Vyprávění ženy, která žila v paralelním manželství
Ilustrační foto: Freepik

Vyprávění ženy, která žila v paralelním manželství

12. 9. 2025

„Pavle, budeš se ke své nové přítelkyni stěhovat nebo ona k tobě?“ zeptala jsem se sice zvesela svého neoficiálního manžela poté, co se mi u kávy svěřil se svým novým objevem. Ale trochu mě při tom bodlo u srdce, přiznávám.

„Ale kdepak, Květuško,“ začal mě Pavel uklidňovat a po tvářích se mu rozprostřel jeho pověstný pomalý, vlídný úsměv. „Žádné stěhování, však víš, jak já to se ženami mám. Už jsem ti to říkal několikrát a klidně ti to teď zopakuji znovu. Kdysi v mládí, jakoby v minulém životě, jsem byl krátce ženatý, ale nevyšlo nám to a já si uvědomil, že na nějaké hluboké vztahy nejsem. Od té doby je to pokaždé jen na chvilku, prostě si trochu užíváme v posteli, a pak jdeme zase každý svou cestou. Ale aby sis nemyslela, že jsem nějaký podrazák, vždycky té ženě vyložím karty na stůl a ber nebo neber.“

Věděla jsem to, ale tahle slova jsem potřebovala slyšet. A zeptala jsem se ještě dál, i když i tuhle odpověď jsem znala předem: „Pavle, nelži a mluv se mnou narovinu, ty opravdu nejsi na hluboké vztahy?“

„No, Květo, vlastně nejsem a jsem,“ klidná vlídnost se teď na jeho obličeji roztáhla od ucha k uchu: „Jediná, ke které cítím něco opravdu hlubokého, jsi ty. Ale to je úplně jiná písnička, však víš.“

Cestou domů z krátkého odpoledního posezení v kavárně s Pavlem jsem se zamyslela. A tentokrát jsem pro změnu položila otázku sama sobě, jestli jsem potvora nebo nejsem. Řečeno s trochou nadsázky, žiju už několik let v paralelním manželství.

Doma mám Rudolfa, legitimního manžela, kterého miluji a u něž mi nic nechybí. Tedy skoro nic nechybí. Rudolf je spolehlivý chlap, který mě má rád a se kterým vychováváme našeho pubertálního potomka Šimona. Rudolf by udělal pro rodinu cokoli, jen jedna věc mi u něj schází. Nedokáže si se mnou povídat, neumí mě jenom tak mimoděk pohladit, aniž by při tom hned myslel na to jediné, na sex. On má svého koníčka, svůj tenis, kterým žije. Nic proti tomu nemám, je to krásný sport, ale když mi chlap doma nedokáže mluvit prakticky o ničem jiném, než je jeho hraní a k posledku i trenérování, tak je to trochu málo.

„Rudolfe, neodcházej, prosím, budeme si chvilku povídat a já ti pak usnu v náručí,“ říkávám mu po hezkém večerním pomilování.

„Ne, promiň, Květi, nezlob se na mě, já ještě musím sestavit plán sobotního turnaje. Půjdu spát později,“ odpovídá on. Vstane, tiše za sebou zavře dveře ložnice a nechá mě samotnou.

Stačí vám to? Možná jsem na něj moc náročná, nevím. Ať tak či tak, před několika roky jsem poznala Pavla a našla v něm muže, který si se mnou dokáže povídat o úplně obyčejných věcech a rozebírat různé starosti a radosti tak, jak je život přináší. Postupně se nám stalo zvykem scházet se tak jednou za týden na pár chvil. Někdy posedíme v kavárně, jindy se jdeme jen tak projít a mezi tím si občas zavoláme nebo napíšeme mail.

Přestože kromě občasných drobných gest, jako třeba letmé pohlazení po ruce s Pavlem nic tělesného nemáme, vytvořil se mezi námi takový zvláštní vztah. Naše společné chvilky nám přinášejí naplnění, těšíme se jeden na druhého, a pokud nám schůzka nevyjde, tak se nám stýská. Je to láska nebo není? Určitě je, taková trochu zvláštní a my si ji zvykli nazývat paralelním manželstvím. Tedy paralelním pro mě, pro Pavla ne, ten ženatý není a užívá si jen svých přechodných vztahů.

Rudolf o nás ví. Záhy poté, co jsem se začala pravidelně scházet s Pavlem, tak jsem se Rudolfa otevřeně zeptala, jestli mu to nevadí. Žijeme na malém městě, stejně by se to tak jako tak od někoho určitě dozvěděl a já chtěla předejít nedorozumění. Zapřísáhla jsem se Rudolfovi, že mu nejsem a nebudu s Pavlem a ani s nikým jiným nevěrná, ale on to asi ani pořádně nepochopil. Řekl jen, že je mu to jedno, protože on se na tenise taky vídá se spoustou ženských a že jsme si tím pádem vlastně kvit.

