Já, ač o generaci mladší, jsem jí musela dát za pravdu, když jsem konečně dospěla a pochopila, co to rčení „na vařené nudli“ v souvislosti s těmito idoly vlastně znamená.
Již zemřeli tito charismatičtí krasavci, kteří tehdy, v době své největší slávy dozajista netušili, že kdesi v Čechách žije moje teta, modrooká, štíhlá a neuvěřitelně sexy černovláska, kterou by do postele na vařené nudli odvést mohli, kdyby jim to železná opona dovolila. Doufám jen, že snad postupně.
Tak si na ně pojďme zavzpomínat, bylo by škoda na ně zapomenout, i když o tu „nudli vařenou“ a následky s ní spojené už jít nemůže.
Kdo mohl být opravdovější, přesvědčivější i víc sexy než Jean Marais jako mstitel Hrabě Monte Christo?
Kdo mohl být roztomilejší než krásný Marcello Mastroiani marně usilující o sex s „polepšenou“ Sofií Loren v povídce Mara (Včera dnes a zítra) a v další povídce (Adelina) naopak přebytkem sexu s ní téměř k smrti utýraný?
Za kým bychom skočily do bazénu ve stejnojmenném filmu, když ne za Allainem Delonem, abychom pak ronily hořké slzy nad ztrátou té jeho krásné hlavy pod gillotinou ve Dvou mužích ve městě?
Díky komu jsme pochopily hrůzy násilné kolektivizace v padesátých letech (Všichni dobří rodáci), když ne díky mužnému Františkovi, kterého nezapomenutelně ztvárnil Radoslav Brzobohatý?
Ano, dobře vás slyším, že jsem zapomněla na J. P. Belmonda. On totiž nebyl prvoplánový krasavec, jako ti výše citování, ale úžasný sexy chlap to byl vždycky, v tom se shodneme..
Když vloni 18. srpna odešel do hereckého nebe Allain Delon, začala jsem se trochu bát, že nám za něj už náhradu nikdo nikdy neposkytne.
Jistě, můžeme si spolu s kritiky těchto „hezounů“ říkat, že „u muže na vzhledu tolik nezáleží, že hlavní je síla, inteligence a morální vlastnosti.“ To je jistě důležité, to nepopíráme, ale… ale víte, pánové, my tu mužskou krásu také potřebujeme. Stejně jako vy žasnete nad křivkami vašich filmových nebo pěveckých krásek a nad nekonečně dlouhýma nohama modelek a moc se nezajímáte, jaké mají ty dámy IQ nebo kolik přispěly letos na charitu, tak i nám se prostě krásní muži zcela prvoplánově líbí, to je totiž to, co je vidět, to ostatní si můžeme představovat…
Bohužel, zejména česká současná kinematografie se k nám chová v tomto ohledu v posledních letech, co se mladých herců týká, dost macešsky. Čest výjimkám. Často přemýšlím nad tím, jak toho kterého konkrétního hocha vůbec napadlo, že se dal na herectví, kde se bere ta odvaha vystavovat to vše, čím ho Pán Bůh neobdařil, před kamerou. Takže vlastně je tam co obdivovat, ne že ne. A tak tomu nebudeme říkat drzost, zdravé sebevědomí to bude, ať jsme trendy…
Už slyším tu kritiku, že je asi mou touhou, aby filmové plátno a televizní obrazovku ovládli krasavci bez ducha a talentu na úkor skutečných „pánů herců,“ ke kterým příroda, co se vzhledu týká, až tak štědrá nebyla. Ale tak já to tedy opravdu nemám. Mám za to, že potřeba jsou různé typy, aby to filmu vypadalo alespoň trochu jako v životě, a potom by ti „méně pohlední“ nemuseli převládat, tak tomu přece ani v reálu není. Zatím kolem sebe a na ulici vidím mnohem víc pěkných kluků než v našich filmech.
Neodolám a ještě připomenu mé žijící idoly. Před pár lety rozčeřila české sociální sítě zaručená zpráva o tom, jak si dva anglicky mluvící „staříci“ nemohli dát v Praze kávu, neboť v dané kavárně brali jen hotovost a oni, „chudáci ubozí“, hotovosti nemajíce, smutně posedávali, jazyk na patro se jim lepil, až jim dobrák Čech kávu koupil a se slovy „gift“ předal. Ano, to by mohlo být dojemné, o české dobrotě svědčící a celkem v pořádku, pokud ovšem člověk - praktik, neřeší, jak je možné, že v Praze někde neberou platební karty.
ALE! Až na to, že ten „stařík“ byl údajně Jeremy Irons! Ten Jeremy Irons, oskarová hvězda, charismatický herec, který dostal hlavně „ gift“ od boha: dar krásy a talentu a kterému bylo tehdy 73 let a dle mého - a nejenom mého - soudu vypadal pořád lépe než většina našich českých mladých herců. Potěšilo mě, že jsem nebyla sama, kdo v diskuzi pod tímto článkem brojil proti nesmyslnému označení „stařík“ v tomto případně a konečně i obecně, cituji: "Je trapné stále někoho charakterizovat podle věku a ještě ke všemu špatně. V 73 letech není dnes stařík nikdo a už vůbec ne Jeremy Irons.“
Krása a film k sobě odjakživa patří a byla by velká škoda, kdyby se to začalo považovat za anachronismus.
Ale to už by pro dnešek stačilo, budu končit, musím se jít totiž dívat na seriál Yelowstone s Kevinem Costnerem (pořád je to chlap jak hrom, snad ještě větší frajer než když tančil s vlky) a pak si ještě možná pustím starý, ale dobrý Základní instinkt s Michaelem Douglasem.
A také přemýšlím, jaký film zvolím s Jiřím Bartoškou, kterého nám v Čechách už také nikdo nenahradí. Zkuste se přidat, dámy, oni totiž tito krásní chlapi, až na výjimky, hráli ve skvělých filmech.