteligence, to by hádanky brzy ztratily smysl.