***

Po deseti létech:

„Můj milý, neodcházej, prosím, budeme si chvilku povídat a já ti pak usnu v náručí,“ řekla jsem svému legitimnímu manželovi po krásném večerním pomilování.

„Ale kam bych chodil, má drahá, schovej si hlavu na moje rameno a odpočívej,“ odpověděl mi Pavel.

„Netlačím tě? Víš, řekla jsem ti to už několikrát, ale musím ti to teď zopakovat znovu, nevadí?“

„Netlačíš, příjemně mě šimráš svými dlouhými vlasy po obličeji. Povídej.“

„Jsem ti nesmírně vděčná, jak jsi mě dokázal podržet, když měl tehdy Rudolf tu nehodu při návratu z tenisového turnaje a už se nikdy nevrátil. A jak ses dokázal skamarádit s mým synem a pomoct mu, aby v citlivém věku překonal ztrátu vlastního otce. Ale teď mi řekni, proč ty ses nikdy neoženil se žádnou z těch, co jsi měl přede mnou, když jsme spolu chodili na kávu?“

„Čekal jsem na tebe.“

„Tys věděl, že to takhle dopadne?“

„Nevěděl.“

„Tak pojď ještě jednou ke mně, ale pak už budeme spát. Zítra je sobota, musím uklidit a uvařit, přijede Šimon s Renátou. Prý pro nás mají překvapení, netušíš, co to může být?“

„Tuším, sono jejího břicha, bude tam obrázek nového života.“

„Jak to víš?“

„Neřeknu.“

Druhý den se ukázalo, že měl Pavel pravdu, budu babičkou a on nevlastním dědečkem.

Jakkoli měl Rudolf své chyby, byla jsem hluboce nešťastná, když umřel. Ale snad jen díky těm chybám jsem našla Pavla, který mi teď to štěstí bohatě vrací.

 

 

 

manželství povídka vztahy a sex
Autor: Jan Pražák
Hodnocení:
(5.2 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Iva Bendová
Pane Pražáku - zrovna já obvykle tvrdím, že nic není nemožné, ale některé obraty v přímé řeči mi přišly, promiňte, jako z Červené knihovny. Proto ta moje, možná nejapná a rádoby vtipná, poznámka o Karkulce :-)
Jan Pražák
Olga Škopánpvá: V tom máte pravdu, ale život mě naučil nedívat se svět a lidi kolem sebe černobíle. Odsoudit je daleko snazší, než se pokusit pochopit.
Olga Škopánová
Snad můžu napsat, že lidé bez rozumu mi nejsou blízcí, nadělají spoustu bláznivin a pak se diví proč jejich život není šťastný a viní z toho všechny ostatní ale nikdy ne sebe. Ona zamilovanost je hezká ale měla by být korigovaná i rozumen zvlášť ve vyšším věku.
Jan Pražák
Olga Škopánová: To, co říkáte, je ideální stav, ale skutečnost je dost jiná. Kdyby to všichni dospělí měli srovnané, nebylo by rozchodů a rozvodů, bourání mostů kvůli bláznivému zamilování, a podobně. Tohle všechno zdaleka nedělají jen puberťáci, ale zhusta i lidé, kteří by už dávno mohli mít rozum.
Soňa Prachfeldová
Moc hezké.
Olga Škopánová
Pane Pražáku moje babička říkávala "Když nevím tak se zeptám". Myslím, že dospělá žena by už některé věci měla mít srovnané, pubertální chování se k ní už opravdu nehodí.
Jan Pražák
Daniela Lender Chaloupková: Děkuji, Danielo. Vám i všem ostatním;-).
Jan Pražák
Olga Škopánová: Vězte, že mnozí to nevědí ani sami o sobě a jiní zas nedovedou milovat nikoho jiného než právě sami sebe:-).
Jan Pražák
Iva Bendová: Když se člověk zkusí podívat na život i jinýma očima než svýma, najednou vidí i to, co dřív považoval za nemožné:-).
Daniela Lender Chaloupková
Jendo, další Váš krásně dojemný příběh. Přála bych si takového "neoficiálního" manžela jako přítele, a možná .... jednou ..... Děkuji za pohlazení dušičky :-))

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 37. týden

Určitě také znáte spoustu lidových lísní, ve terých se objevují názvy českých vesniček, měst, ale i řek či rybníků. Vědomostní kvíz tohoto týdne se podívá právě na místa, o kterých se zpívá v lidovkách.