Toto znamení se táhne s námi celý život. Problémy se kterými musí zápasit děti v rodině alkoholiků, jsou jiné, než mají jejich vrstevníci. Jdou ze školy domů a neví, co je doma čeká. Možná křik, hádky a agresivní jednání. Domov pro ně není bezpečný přístav. Pokud žijete jako dítě v alkoholickém prostředí, tak se nechováte jako ostatní děti. Jste smutní a ustaraní. Spíše jsme se jen zúčastňovali než místo toho, abychom se veselili. Nejvíc totiž trpí ti, kteří jsou alkoholikovi nejblíž. Jeho rodina.
Podle americké psychiatričky Janet Geringer Woititzové děti alkoholiků mají nízké sebevědomí, protože jim chybí rodičovská vřelost. Dospělí děti alkoholiků si nejsou jisti tím, jaké je normální chování. Mají problémy dotahovat úkoly do konce. Lžou v situacích, kdy by bylo stejně snadné říci pravdu. Posuzují sebe bez slitování. Mají problém se bavit. Berou se velice vážně. Mají problémy s důvěrnými vztahy. Reagují nepřiměřeně na změny, které nemohou ovlivnit. Neustále hledají a vyžadují pochvalu a ujištění. Obvykle cítí, že jsou jiné než ostatní. Jsou mimořádně odpovědní nebo mimořádně nezodpovědní. Jsou mimořádně loajální, a to i tehdy, když vidí, že je jejich loajalita nezasloužená. Jsou impulzivní. Mají sklon se nechat vtáhnout do průběhu nějaké události, aniž by vážně uvažovaly o jiném alternativním chování nebo možných důsledcích. Potom to vede k chaosu a k averzi k vlastní osobě. Kromě toho musí vynakládat velké úsilí, aby věci daly zase do pořádku.
Náš otec byl inteligentní muž a nadaný hudebník, pil od mládí. Hodně a rád. Jako nejstarší vnuk ze všech stran jej jeho babičky a matka náležitě rozmazlovaly. Byl velmi nezodpovědný. Žádnou školu nedokončil. Nakonec se vyučil. Výplatu pravidelně propíjel, takže rodina materiálně strádala. Matka, vlastně ještě sama dítě, mě měla již v 16,5 letech, druhé povila v 18 letech, třetí v 21 letech a čtvrté v 25 letech. Byla nezralá a domácnost nezvládala. Typicky dysfunkční rodina. Jenže nás to nepoložilo. Naše velká síla si zařídit normální život, nám k tomu pomohla. Všichni máme vzdělání, tři VŠ a jedna dvě maturity. V životě jsme byli úspěšní. Proč? Protože jsme chtěli. Je to o vůli. Ta nám nechyběla.
Můj děda, otec mé matky, také pil 1. ligu. Bydleli s babičkou v menším městě na jižní Moravě. Otec jako voják základní služby, troubil na zámku večerku. Byla tam umístěna tehdy kasárna, dnes je tam Muchova Slovanská epopej. Spolu se svým budoucím tchánem chodili chlastat. Ten potom v hospodě otcovi nadával, proč je u komunistů. Jezdil jsem k babičce každý rok na prázdniny. Tehdy ještě parními lokomotivami ze severu Moravy na jih. Vzpomínám, jak jsem vyhlížel z oken vlaků a někdy jsem následně lovil uhlík z koutku oka. Bylo to na počátku 60.let minulého století. Děda nebyl v opilosti agresivní jako otec. Hrával na banjo trampské písně a uměl dělat nádherné mozaiky na dřevěných krabičkách.
Babička mě pravidelně posílala vyzvednout dědu v hotelu Jednota na náměstí, kde měl děda druhý domov. Když jsem dědečka vedl v podroušeném stavu domů, nadával na režim: „Vy kurvy komunisti jste nás zradili.“ Jako bývalý sociální demokrat se nemohl smířit s tím, že jeho strana byla násilně sloučena v roce 1948 s KSČ. Dokonce jsem se dozvěděl, že přitom komisi hodil pod nohy svou stranickou knížku. Předseda slučovací komise mu povídá: „Jendo, kdybys neměl osm dětí, tak s Tebou zatočíme.“ Matka byla z této kupy dětí nejstarší. Možná by ho i za to zavřeli. Tenkrát to bylo běžné. Jednou dokonce na náměstí, jak vykřikoval, ho umravňoval přede mnou příslušník VB: „Pane Toula, to nesmíte tady na náměstí vyřvávat ty protistátní řeči. To je trestné.“ Můj děda Jan Toula byl také pradědečkem známé režisérky a scénáristky Evy Toulové, co chodí na večírky ve skandálním oblečení. Třeba naposled měla, jako horní díl oděvu, pouze kšandy.
Zažili jsme i srandu. Sousedi nechápali, jak mohou děti z takové rodiny dobře prospívat ve škole. Okresní psychiatr, taková byla tehdy za socialismu funkce, marně léčil mého otce ze závislosti, zatímco můj bratr doučoval jeho syna z matematiky. Matka nakonec soužití s alkoholikem úspěšně vyřešila. Po padesátce se odstěhovala k mé sestře. Rozvádět se nechtěla. Prý po soudech lítat nebude. Bratr otcovi vyměnil byt za garsonku, aby za nájem tolik neplatil. Matka jednou za měsíc za ním přijela. Uklidila mu a vyprala. On jí to oplácel, ale pouze za předpokladu, že přijel střízlivý. Nakonec matka bere po smrti otce skoro 30 let vdovský důchod. Nevyčítám si, že jsem musel dát vlastnímu otci v sedmnácti po hubě. Chránil jsem matku a své mladší sourozence. Udělal bych to znovu.
