Osobní listopadové vzpomínání
Ilustrační foto: Pixabay

Osobní listopadové vzpomínání

18. 11. 2025

Kde jsem byla a co jsem dělala 17. listopadu 1989, přesně nevím. Zřejmě jsem, jako každodenně, pečovala o našeho tehdy čtyřměsíčního syna. Ostatně o tom, co se děje v Praze, jsme nic nevěděli.

Až druhý den přišla sousedka, která měla telefon, že mi volá bratr – emigrant. A ten mi sdělil, že v Praze se cosi děje, ať pozorně posloucháme Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky.

A patří ke koloritu tehdejších časů, že ačkoli jsme měli o telefon požádáno již několik let, stále jsme ho neměli. Volat jsme chodili k ochotné sousedce, která měla ovšem tzv. podvojku s jednou horlivou soudružkou, členkou KSČ. A tak jsme byli opatrní.

Jako mnozí jiní jsme žili tak, ať nebudíme pozornost, a vedli jsme v podstatě dvojí život. Co se říkalo doma, nesmělo se říkat na veřejnosti. Informace z poslouchaných stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky musely také zůstat doma.

A zase vzpomínka – každodenně jsem jednu dobu u snídaně poslouchala právě Svobodnou Evropu a spolu se mnou má tehdy tříletá dcerka. A tak jsme jednou spolu přišly do školky, kam právě nastoupila nová soudružka ředitelka. A právě ta stála v šatně, kde se moje dcerka převlíkala a kde začala spontánně zpívat tolikrát slyšenou znělku a do toho recitovala: „Hlásí se svobodná Evropa. Tady je Karel Moudrý a Události a názory.“ Nebyla jsem schopna slova. Dívala jsem se z dcerky na soudružku ředitelku, zavládlo ticho a do toho mne soudružka ředitelka požádala, ať s ní jdu do ředitelny. Kráčela jsem za ní a v duchu si nadávala do pitomců hloupých, představovala jsem si, že mne vyhodí z univerzity, byla jsme v předposledním ročníku, bylo mi až špatně. V kanceláři se mne soudružka ředitelka zeptala, jestli bych nedělala předsedkyni SRPŠ. O tom, co slyšela, se nezmínila. Já taky ne. A tak horlivou a spolupracující předsedkyni SRPŠ, jakou jsem byla já, měla málokterá školka.

Do KSČ jsem nevstoupila ani po druhé nabídce, manžel rovněž ne. Byli jsme typická mlčící většina, ale všudypřítomná lež nám vadila stále více.

O disentu a bídnosti socialismu jsme poslouchali na výše uvedených rozhlasových stanicích.

V září 1989 se nám dostalo privilegia vyjet podruhé v životě na „Západ“, tentokrát na pozvání mého bratra – emigranta, který se musel zaručit, že za nás uhradí veškeré náklady. Již o dva roky dříve jsme byli na společné vízum získané přes kamaráda komunistu v Rakousku a Itálii, takže prvotní šok jsme měli za sebou. Tentokrát jsme tedy vyjeli do Mnichova a mimo jiné jsme se tam setkali se spolupracovníky a kamarády mého bratra. A ti nám tvrdili, že v Československu režim brzy padne. Vehementně jsem je přesvědčovala, že se mýlí, že tam nežijí, že tomu nerozumí a že nemají pravdu. Měli.

Koncem října jsme navštívili Prahu a tam byli náhodnými svědky demonstrace na Václavském náměstí 28. října. Skandování „Svobodu!“ slyším dodnes. Také si velmi dobře pamatuji na všudypřítomné antony, štěkot psů – a svůj strach. Bála jsem se i jen přihlížet. Manžel byl statečnější a chtěl se účastnit protestů. Pohádali jsme se – já argumentovala dvěma malými dětmi doma. Nešli jsme. Jen koukali.

A pak jsme tedy v listopadu začali sledovat dění v Praze, nejprve na zahraničních stanicích, pak už i v české televizi. Před stále zapnutou televizí se povalovalo naše miminko a naše tehdy už devítiletá holčička koukala s námi a trochu nechápala, co se to děje. Dodnes si pamatuji tu euforii spojenou s dojetím. Plakali jsme, když paní Kubišová zpívala Modlitbu i když pánové Gott a Kryl zpívali hymnu. Nevěřícně jsme sledovali statisíce lidí na Letenské pláni, poslouchali biskupa Malého a Václava Havla.

Manžel organizoval stávku na gymnáziu, kde učil. Já – tehdy na mateřské dovolené – jsem nosila jako jedna z prvních v naší vesnici trikolóru.

A zase vzpomínka – šla jsem si do školy, ve které jsem učila, pro peníze – s trikolórou na klopě a miminkem v náručí. A když jsem stoupala do schodů, soudružka zástupkyně a kovaná komunistka na mne křičela, ať si tu trikolóru okamžitě sundám, jinak že nesmím vstoupit do školy. Přemýšlela jsem, jak se ubráním, pokud se soudružka neudrží a napadne mne – měla jsem v ruce synáčka. Soudružka nakonec zmizela ve své kanceláři a zlostně práskla dveřmi.

