Druhořadí mrtví
Památník v Mirovicích, kde je pochována část zemřelých z tábora v Letech. FOTO: wikimedia, volné dílo

Druhořadí mrtví

2. 11. 2025

Tak jako každý rok, byli jsme navštívit v rámci svátku zesnulých hroby mých rodičů a dalších příbuzných, tedy tet, strýců a nyní už, bohužel, i příbuzných z mé generace, na venkovském hřbitově na rozhraní středních a jižních Čech.

Když jsme položili výzdobu hrobů, zapálili svíčky a zavzpomínali, jako každý rok jsem věnoval svoji pozornost zvláštnímu koutu tohoto hřbitova. Je to hromadný hrob, který vyvolává zamyšlení nad určitou částí naší historie, nad peripetiemi výkladu této historie a na jejím konjunkturálním zneužívání.

V onom koutě hřbitova se sešla zvláštní společnost. Je zde pohřbeno okolo dvou set obětí, které zemřely v cikánském táboře v Letech, dvě německé děti, které zemřely na konci II.světové války ve stotisícové zácpě před kontrolním a propouštěcím bodem do amerického sektoru před Čimelicemi na strakonické silnici a dva sovětští vojáci, kteří zde zahynuli na konci války.

Oběti z cikánského tábora v Letech zde mají desky se jmény a nacionálemi a sousoší třech truchlících a rozbitého kola od kočovného vozu. A jakési léty opršelé zbytky kytice, či věnce a a jedné plyšové hračky. Holt kladení věnců se přestěhovalo do památníku u několik kilometrů vzdáleného pozemku tábora a z těchto dvou set mrtvých se stali druhořadí mrtví. Z asi šesti tisíc původních českých Cikánů přežilo II. světovou válku jen asi 600. A ti se ztratili v záplavě rumunských, maďarských, polských Romů, kteří do Čech přišli postupem času ze Slovenska. Takže ti mrtví z letovského tábora v hromadném hrobě nemají ani potomky, kteří by jejich hrob přišli navštívit. Takže jsem asi jeden z mála, kdo se u jejich hrobu jednou, či dvakrát do roka zastaví.

Dalšími druhořadými mrtvými se stali ti dva zde pohřbení sovětští vojáci. Stále zde stojí pylon s rudou hvězdou a jejich jmény, ale doba slavnostních shromáždění s kladením věnců a stafáží pionýrů je také pryč. Holt doba se změnila, z úhlavních přátel jsou dnes úhlavní nepřátelé. Ale ti dva mrtví vojáci jsou pořád ti stejní, kteří odešli do války a už se domů nevrátili. Stali se z nich druhořadí mrtví.

Společenství tohoto koutu hromadných hrobů poslední dobou doplnil náhrobek s deskou, na které stojí jedno jméno kompletní a jedno jen s příjmením. Hrob dvou dětí německých uprchlíků, kteří na konci II.světové války stáli několikadenní desítky kilometrů dluhou frontu v naději, že se jim podaří dostat do pár kilometrů vzdáleného amerického sektoru. Nejen tyto děti nepřežily. Jedno bylo zřejmě větší, druhé patrně novorozenec, kterého nestačili ani pokřtít. Proto jen to příjmení. Původně zde připomínal tyto mrtvé děti jen takový zašlý kámen s nečitelným nápisem. Nový náhrobek je důstojnější. Přesto je to hrob kdesi daleko od blízkých, hrob v cizí zemi, hrob druhořadých mrtvých.

Tak by to opravdu nemělo být.

 

 

 

 

