Inspirovala mne Iveta Tomčíková, která zde 27. srpna publikovala svoji báseň z roku 2015. Tak jsem taky začal hledat a našel svou básničku na podobné téma, publikovanou v roce 2016 na i60. Dávám ji dnes na oči i vám.
Mně tehdy přišla láskyplná a láskyplně jsem ji kdysi psal, a představte si, že několik čtenářů ji nazvalo sobeckou a krutou. Já jsem taky toužil být s mámou častěji, ale prostě už jsem byl v úplně jiné životní situaci a navštěvoval jsem ji vždycky jen „na chvíli“. Sobecké není, když se odstřihnete od rodičů a založíte vlastní rodinu. Důležité je nezapomínat a vracet se. Už ne navždy, ale stále znovu. (Mimochodem, tento text i s melodií, ale bez instrumentace jsem poslal K. Gottovi už v době jeho nemoci. Co se pak stalo, nevím a nepátrám.)
Má stará matka modlí se a věří,
že její syn se domů zpátky vrátí.
Má stará maminka chůzí droboučkou měří
měsíce a dny nás dělící.
A na lavici sedá, když se šeří,
za oknem mě potichu vyhlíží,
chudinka sní, že jedu k ní, že domů běžím,
že u ní zůstanu navždycky.
Já se však domů nikdy vrátit nesmím,
mám ženu svou, mám děti, zaměstnání;
jen jednou do roka přijedu zdaleka za ní
na kratičké, letmé setkání.
I kdybych jednou po dětství snad toužil
a do vzpomínek sebevíc se hroužil,
už nikdy navždy zpátky domů nesmím,
protože tu nový domov mám,
protože tu jiný domov mám.