A události se řítily mílovými kroky a každý den přinesl něco nového. Přesto se lidé báli, ostýchali, dlouho se neodvažovali věřit.

Měsíc od založení Občanského fóra v Praze jsme se zase dívali na televizi a na naše děti a pak jsme si s manželem položili otázku – Co řekneme našim dětem, až se jednou zeptají, co jsme my dva dělali v době Sametové revoluce?

A tak manžel napsal pár plakátů, ty jsme večer vyvěsili po vesnici. A po dlouhém přemýšlení jsme oslovili pár přátel, kteří se nebáli jít do toho s námi.

Založili jsme v naší vesnici Občanské fórum – přesně měsíc od toho pražského, a přece jako jedni z prvních na venkově v našem okrese.

Události pak nabraly spád, došlo k mnoha změnám v naší vesnici, v naší vlasti, v našich životech.

Těch 36 let uběhlo hodně rychle, jak už tak život letí. Při pohledu na našeho syna si uvědomujeme, jak dlouho už máme svobodu. On se v roce 1989 narodil, a tak už celý život žije svobodně.

Bylo to nádherné období, nedá se zapomenout.

A přes všechny nedostatky i určitá zklamání je stále co oslavovat.

I letos jsme si připili.

 

 

 

 

sametová revoluce vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Daniela Řeřichová
Paní Renato, děkuji za Vaše autentické svědectví, v mnohém jsme si blízké. Můj bratr po studiu ve východním Německu pokračoval v západním, a tím pádem jsme se 19 let nemohli vidět. Listopad 1989 byl nejzásadnějším okamžikem mého života a jsem ráda, že jsem jej prožila v plné síle a na vlastní oči. Žádné konspiračníi teorie moji osobní zkušenost nemohou ovlivnit. Jste skvělá, co jste s manželem v tom zlomovém a následném období vytvořili. Stejně jako Vy děkuji, že druhou část života mohu prožít ve svobodě, bez strachu z perzekucí, a že můj život je pouze v mých rukou.
Jiří Buzický
Pó zor! Nemyslím si, že by mladý kapitán z Tachova patřil tenkrát k těm nejinformovanějším, stejně, jako si nemyslím,, že by pplk. Šlajs měl pravomoc demonstrativně vyrazit na Tachov a Plzeň s tanky. Prostě mezinárodní situace na základě dohod mezi Reaganem, Gorbačovem a Bushem vedla ke koordinovanému pádu režimů východního bloku. Naše stará komunistická garnitura onoho 22.11. "položila " svoji vedoucí úlohu. Nebyl-li by byl 17. listopad 17. listopadem, byl by 10. prosince, či jindy. Převrat v ČSSR nebylo "vítězství studentů nad komunistickou hydrou", jak si mnozí namlouvají, ale naplnění dohod mezi USA a SSSR. Proto se východní blok položil koordinovaně kompletně v jeden čas. My byli předposlední, poslední bylo Rumunsko, také po inscenaci (tam reálných ) násilností. Proto generál, která nechal střílet do lidí, lstí vylákal Ceausesca pod záminkou jeho ochrany, pak ho narychlo popravil i s Elenou a stal se vůdcem vlády národní spásy. Tam byl dramatičtější spektákl. A proč armáda, policie a Lidové milice u nás nezasáhly? Z velvyslanectví SSSR dostala strana a vláda ČSSR varování, že pokud se budou bránit dohodám mezi USA a SSSR a budou se snažit udržet silovými represemi, vyjede z kasáren sovětský osmdesátitisícový kontingent a neposlušnost naší armády, policie a LM potlačí silou. Proto ten náhlý zvrat a rychlé položení moci. Zděsili se a nevěděli, co si počít. Proto od moci utekli. A tak jsme slavně zvítězili na komunizmem, já v tom případu hrál naivní roli komparzu a nyní se na Národní třídě prsí ti, kteří tan tenkrát buď nebyli, nebo nebyli na světě, jak to těm komoušům nandali. Pó hov, rozchod, volno!
Milan Pepo