Dušičky historie
Hodnocení:
(5 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Iveta Tomčíková
Vítám Vás na í-čku - i mezi nás tak zvaně "nové", kteří jsme tu začali přispívat od letošního května, není nás málo a ne každý z nás nováčků byl přijat do již zaběhlých linií tohoto serveru, ale ..., Vy jste se uvedl hezky a čtivě, držím palce nejen já. :-) Jen tak dále, budu se těšit na další vaše příspěvky.
Jiří Buzický
Paní Pivcová, máte pravdu, máloco je černobílé a každá mince má dvě strany. Já byl dost hrdý na to, že náš kulturní okruh měl dost rozumu, aby naše generace nezažila válku v horké podobě. Teď ji máme za humny a spousta hlupáků ji zve i k nám. S nostalgií vzpomínám na dobu války studené, která byla paradoxně nejbezpečnějším obdobím, kdy politici obou antagonistických bloků válku prožili na bojištích a věděli, co je to za lidskou tragédii, proto se dokázali domluvit a svázat se navzájem jednak podle zásady "Si vic pacem, para bellum", jednak sítí bezpečnostních dohod a politickým a diplomatickým uměním. Bohužel, to vše dnes většině světových koryfejů chybí. Doufám přesto, že v míru dožiji a že brzy bude lépe.
Zuzana Pivcová
Je to hrozně smutné, když vypukne válka, nejde lidi rozdělit na ty, kteří ji chtěli a nechtěli. Když se tomu navíc dá současný politický podtext, jsou z někdejších válečných hrdinů druhořadí mrtví a naopak. Jsem vděčná za to, že jsem mohla pracovat ve vojenském archivu a seznamovat se s originální válečnou dokumentací. Ačkoliv jsem nežila za války, vím o řadě věcí, jak to bylo. Určitě ne černobílé.
Jiří Buzický
Je nutné, paní Lender Chaloupková, aby se člověk snažil dosáhnout co největšího penza znalostí, zkušeností a dovedností, získával informace z co nejširšího spektra zdrojů různých azimutů, dokázal tyto informace analyzovat a zpět syntetizovat, neboť na základě průniku toho všeho je schopen přiblížit se k pravdě a vytvořit si na základě takového postupu vlastní názor co nejbližší skutečnosti. Takto získá pokud možno imunitu před manipulací jinými a stane se odolným, pokud má dostatek morálně-volních vlastností, aby se nenechal zneužít, byť v dobré vůli, k nesprávným věcem.
Daniela Řeřichová
Záleží přece na každém z nás, jak vnímá odkaz zesnulých bez ohledu na politikum. Komu čest, tomu čest.
Daniela Lender Chaloupková
Pane Buzický, už při čtení v "předpremiéře" před zveřejněním mne Váš článek zaujal. Souhlasím s Šárkou (14:46), ale i s Vámi. Oni jsou nejen zapomenutí, ale i druhořadí. Tím, že se nehodí ... Bohužel, historie se stále opakuje a opakovat bude, protože je lidstvo jako celek nepoučitelné. V mém rodném městečku se roky chodilo slzet k hrobu sovětského vojáka, který padl při jeho osvobozování. O amerických vojácích, kteří byli pár km od nás sestřeleni a uhořeli v troskách letadla, se hovořit nesmělo. Nyní je to naopak (což ovšem nemění můj názor na ruskou agresi na Ukrajině). Proto vždy, když jdu na hřbitov za svými prarodiči, rozsvítím svíčku jak na hrobě onoho sovětského vojáka, tak u pomníčku vojáků z USA, jejichž ostatky byly po II. sv. válce exhumovány a transportovány domů. K oficiálnímu "kladení" napříč všemi režimy si dovolím ocitovat svého milovaného Karla Kryla: " Co tady čumíte? Vlezte mi někam! Copak si myslíte, že na to čekám? Co tady civíte? Táhněte domů! Pomníky stavíte, prosím vás, komu?" Děkuji za Vaše zamyšlení.
Jiří Buzický
On ten článek, pane Pokorný, Opravdu nebyl primárně o neopečovávaných hrobech, ale o zamyšlení nad určitou částí naší historie, nad peripetiemi výkladu této historie a na jejím konjunkturálním zneužívání.
Zdeněk Pokorný
Ten článek ani tak nevypovídá tolik o těch zesnulých, o jejichž hroby někdo pečuje, ani o ty hroby, kterých si nikdo nevšímá a nepečuje. Ale jak už zde zaznělo, Vy jste dostatečně vnímavý a citlivý člověk, že jste sedl a napsal o nich "do novin". To je od Vás hezké, díky za to.
Miloslava Richterová
Paní Šárko, souhlas. Díky za článek.
Šárka Bayerová
No, nic není černé a bílé. Nejsou ani "druhořadí mrtví". Je to věc vnímání. Možná jsou "zapomenutí ". Ale už tím, že jste o nich napsal, jejich status změnilo...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Kolikrát týdně zařazujete do svého jídelníčku maso?

Téměř denně

20%

Dva až třikrát týdně

21%

Jednou, dvakrát týdně

20%

Jen výjimečně

20%

Nikdy, maso nejím

19%