To Jiří Buzický. Asi si ,,zadělávám" na ostřejší diskusi. :-( Ve středu 22. 11. nebylo vůbec nic jisté. Sloužil jsem tehdy v Tachově. Ve středu 22.11. jsme měli velitelské shromáždění na velitelství 19. msd. v Plzni. Bylo to naprosto šílené. Nikdo z VZP netušil co bude , jak se bude situace vyvíjet a jak na to bude reagovat armáda. Vystoupil pplk. Šlajs. Myslím, že byl předsedou divizního KSČ. ( mimochodem... v jakýchsi volbách po revoluci kandidoval za ČSSD. Dokonce se stal poslancem. Když jsem viděl tehdy jeho plakáty s heslem ,,Jsem tu pro vás", tak jsem měl nauzeu). Ale zpět. Takže tenhle soudruh vystoupil s tím, že by ,,demonstrativně" měly vyjet tanky v Plzni, Tachově či Stříbře. No to bylo naprosto šílené. Já byl mladý kapitán. Přesto jsem se přihlásil. Začal jsem řvát jestli se nezbláznil. V Plzni jsem měl, tedy mám příbuzné, spolužáky, kamarády...( budoucí manželku) Stejně tak v Tachově. To mám proti nim vyjet s tanky? ,,Jste normální podplukovníku?" To byla docela troufalost. Pamatuji si nějakého majora Svobodu, ženistu nevím od jaké jednotky a pak jakéhosi nadporučíka jehož jméno si nepamatuji. Přidali se na mou stranu. Nevím jestli jsem ostatní kolegy přesvědčil(i). Asi ano. Vrátil jsem se do Tachova. Pozdě večer. Tehdy bylo takové to hnusné počasí... sníh s deštěm. Svolal jsem si na štáb podřízené velitele čet a tanků. Velitelé rot byli doma. Řekl jsem chlapům o co jde a že za mne, a beru to na sebe, můj tankový prapor z parku nevyjede. Kluci to pochopili. U dozorčích rot jsem sebral skříňky s klíčemi od tanků a vyzvedl si svoji pistoli s náboji. Tenkrát jsem spal na ubytovně s těmi skříňkami pod postelí a pistolí (blbě akční, ale bylo to tak) pod polštářem. Samozřejmě to mělo svojí dohru, jenže už to šlo všechno tak rychle, že z toho nebylo nic. Takže tak... A prosím... ;-) Skončil jsem po letech po všech prověrkách v armádě NAŤácké . (třeba jako důstojník CIMIC) .Chtěl jsem jen tímhle svým příspěvkem říct, že ještě dlouho a dlouho nebylo nic jisté.
Blanka Lazarová
Renato, děkuji za sdílení vašich "štrápácí" s totalitním režimem. Na to se nedá zapomenout. Ani na ty všechny problémy a ani na tu euforii, kterou jsme tenkrát prožívali.
Jiří Buzický
Kdy jsem si byl jistý, že se převrat povedl? Ve středu 22.11., kdy se pokusily Lidové milice obsazovat Prahu, ale posléze byly odpoledne staženy. Měl jsem pracovní cestu do Modřan, šel jsem z Krče pěšky, nic nejezdilo a na Meteorologické ulici se z mlhy vždy po několika desítkách metrů z mlhy vynořovaly postavy milicionářů v plné zbroji. Byl jsem tam široko daleko jediný " civil", navíc s trikolorou na klopě, tehdy jsem se opravdu obával, že mě nějaký zanícený milicionář odpráskne. Byli to milicionáři ze Státních lesů ze Sušice, alespoň to měli napsáno na autobusu. Odpoledne je odvolali a v podvečer jsem je viděl odjíždět z Vyšehradu. To byla jedna indicie, že se převrat povedl. Druhá byla, že když jsem se vrátil z oné pochůzky do Modřan zpět do Krče na pracoviště, estébáci a komunisté z mého pracoviště zakládali podnikové Občanské fórum. Byli to ti, co na mne rok před tím řvali, že se mnou dělnická třída zatočí a poslali vyšetřovatele z StB, kteří se mne snažili konstrukcí "případu" 14 měsíců dostat "do tepláků" a jak mne sdělil "ten hodný" dr. Nord, když mne nabádal abych se nesmál a přiznal se, "ten zlý" pplk. Borovička mi chystá sazbu 4 -10 let.
Zuzana Zajícová
Moc hezké vzpomínky... já jsem měla děti trochu větší a navíc jsme bydleli v centru Prahy. Proto jsme chodili na všechny demonstrace a věděli, co se děje. Dodnes je pro mě 17. Listopad nejdůležitější svátek.
Soňa Prachfeldová
Nezapomenutelné vzpomínky. Jak jsem šla šťastná, že ten hnusný režim padnul. M napůl německá rodina, strýc emigroval do NSR a moje babička, moje milovaná Ona už ho do smrti neviděla. A ještě nám ukradli domek a vystěhovali. Kruté časy, nikdy více. Jsem dojatá, záběry z těch let, jak jsme byli šťastní a doufám, že naši potomci nikdy nepoznají totalitu.
Mirek Hahn
Díky za článek. Dobře se čte.
Jiří Buzický
Kvízová otázka pro Pražáky a znalce Prahy: Kde byla vyfotografovaná tramvaj č 17, která je na úvodní fotce?
Šárka Bayerová
Renato, díky za vaše vzpomínky! Krásně napsané, mimochodem...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 47. týden

Tento týden nahlédnete do světa zvířat. Možná se prostřednictvím tohoto kvízu dozvíte o zvířatech něco, co jste nevěděli. Nebude to lehký kvíz...